Gast Bouschet a Nadine Hilbertová
Toward the Event Horizon
Dům umění České Budějovice, 13. 4. – 12. 5. 2012
Gast Bouschet a Nadine Hilbertová se poprvé představují v České republice. Dvojice má za sebou výstavy ve Francii, Angole, Jižní Koreji, ale také reprezentaci Lucemburska na Benátském bienále (2009). Momentálně oba působí v Bruselu, i když jejich rodnou zemí je Lucembursko. Spolupráce začala roku 1998, kdy se k Bouschetovi přidala Hilbertová, aby k jeho projektům zajišťovala hudební pozadí. Vznikla tak tvorba kombinující video, fotografii a zvuk, usilující o sociální, politickou a institucionální kritiku. Umělci reagují na situaci seizmických změn, ekologických katastrof, finančních kolapsů a náboženských válek. Obrazy pro Toward the Event Horizon vznikaly dva roky v Londýně a na Islandu, kde dvojici fascinovala především erupce sopky Grimsvötn. Natáčení vystavovali působení přírodních vlivů, takže vulkanický prach či hmyz občas částečně zakrýval čočku kamery, a měnil tak její pohled. V Domě umění vystavují dvě videa a několik fotografií. Přírodní jevy stojí v cestě lidské touze po ovládnutí nestabilní planety. Umělci tímto způsobem upozorňují na křehkou rovnováhu vztahu člověka a země, na složitost neklidného světa, převracení tradičních hodnot i možnosti manipulace reality pomocí médií. Výstava je komplexním projektem: kombinace ambivalentních videí, šerých prostor a intenzivních industriálních zvuků silně působí na návštěvníkovu psychiku.
Eva Slunečková
Marie Poledňáková
Líbáš jako ďábel
Euromedia Group – Knižní klub 2011, 277 s.
Když Rychlé šípy zjistily, že stará Jeremiáška vaří pověrčivým zlodějům lektvary, které je měly chránit před dopadením, rozhodly se zmocnit její knihy kouzel. Jejich snaha skončila fiaskem a ještě je Jeremiáška obestřela fialovým kouzlem. Po Jeremiáščině smrti se kniha na chvíli dostala k Bratrstvu kočičí pracky, jehož vůdce Dlouhé bidlo projevil ve správnou chvíli mnohem více důvtipu než celé rychlošípácké komando. Protože ale – měřeno hrubou silou – pět je přece jenom víc než tři, Rychlé šípy nakonec knihu získaly, aniž by na rozdíl od Bratrstva věděly, co si s ní vlastně počít. Byli to totiž chlapci bez jakéhokoli duchovního rozměru, dalo by se říct: chudáci. Nejblíže měl k nadpřirozeným jevům Rychlonožka, a to ještě pouze proto, že byl posera. A tak si knihu přehazovali jako horký brambor, nikdo ji nechtěl mít doma, až ji nakonec Rychlonožka „uklidil“ před dotírajícím Bratrstvem kočičí pracky do řeky. Podobně kniha Líbáš jako ďábel kolovala v redakci A2 z kastlíku do kastlíku a nikdo nevěděl, co s ní. Tím ale paralela končí, zbytek je přesně naopak: redaktoři coby bytosti veskrze duchovní nechtěli mít nic společného s nablýskaným růžovým zbožím. A já se nedivím. Radím vám: Nečtěte to! Místo čtení radši otevřete knihu na některé z fotografických příloh a třeba si na Bartoškovi a spol. na křídovém papíře prostřete večeři… Pořádně to zamastěte! Šňupejte z toho, máte-li co… Potřísněte to vším, čím se dá… A zachraňte tak Marii, co líbá jako bůh i ďábel, s templářským růžovým sice, ale bez špetky magie. Chudák.
Johan Holzel
Handa Gote Research & Development
Prales
Divadlo Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 25. 4. 2012
Po Mracích, jež byly niterným projektem Veroniky Švábové (více viz A2 č. 9/2012), připravila mužská část skupiny (Tomáš Procházka, Jakub Hybler, Robert Smolík a Jan Dörner) Prales. Ponořili se do světa přírody a doby, kdy lidé byli její součástí stejně jako zvířata nebo květiny. Takovou intenci alespoň naznačuje program. Návrat k určitému primitivismu (bez jakéhokoliv negativního podtextu) ve výběru výrazových prostředků předvedli už v předchozí inscenaci Rain Dance (viz A2 č. 15/2010). Zatímco Rain Dance je extrovertní kus, který velmi dobře komunikuje s diváky, introvertnost Pralesa je to, co mu ve vztahu k publiku nejvíce škodí. Odehrává se na poměrně malém prostoru, který diváci obkličují ze tří stran – vypadá to jako kruh rituálu nebo prosté společné sezení u ohně. Člověk se transformuje do podoby zvířete, stačí si přes sebe přetáhnout kůži a nasadit zvířecí masku. Na scéně sledujeme rozjímání i boj, čtvrtou stranu jeviště zabírá plátno, na něž se promítají fotografie spojené s přírodní tematikou. Jsou tu pěkné vizuální i divadelní momenty: když třeba na plátně prší – déšť vzniká naživo, voda teče po skle za plátnem a promítáním se prolíná s fotkou na plátně – nebo když v samém závěru zvíře vítězí nad člověkem. Nevypointovanost ale zabíjí nadsázku a humor. Všechno je tak jemné a uzavřené do sebe, že je pro diváka docela komplikované se myšlenkově napojit. Navíc se v tomto případě obávám, že ideový obal inscenace je mnohem hutnější než výsledek.
Jana Bohutínská
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha
Lidojedi
CD, Radioservis 2012
Nakladatelství Radioservis sáhlo tentokrát po úplné novince, rozhlasové hře Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Lidojedi, která měla svou premiéru v roce 2011. Hra svou poetikou dokonale navazuje na populární filmy devadesátých let, jako byly Šeptej nebo Samotáři Davida Ondříčka. Ale logicky také na předchozí Rudišovu tvorbu. Je totiž postavena na rychlém střihu a bizarních postavičkách. Najdeme tu i důležitý prvek, „huliče“, který zpodobňuje farář v podání Oldřicha Kaisera. Zápletkou hry je podivná objednávka pro firmu, která zprostředkovává exotické večírky. Jeden významný zákazník si totiž objedná grilování lidského masa. Snaha zachránit potápějící se firmu pak svede dohromady životního zkrachovalce, který chce svou sebevraždou alespoň trochu finančně pomoci dcerám (hraje ho Oldřich Vlach), neschopné podnikatele, obsazené Tatianou Vilhelmovou, Janem Dolanským a Lukášem Hlavicou, zmíněného kazatele, který je vystudovaný doktor, a s ním i jeho ministranta v podání Kryštofa Hádka. Hra, která pracuje s flashbacky a postupně poodhaluje, jak se do kostela dostali podnikatelé s postřeleným kolegou, vrcholí v trochu nezřetelném, snad tarantinovském finále. Autorům nelze upřít, že umějí napsat realistické dialogy, bohužel však mají až přílišnou snahu do hry vtěsnat nejrůznější hlášky a stvořit tak výhledově kultovní dílo. Režisérovi Aleši Vrzákovi se daří udržet napětí, rozpačitý závěr se mu však zachránit nepovedlo. K atmosféře hry významně přispívá zvuková složka, v níž Ladislav Železný pracoval například s hudbou Amona Tobina.
Jiří G. Růžička