Divadlo HoME
S.K.R.Z.
Roxy/NoD Praha, premiéra 2. 12. 2011
Věřit a spoléhat na hrdiny se nemusí vyplatit. S.K.R.Z., sci-fi o konci světa, je hledáním osobnosti, která by mohla svět ještě zachránit – ten vnější i svůj, distinkce tu není zas tak významná. Rozpomínání na to, jakým způsobem by se dal zánik odvrátit, případně jak by bylo možné svět znovustvořit, končí ještě větší katastrofou. Je třeba všechny pozabíjet, aby se dalo začít nanovo. Pilíř, spasitel v brnění sešitém z papírových plat na vejce, se lehce a s úsměvem zbaví svých podporovatelů. Je to politické téma, které vystupuje ze hry. Režisér Howard Lotker, autorka textu Sodja Lotker a dramaturgyně Marta Ljubková jsou zároveň performery přítomnými v hracím prostoru spolu s Philippem Schenkerem, Monikou Černoškovou a Dorou Bouzkovou. A s diváky, kteří se do představení aktivně zapojují a jsou jeho – případ od případu odvážní či nesmělí – účastníci i spolutvůrci. Ať už odpovídají na otázky (Co je pro vás konec světa?), nebo sborově povzbuzují hrdinu Pilíře. Rozklad světa se projevuje také vykloubením jazyka. Rodný jazyk se pro publikum stává cizejší tím, že se občas používá v podobě, jak ho přetvářejí lidé, pro něž je jazykem druhým nebo třetím. Performeři před publikem chvílemi stojí sami za sebe, jindy v roli-masce, realita prosvítá fikcí a naopak. Hra sama je celek z hráčů a diváků; celek proměnlivý, otevřený přítomné chvíli.
Jana Bohutínská
Cena Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí 2011
www.zastarouprahu.cz
Domácí rada Klubu Za starou Prahu už po osmé vybírala nejlepší novostavbu v historickém prostředí. Nejvýše ocenila visutou lávku u Strakonického hradu Ivy Torkoniakové. Lehká ocelová konstrukce podobná řetězovému mostu je navržená tak, aby co nejlépe splynula s okolím. Výraznějším prvkem jsou jen vstupní pylony ve tvaru brány. Citlivý urbanismus a lidské měřítko vyneslo nominaci obchodnímu domu v historickém jádru Rožnova pod Radhoštěm od ostravského architekta Kamila Mrvy. Tomu se podařilo, přesně v duchu jeho teze, že „architektura je služba lidem“, do objektu zahrnout vždy přístupný veřejný prostor. Do užšího výběru se dostala také nová budova Fakulty architektury ČVUT v Praze od Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla a Tomáše Koumara, která dotváří stále nedokončený kampus navržený Antonínem Engelem ve dvacátých letech 20. století. Sami architekti říkají, že chtěli postavit jednoduchý až obyčejný dům, který by vedl studenty ke skromnosti. Vedle převážně pozitivního přijetí odborné veřejnosti se ozývají i kritické hlasy některých studentů, pro které je nová škola příliš přísná a temná. Zadání vystavět vinařství Krásná hora ve Starém Poddvorově v neorustikálním stylu a přizpůsobit jej staré zástavbě zdařile dostáli Tomáš Havlíček a Pavel Magnusek z brněnského ateliéru Létající inženýři. Stavbu obohatili o výtvarný prvek otvorů z barevných luxferů, dle slov tvůrců „tradičního koření stavební kultury našeho venkova“. Šestici kandidátů uzavírají Factory Office Centre v Praze-Smíchově od Atelieru 8000 a penzion Café Fara v Klentnici od Atelieru Štěpán.
Martina Faltýnová
Současný český industriál
Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 8. 12. 2011 – 22. 1. 2012
Jak vypadají soudobé průmyslové stavby v Česku? Najdeme mezi nimi kvalitní architekturu? Výstava Současný český industriál v Galerii Jaroslava Fragnera ukazuje, že ano, i když tušíme, že představené realizace jsou jen malým procentem z celkové produkce. Průmyslové objekty nutí architekty zohlednit více omezení než jiné stavby, přesto si ti dobří dokážou uchovat dostatečně velké tvořivé pole. Továrnu na Svítidla Černoch v Praze-Kolodějích zkonstruoval Martin Rajniš do podoby velkorysé dřevostavby; autoři z ateliéru Caraa zakomponovali do návrhu revitalizace tiskárny AF BKK v Praze-Vysočanech střešní sportovní hřiště pro zaměstnance; k novátorskému modulovému uspořádání logistického terminálu v Písku inspiroval tvůrce ateliéru Kava způsob manipulace s paletami uvnitř skladu. Tomáš Baťa a jeho následovníci ve dvacátých a třicátých letech minulého století svázali své podnikání se jmény skvělých architektů (Kotěra, Gahura, Karfík) a výhody takového spojení vnímají i někteří dnešní investoři. Kvalitní a osobité stavby přitahují pozornost médií, ocení je klienti i zaměstnanci (i když někdy až poté, co odezní prvotní šok). Nový typologický fenomén představuje specifická „vinná architektura“, na výstavě zastoupená například vinařstvím Sonberk od Josefa Pleskota, vinařstvím Gotberg od Martina Bukolského nebo projektem dostavby vinařství Hort od Ivana Kroupy, který navrhl objekt ve tvaru kotouče, vysouvajícího se přes hranu svahu proskleným segmentem degustační místnosti s výhledem na Znojmo.
Martina Faltýnová
Jiří Anderle
Ani mráčku na obláčku
CD, Radioservis 2011
V pořadí druhé CD z cyklu rozhlasových pořadů Láska za lásku (zatím bylo odvysíláno více než 250 hodin) nabízí těkající poslech vzpomínek na druhé autorovo nejšťastnější životní období, situované na pražský Nový Svět. Na rozdíl od prvního disku Cesty, na němž autor vypráví o svém dětství prožitém v Pavlíkově, kde vše se zdálo být tak samozřejmé, od sklepa, kde se skladovaly brambory, až po společné „táče“ (rozuměj sedánky), a kde každý každého zdravil a viděl mu do talíře, zde Anderle musí nejprve opravit baráček a jeho žena Miládka napéct misku výpečků z krkovičky, takový čtverečky 2 x 2 centimetry, pěkně prorostlý sádlíčkem, a až poté jsou přijati, až poté přijde ta sladká šťávička vzpomínek na lidi, ty persóny, co mají srdce na dlani. Anderle je ve svém vzpomínání odstředivý, nedokáže se omezit sám na sebe, a tak se rozhlíží kolem a hledá průvodce tím naším měkkosrdcatým světem. Jako upír po hostině v sarkofágu, tak i on ve svém malířském ateliéru s papouškem Žaninkou žije z krve, kterou nastřádal. Jenomže na rozdíl od upíra Anderle dnes už nemusí krev nikde shánět. To, co má v sobě – vzpomínky a stesk po ztraceném –, stačí jen dál a dál vyprávět, a tím se zároveň vyživovat. Ne nadarmo se jeho pořad jmenuje Láska za lásku, všichni jsme na tom přece stejně – starej musí, mladej může… Nezbývá než se těšit na další táč, neboť, jak říkával Fanda Foubík, když Anderleho učil dělat s lopatou: To se musí pomalu, ale pořád!
Patrik Rameno