Národní technická knihovna, Praha 6 – Dejvice, 14.–17. 4. 2011
Festivaly nových médií často slibují, že představí „nejen umění současnosti, ale i technologické budoucnosti“. Budoucnost není nic nového. Spíš naopak, budoucnost je velmi staré téma. Pátý ročník festivalu Enter multimediale, pořádaný sdružením CIANT, vidí budoucnost především ve využívání nových aplikací. Pro umění. Nu, většinou spíš pro design. Design prezentovaný jako (umělecký) aktivismus – využívající sociálních sítí jako Facebook či Twitter způsobem jiným, než je obvyklé. Paolo Cirio a Alessandro Ludovico se proslavili krádeží dat z facebookových profilů, která umístili do vytvořené online seznamky. To jim zajistilo pozornost médií, soudní proces i výsluní festivalů. Marc Canet a Varvara Guljajeva monitorují přenosy dat na sociálních sítích ve světových metropolích prostřednictvím pohybu metronomů. Soubor oblékatelných technologií představuje oděvy monitorující elektronický smog, CO2 či sílu wi-fi signálu. GPS umění sleduje pohyb objektů a lidí v prostoru. Téma znečištění ovzduší dodává staronovým budoucnostem zdání aktuálnosti. Často nás přitom napadá: kde už jsme to viděli? Radka Peterová, která na přehlídce představila svůj DIY Environmental Monitoring, aplikaci pro mobilní telefon poskytující informace o znečištění, mluvila na konferenci také o svém učiteli z Kanady, který se prý vždy ptá: And so what? No a co s tím? K čemu jsou tyto hry s novými technologiemi, využívající populárních prostředků a témat, v nichž ale narážíme na stále stejný obsah? CIANT na svou futuristickou vizi stále čeká. Má ale spoustu kamarádů, s nimiž si může zatím hrát.
Emílie Fajmanová
Creative Communication and Artistic Intervention into Public Space. Four Examples
rotor, Štýrský Hradec, Rakousko, 11. 3. – 14. 5. 2011
Asociace pro současné umění rotor, sídlící ve Štýrském Hradci, se zabývá sociálními projekty na rozhraní umění a dalších oblastí – sociální, politické, ekologické a ekonomické. Kromě výstav pořádá také diskuse, konference a dílny. Aktuální přehlídka nazvaná Kreativní komunikace a umělecká intervence do veřejného prostoru předvádí čtyři různé příklady tvůrců, kteří se dlouhodobě věnují intervenčnímu a „dialogickému“ umění. Christoph Schäfer z Hamburku představuje knihu aktivistických kreseb Město je naše továrna. Jeanne van Heeswijk, rotterdamská umělkyně, známá svými komunitními projekty specializovanými na vztah kulturní produkce a veřejného prostoru, se tentokrát zaměřila na africkou čtvrť v Rotterdamu (freehouse.nl).
Istanbulské trio organizátorek Oda Projesi, které se proslavilo organizováním akcí v jednom bytě v Istanbulu, kde pracovalo se sousedy i s profesionály z různých disciplín, se pro tentokrát spojilo s berlínskou umělkyní Nadin Reschke při uspořádání lekcí každodenního jazyka (projekt Tongue). Seskupení public works z Londýna umožňuje nahlédnout do průběžně doplňovaného komunitního archivu Wick Curiosity Shop, věnovaného oblastem Hackney Wick a Fish Island v Londýně: jedná se o kolekci místních produktů, orální historie, písní a příběhů, fungující jednak v podobě přenosného fyzického stánku a zároveň online. Díky různým textům, plánkům a dokumentačním videím slouží výstava spíš jako studijní prostor a vystavené projekty jako malá „ochutnávka“, vyžadující následný hlubší průzkum představených témat.
Lenka Dolanová
Mariusz Szczygieł
Gottland
Švandovo divadlo na Smíchově, premiéra 19. 3. 2011
Gottland novináře deníku Gazeta Wyborcza Mariusze Szczygiela vzbudil před lety rozruch, protože se formou portrétů kontroverzních osobností jako Lída Baarová nebo Jan Procházka zabývá historií země, kde už půl století kraluje božský Kája. Dramatizaci knihy letos uvedla hned dvě divadla: nejdříve ostravské Národní v režii Jana Mikuláška s podtitulem Kdo neskáče, není Čech! a poté Švandovo divadlo s podtitulem Masky tragické bezradnosti. Neutrálně oděné postavy, z jejichž osudů režisér Petr Štindl s neobvyklou lehkostí poskládal mozaiku Československa 20. století, se seznamují prostřednictvím sociální sítě Facebook. S kým máme co do činění nebo co se například líbí Josephu Goebbelsovi, se dočteme z obrazovky nad scénou. Skandální vztah říšského ministra propagandy s českou filmovou hvězdou už dost podobně probrala inscenace Dušana D. Pařízka Goebbels/Baarová v Divadle Komedie, proto více zaujme na gesta skoupá sebeobhajoba bratra zakladatele zlínského impéria Jana Antonína Bati (v podání Filipa Čapky), který byl také po válce obviněn z kolaborace s nacisty. Příběh stavby největšího Stalinova pomníku na Letné a sochaře Otakara Švece (Stanislav Šárský) je jak vystřižený z Alfreda Jarryho. Spolupráce Heleny Vondráčkové a hlavně Jiřího Korna (Miroslav Hruška) s normalizačním režimem vyznívá jako fraška. Následně se z internetové místnosti děj přesune do blázince nebo do Muzea Karla Gotta, kde se neoriginálně zpívá báseň Jana Skácela o tom, jak někdo hodně ublížil. Tu už ale přece jako shrnutí doby použil Jan Hřebejk ve filmu Kawasakiho růže.
Olga Vlčková
Buchty a loutky
Lynch
Club Cross, 10. 4. 2011 (premiéra 10. 3. 2009)
Až opožděně jsem se vypravil na tuto inscenaci souboru Buchty a loutky, a to ne na jejich domovskou scénu ve Švandově divadle, ale do holešovického, industriálně pojatého klubu Cross. Adaptování filmů do divadelní hry je v poslední době populární, Buchty a loutky se jím však zabývají kontinuálně již několik let. A neadaptují. Jen se nechávají inspirovat – pro své bizarní hrátky. Mezi novinky patří Barbarella a Psycho, už dlouho hrají Rockyho IX. a někde mezi tím je Lynch. Z díla Davida Lynche si soubor vybral především seriál Twin Peaks a z něj pak agenta Coopera, červený pokoj a partičku twinpeakských buranů. Inscenátoři pracují s herci, loutkami, hračkami, různými předměty, videoprojekcí, časté jsou hudební vstupy. Podařilo se jim zachytit psychedelickou atmosféru seriálu – třeba i tím, že využívají různě velké loutky. Mrtvá Laura Palmerová je figurína v životní i klasické loutkové velikosti. Ale i sama scéna se tu znásobuje. Dva kokainoví medvídci si chodí po večerech zazpívat a poté vylučují drogová hovínka. Objevují se tu dvě postavy mluvící moravským přízvukem: motorkáři, z nichž jeden jezdí na hračce motorky a druhý na krabici od ní. Po požití drogy se nesmí pít, protože pak zkameníte (sádra). Nápadů přehršel a dialogy/monology jsou skvěle, vtipně vystavěné. Kdo viděl Twin Peaks, nemůže se nebavit. Ale funguje to i na ty, co seriál neznají.
Jiří G. Růžička