Viktor Pelevin
Svatá kniha vlkodlaka
Přeložil Ondřej Mrázek
Plus 2011, 391 s.
Milostný příběh a historie duchovního zrání sepsané tisíciletou a věčně žijící liškou A Čuri, jež má schopnost přijímat lidskou podobu. Hrdiny jsou tu právě lišky, vlci a daleko méně i „dvounohé opice“ – lidé. Bajka, ač se to zdá být u Pelevina neočekávané. Možnost podívat se na člověka z boku, s lhostejností vůči němu a s údivem nad ním. Ale také pojmenování zvířecích sklonů v něm. Moderní bajka o konzumu, o nových zbohatlících a mocných, o věcech, jež otupěle opakujeme, podávaná s vtipem, odstupem, ve zkratce. Daleko do historie sahající liščí paměť umožňuje nadhled a obrovskou šíři srovnání. Nejsilnější místa knihy jsou ve vypravěččině schopnosti trefně postihnout mechanismy současné společnosti, vyjádřit specifika národní (zejména ruské a anglické) povahy, stereotypy lidského vnímání, zvyk člověka „zakrýt svátek života co největším množstvím módních přikrývek“. A k tomu líčení toho, nač jsme u Pelevina zvyklí: hypnotické stavy, přeměny vědomí, přeludy – tentokrát je jejich původcem A Čuri, živící se prostitucí tak, že své klienty zhypnotizuje, a proto po dlouhá léta až do osudového setkání zůstává pannou. Navrch svérázná životní filosofie (což jsou pasáže podle mého nejslabší): mix okultismu, východních učení a vyznání víry v moc lásky, ale také v iluzornost všeho. Naštěstí se autor nebojí vše zase shodit či zlehčit. A ovšem bohatá a leckdy stěží dešifrovatelná síť odkazů na internet, počítačové hry, hudbu, ale také narážek na ruskou literaturu, v různé míře přímých či skrytých.
Hana Kosáková
Chuck Palahniuk
Ukolébavka
Přeložil Richard Podaný
Odeon 2011, 224 s.
Prastará pohádka o tom, kterak nás ničí moc a nenávist, zahalená do šatů s těmi čtenářsky nejpřitažlivějšími ozdobami moderní doby – záhadná úmrtí kojenců, nekrofilní sex („nejlepší sex, cos‘ v životě zažil“), satira nejrůznějších „alternativních“ hnutí, rychlá auta, prokleté domy a velmi zručný vypravěč, plný cynismu vůči sobě i okolí. Palahniukův román z roku 2002 (v češtině vydaný poprvé roku 2005) představuje svět trpící „zábavoholismem“ a „klidofobií“, kde se utápíme v množství slov, jež přestávají dávat smysl. Snad proto se objeví smrtelně nebezpečná zbraň v podobě dětské říkanky – vypravěč, jenž její sílu pochopí, je najednou konfrontován s magickou mocí slova, o níž se jen kdysi věřilo, že dokáže zabíjet. Detektivní zápletka se mění v podobenství s prvky sci-fi a duchařské historky, v níž nechybějí elixíry lásky a převtělování. Vypravěč i čtenář přicházejí v tomto prostoru, který neustále mění podobu, o veškeré jistoty. Carl Streator ztrácí svou novinářskou bystrost a pozornost, ale především nezaujatost. Příběh, jejž vyšetřuje, ho pohlcuje, protože se až příliš podobá jeho vlastní minulosti. Takto se osudy postav navzájem zrcadlí a jediným lékem na tuto zranitelnost je víra v druhého i sebe sama. Tak i čtenář se musí spolehnout na vyprávění, že jej i přes nástrahy retrospektivních i prospektivních střihů, nedořečenost a občasnou zdlouhavost (paradoxně ve významem zatížených pasážích o hledání kouzelné knihy) vyvede opět na místo, kde mají slova svou platnost.
Anna Vondřichová
Mario Vargas Llosa
Pantaleón a jeho ženská rota
Přeložil Vladimír Medek
Odeon 2011, 320 s.
Mario Vargas Llosa, držitel Nobelovy ceny za literaturu pro loňský rok, patří k latinskoamerickým autorům, jimž se dostalo světové pozornosti v 60. a 70. letech minulého století. Na rozdíl od magickorealistických textů například Gabriela Garcíi Márqueze nebo Luise Sepúlvedy se v přítomném románu (1973, česky poprvé 1994) neobjevuje kouzelná obraznost a mytický rozměr příběhů. Příběh o důmyslném veliteli „Sboru potěšitelek“ však s nimi sdílí nadsázku a z ní plynoucí absurditu jednání postav. To, že se skupina lehkých dam stane nejžádanější a nejlépe organizovanou rotou, působí směšně i děsivě – vlivem událostí se totiž její členky i velitel stanou kořistí fanatiků. Tato událost prokáže též vyčerpanost hrdinových nadřízených a celé armády, kteří si se zvláštním oddílem nedokážou poradit a nadto jsou rozpolceni mezi chtíčem a závistí. Výjimečnost románu však neplyne z tématu, tkví ve formě. Text je složen z pasáží, v nichž se (dokonce v rámci po sobě jdoucích odstavců) střídají mluvčí, prostory i čas. Děj včetně zobrazení postav se podobá skládačce, v níž zaznívají hlasy aktérů, vypravěče, neosobní úřední hlášení, nařízení, dopisy či kázání – různé styly i perspektivy pohledu na danou událost. Její vyluštění je nakonec mnohem cennější odměnou než košilaté scénky ze života ženské roty a sarkastické zobrazení nebezpečně autoritářských vojáků.
Jan Švestka
Park Honan
Shakespeare – životopis
Přeložil Břetislav Hodek
Paseka 2011, 424 s.
Autor publikace je ve Velké Británii uznávanou autoritou; napsal monografické texty o Jane Austenové, Matthew Arnoldovi či Christopheru Marlowovi. Na rozdíl od knihy Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět (Academia 2010) se Honan zabývá především Shakespearovým životem a místy, v nichž žil. Dozvídáme se o podobě Stratfordu nad Avonou v roce 1560 (neměl ani dvacet ulic), potížích Shakespearova otce i o dramatikově vztahu k vlastním dcerám. Líčení provozu vznikajících divadelních spolků je pro čtenáře s hlubším zájmem podnětnější, Honan zde líčí vztahy mezi různými spolky a uvádí podrobnosti o způsobu hraní, organizaci představení či počtu rolí, jež musel nejspíš mladý Shakespeare za sezonu odehrát. Nicméně i tyto detaily jsou podány téměř uměleckým stylem, je zde znát potřeba uspořádat je pro čtenářovo potěšení z příběhu – „Kdybychom se koncem léta 1592 dívali na Londýn z jižních břehů Temže, připadal by nám poklidný a krásný. Stejně jako dnes pokrýval občas řeku lehký opar. V níže položených jižních okrscích poblíž divadelních scén dokázal být vzduch vlhký a horký.“ Úctyhodné množství reálií rafinovaně zakrývá fakt, že interpretace her a sonetů jsou poněkud povrchní. Pravda, jde o životopis, ne teoretickou studii, avšak když už se jednou o hrách mluví, čtenář by čekal hlubší analýzu. Takto se Honanova kniha hodí spíše ke čtení před spaním. Na dobrou noc.
Anna Vondřichová
Inka Machulková
Probuzení hráči
Dybbuk 2010, 64 s.
Záznam, zpověď, útržkovité zápisky z (ne zcela) lyrického deníku. Pro tuhle prostou, ba oproštěnou stylizaci se rozhodla básnířka Inka Machulková (nar. 1933) ve své dosud poslední sbírce Probuzení hráči. Autorka, která v šedesátých letech patřila k okruhu legendární poetické vinárny Viola a stačila v té době vydat dvě sbírky (Na ostří noci, 1963, a Kahúčú, 1969), v „osmašedesátém“ emigrovala do Německa a do české literatury se naplno vrátila až v několika posledních letech (počínaje básnickou knihou Neúplný čas mokré trávy, 2006).
Verše zkušené básnířky působí překvapivě svěže, mladistvě, naléhavě, jako by ani přibývající čas neměl tu moc její rukopis zatížit. Mnohé básně zůstávají lehkými doteky imaginace a okamžitého záblesku inspirace, zaznamenaného (a to je slovo, které je pro sbírku téměř klíčové) díky šťastné souhře okolností a hned zase uniknuvšího: „V pozastavené chvíli/ u řeky/ zrůžoví zlato starých stromů/ Odpolední svatozář/ s dívčí tváří/ V nedočkavém říjnu.“ Tenhle tvůrčí postup s sebou ovšem nese zřejmé riziko, že sbírku naředí jednak snadná klišé („sladký jed“), jednak texty, které jsou básněmi spíš jen formálně. Jediný zajímavý moment, metafora, ladný souzvuk („klekni si k leknínům“) totiž leckdy nemá sílu na to, aby podepřel výsledný celek; podle všeho se to nezdařilo třeba u básní Téměř tak, Krátké ruce či Paper moon. K slabším textům lze bohužel počítat většinu těch, které tematizují samotný proces psaní; člověk už musí být nějaký básník, aby reflexe nevyznívala buď umělecky sebestředně, anebo bezradně (O čem psát? … Tak třeba o tom, že píšu), v nejhorším případě rovnou tak i tak.
Jádro ovšem tkví jinde: Probuzení hráči je sbírka tichého, nepatetického osamění, vyhlížení do noci, propadání se do snu a snění, jemného probouzení a pak zase zanořování vzpomínek, přesněji jen jejich útržků, náznaků. Vnitřní hovory směřují (příznačně) především k lidem, kteří tu nejsou, třeba v básni Zastávka ve stránkách nalezených vět dedikovaných otci, anebo jsou rovnou přítomni jen ve věnování. Když pak dosáhne samota a vnitřní naladění jistého souzvuku, směřují senzitivní postřehy spíš než k živým bytostem k těm ostatním – třeba ke stromu, který vždycky býval symbolem vitální síly, věčným svědkem a oporou. Svébytně je zasazen třeba do básně Zásilka, jedné z nejpozoruhodnějších: „Strom ji chytil/ Z okna ženy/ z bezverší/ vítr mu ji dal/ Kdo ji drží/ ve větvích/ Míjenou/ a opomíjenou/ sirénami záchranek.“ Strom. Pevný bod, tak podstatný uprostřed poezie, která jako by byla stále v momentě zrodu („Přezimuju/ v rozepsaných dopisech“), těkající, nestálá, tajemná, nejistá, rozkolísaná, pohyblivá, počítající ne ztráty, ale to, co zbývá. Tedy poezie stále živá.
Simona Martínková-Racková
Jan Skácel
Pohádky z Valašského království
Ilustrace Galina Miklínová
Paseka 2006 a 2011, 112 s.
Skácelovo převyprávění valašských pohádek Beneše Metoda Kuldy nejvíce překvapí samotnou svou existencí. Záhada neznámého skácelovského rukopisu ale není složitá: text vyšel už v roce 1984 s názvem Jak se bubnuje na princezny, Skácel se pod něj ovšem nemohl podepsat, a kniha tak dodnes koluje antikvárním trhem se jménem překladatelky Blanky Stárkové. Celou akci tehdy pomáhal organizovat Pavel Šrut a jeho péčí se také podařilo po dlouhé době splatit autorovi dluh novým vydáním. Navrhl pro ně též svou dvorní ilustrátorku Galinu Miklínovou, jejíž neokázalé kresby text obohacují v jeho humorné i lehce přízračné poloze – jak se na lidové pohádky sluší. S příběhy, které známe v mnoha ornamentálních a dětem vstřícných verzích, se u Skácela setkáme v jejich ryzí, nerozpracované podobě. Jsou svěží, neprokreslené, lapidární. Postavy jednají, jejich motivy nikdo nezkoumá, natožpak hodnotí a ke zvratu mezi krizí a katarzí bohatě postačí půl řádku. Jazyk tomu přesně odpovídá, věty jsou krátké, styl úsečný, a přece vyprávění pokojně a mírně plyne. Nejmenší čtenáře možná trochu zaskočí konce pohádek, ale ty starší vyústění, ve kterých se chudáci spokojeně vracejí do svých salaší, než by po hrdinském, či spíše chytráckém činu přijali s královstvím i hádavou princeznu, jistě potěší.
Jana Šrámková
Jeff Smith
Kůstek: Útěk z Kůstkova
Přeložil Michael Bronec
Crew 2010, 280 s.
Americká nezávislá komiksová série Kůstek je pozoruhodná tím, jak dokáže nápaditě oživit postupy jinak zpravidla otravně schematického (avšak mainstreamovými producenty hýčkaného) žánru fantasy. Autor Jeff Smith zkombinoval žánrovou zápletku s postavičkami, které svou podobou i chováním připomínají figury klasických amerických cartoonů (dle tvůrcových slov byla jeho hlavní inspirací série komiksových stripů Walta Kellyho nazvaná Pogo). Ve světě seriálu se tak potkávají karikaturně nakreslené nosaté postavičky Kůstků s realističtěji vyvedenými lidskými postavami i fantastickými příšerami, jež spadají do konvenčního bestiáře fantasy žánru. Kůstek tak těží ze tří různých světů – cartoonově nadsazených figurek, pragmaticky uvažujících lidí a nestvůr posedlých velikášskými hrami „o osud světa“. Hravé setkávání těchto principů spojené s množstvím vtipně vypointovaných dialogů dodává Kůstkovi nezávaznou atmosféru dobrých knih pro děti. Více než Pána prstenů, k němuž bývá série přirovnávána (mimo jiné i na obálce českého vydání), tak první Kůstek připomíná spíše knihu Hobit, která i nejnebezpečnějším situacím dokázala dodat přátelský nadhled a celkově budovala domáckou náladu, kde i na cestách každé „tam“ má své „zase zpátky“. I ta nejohyzdnější monstra jsou tu ukazována v situacích, jež proprazrují jejich drobné nedokonalosti, a tím je polidšťují.
Antonín Tesař
Vladimír Šlapeta a Pavel Zatloukal (eds.)
Slavné vily Čech, Moravy a Slezska
Foibos 2010, 528 s.
Výběrové panorama sto dvaceti vil shrnuje podle mínění obou editorů to nejlepší z předchozích patnácti svazků edice Slavné vily. Souhrnná monografie má oproti vilám jednotlivých krajů i obou měst (Prahy a Brna) jednu výhodu: vyrovnanou úroveň jednotlivých hesel. Hesla přejatá z předchozích knih editoři doplnili a přehledu vil v rozsahu dvou století předchází důkladný a poučený úvod o typologii a dějinách vily jako stavebního typu, což leckdy v předešlých svazcích chybělo. Sjednocená je sice literatura, ovšem ta se většinou i v této knize omezuje vlastně jen na odkazy na jednotlivé svazky. Ač jde o populárně-naučnou edici, dokládá tato absence literatury způsob, jakým hesla vznikala. Většinou bez stavebně-historického průzkumu – který samozřejmě mohl provádět někdo jiný, ale autoři se měli opírat o jeho výsledky – a bez základního archivního prozkoumání. Většina textů má tedy kompilační charakter, u některých to vypadá, jako by autoři provětrali šuplíky nebo dokonce recyklovali už jednou publikované texty. Slabinou, která provázela již předchozí svazky, byl výběr, kdy se vedle veleděl, jímž je Müllerova vila v Praze od Loose či vila Tugendhat od Mieseho van der Rohe v Brně, objevují díla skutečně provinční a druhořadá. Ani tady není jasné, podle jakého klíče editoři volili. Vzbuzuje to dojem, že šli cestou nejmenšího odporu a zařadili, co jim přehradilo cestu nebo co vydala jejich paměť, případně archivy.
Michal Janata
Tomáš Raděj
Irácké povstání v letech 2003–2009
Ústav mezinárodních vztahů 2010, 210 s.
Původní případové studie zabývající se konkrétními aktuálními konflikty v češtině nevycházejí příliš často. O to je kniha politologa Tomáše Raděje pozoruhodnější. Autor strávil rok 2007 jako konzul v Bagdádu. Nevychází tedy jen z odborné literatury a veřejně dostupných informačních zdrojů, ale i z materiálů, k nimž měl v této funkci přístup, a také z bezprostředních zkušeností v okupovaném Iráku. Text je rozčleněn na historii Iráku, podrobněji nastíněnou ve zkoumaném období, přehled teorií povstání od klasiků (a praktiků) Lawrence, Guevary a Maa po ty novější (a teoretičtěji zaměřené), popis struktury iráckého povstání, tedy podíl různých skupin (sunnité, šíité, zahraniční bojovníci) na povstalecké činnosti a jejich členění do uskupení a hnutí (včetně seznámení s jejich rozdílnými motivacemi a cíli). Poslední část je věnovaná nejdůležitějším a nejpoužívanějším taktikám povstalců – od nástražných výbušných systémů přes sebevražedné atentáty a útoky na ropnou infrastrukturu po únosy, propagandu a islamizaci veřejného prostoru. Z textu vysvítá různost ideologických a strategických cílů jednotlivých proudů povstání, které je fragmentarizované a mnohotvárné a rozhodně se nedá zastřešit jenom „islámským fundamentalismem“ nebo (posmrtnou) oddaností Saddámovi. Radějova kniha je nejen zdrojem v českém prostředí nepříliš známých informací, ale také varováním před takovým paušálním zobecňováním.
Matěj Metelec
Patrik Ouředník
Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem
Torst 2010, 244 s.
Některé anotace tuto knihu označují jako cosi mezi autorským esejem a odbornou studií. Spíše jde o něco mezi esejem, poučeným komentářem a katalogem. Esejem proto, že je jistě velmi dobře čitelná i pro čtenáře nezasvěceného do problematiky utopií. Poučeným komentářem, neboť je tvořena interpretacemi a kontextovým zařazením rozličných textů, které vyžaduje určitou erudici. A katalogem v tom, že množství komentovaných a rozebíraných textů je doplněno i rozsáhlým bibliografickým soupisem a obrazovým doprovodem. To z této knihy dělá výborný úvod k četbě daných textů a nabízí čtenářově pozornosti i ty, které nejsou obecně známé nebo jsou zapomenuté. Kniha nese podtitul Pokus o vymezení jednoho žánru. Po přečtení musím konstatovat, že tento pokus selhal. V úvodu autor odmítne utopii definovat, aby si nesvazoval ruce, a nechá se v zásadě unášet různými podobnostmi mezi texty nebo jejich vzájemnými odezvami. Podle mého názoru nemá cenu mluvit o vymezování žánru, neboť kritéria takového vymezení text nenabízí. Utopie tu splývá s fikcí a formulace „utopie je vše, co se odehrává na jiném místě nebo v jiném čase, příslib, náznak, naděje, noční můra, zlý sen“ ilustruje dobře celý Ouředníkův postup. Zajímavost této knihy nestojí na odborném přínosu k teorii utopie nebo utopického žánru. Text může pomoci podnítit nová čtení notoricky známých románů i textů zapomenutých. Pak už je jen na čtenáři, bude-li s Ouředníkovými výklady souhlasit a položí-li si otázku, co to vlastně ta utopie je a proč je tak složité ji jasně uchopit.
Ondřej Pomahač
Čtvrtá cesta
Přeložili Marko Janicky a Jakub Hlaváček
Malvern 2010, 200 s.
Duchovní vůdce G. I. Gurdžijev (narozen mezi 1866 a 1877, zemřel 1949) založil učení takzvané čtvrté cesty (první tři představuje fakír, mnich a jogín, tj. úroveň fyzická, psychická a spirituální), eklektickou soustavu syntetizující různé, najmě orientální vlivy (jistým způsobem je asi blízký pojetí Jiddu Krišnamurtiho). Cílem je dosažení stavu sebeporozumění a následně zrod objektivního, kosmického vědomí. Sborník přináší texty jeho stoupenců a žáků, mimo jiné hlavního následníka a vykladače Uspenského či René Daumala. Stejně jako u všech duchovních směrů se tu jedná o „probuzení“, ale Gurdžijevovo vidění člověka je nesnesitelně redukcionistické a schematické. Lidský organismus není nic než „stroj, schopný vykonávat práci“ s třemi patry – fyzickým, emocionálním a intelektuálním. Člověk sám sobě neustále lže a buduje si „falešnou osobnost“ (patrně cosi jako jungovská persona). Systém velkého gurua působí eklekticky a mechanicky, avšak prozatím o celku těžko soudit, protože jeho klíčová díla česky dosud nevyšla. Z recenzovaného sborníku patří k nejlepším číslům úvahy Jakuba Hlaváčka o dichotomii řeči a mlčení a René Daumala o duchovní smrti. V nakladatelství Malvern se dočkáme i dalších gurdžijevovských edicí.
Jiří Zizler