Způsob vládnutí a autoprekarizace

Některým z nás coby kulturním pracovníkům představa zaměstnání v jedné instituci ani nepřijde na mysl, a když už, tak nanejvýš na pár let. Poté začneme toužit po něčem odlišném. Nešlo snad v tomto odvětví vždy o nechuť věnovat se jen jedné věci, jedinému zaměstnání v tradičním slova smyslu, neboť to by znamenalo vzdát spoustu dalších aktivit? Nebylo důležité neadaptovat se na omezení konkrétní instituce, ušetřit čas i energii, abychom se mohli věnovat tvůrčím, případně politickým projektům, na kterých máme skutečný zájem? A nešlo při přijetí více či méně dobře placené práce o záležitost krátkodobou, které jsme se byli schopni vzdát, když nám přestala vyhovovat? Alespoň jsme díky ní ušetřili něco peněz, jež lze vložit do příštího smysluplného projektu, který bude pravděpodobně špatně placený, ale mnohem víc uspokojující.

Pro výše popsaný přístup je klíčová víra, že jsme si sami zvolili životní a pracovní situaci a že lze obojí uspořádat relativně svobodně a autonomně. Ve skutečnosti si spolu s tím vším – do značné míry vědomě – volíme i množství nejistot a nedostatek stability daný těmito společenskými podmínkami. V následujícím textu se nebudeme zabývat otázkou „Kdy jsem se skutečně rozhodl svobodně?“ nebo „Kdy jednám autonomně?“, místo toho se zaměříme na to, jak jsou myšlenky autonomnosti a svobody konstitutivně propojeny s mody subjektivace, jež převládají v západních kapitalistických společnostech. Text se chce soustředit na rozsah, v jakém dobrovolně zvolená prekarizace přispívá k produkci podmínek, za nichž se stáváme aktivní částí neoliberálních politických a ekonomických vztahů.

Ekonomizace života

Diskuse o tzv. ekonomizaci života, která se rozproudila v posledních letech, poskytla jenom málo vysvětlení neoliberálních transformačních procesů: nikoli jen kvůli své zevšeobecňující rétorice, ale i kvůli své nálepce, že se prý jedná o nový fenomén. Ekonomizace života většinou odkazuje na několik zjednodušených tezí: už nejen práce, ale i život se stal kořistí pro vykořisťování ekonomickými zájmy; oddělení práce a života už dnes není možné a v průběhu tohoto procesu si tu své místo vydobyla též imploze rozlišování mezi produkcí a reprodukcí. Tyto totalizující teze o implozi hovoří o kolektivním statutu oběti a zkreslují náhled na mody subjektivace, schopnost jednat a především pak na alternativní chování.

Teorie o ekonomizaci života nicméně dává smysl z perspektivy biopolitické governmentality (způsobu vládnutí). Odkazuje k moci a vztahům dominance v buržoazní liberální společnosti, která se po více než dvě století ustanovovala na základě produktivity života. Z této perspektivy život nikdy nebyl druhou stranou práce. V západní moderní době byla vždy reprodukce součástí politického i ekonomického. A nejen reprodukce, ale život obecně nebyl nikdy vymaněn z mocenských vztahů. Naopak, díky své produktivitě, a tedy tvořivému potenciálu, z takových vztahů vždy plynul. A přesně tenhle tvořivý potenciál zakládá údajný paradox moderní subjektivace odehrávající se mezi podřízením a zmocněním, mezi regulací a svobodou. Liberální proces ustanovování prekarizace coby jemu vlastní kontradikce se neodehrává mimo subjektivaci, jde o zcela přesvědčivý výsledný souhrn společenských, ekonomických a politických pozic.

V tomto smyslu není kritizovaná ekonomizace života čistě neoliberálním fenoménem, ale spíše siločárou biopolitických společností, kterou lze dnes chápat nově. Subjektivace s ní spojené nejsou novinkou v tom smyslu, jak se obvykle tvrdí. Ve skutečnosti nebyly doposud všechny souvislosti biopolitického způsobu vládnutí dostatečně pochopeny.

Z opozičního neoliberálním

Opravdu nebyly pracovní a životní podmínky, které vznikaly v kontextu společenských hnutí od šedesátých let, v žádném smyslu součástí vládních rozhodnutí? Vždyť absolutně protisystémová praxe alternativního způsobu žití, touha po odlišných tělech a vztahování se k sobě samému (ve feministickém, ekologickém a radikálně levicovém kontextu) důsledně odmítaly normální pracovní podmínky a s nimi spojená omezení, disciplinární opatření a kontrolu. Klíčovými slovy tu jsou samostatné rozhodování, jakou práci a s kým děláme, a vědomá volba prekérních životních a pracovních situací. Svoboda a nezávislost jsou totiž zjevně možné právě na základě schopnosti organizovat si svůj čas, a co je nejdůležitější, na základě odhodlanosti. Často není hlavním zájmem dobrá výplata, neboť odměnou je už samotný fakt, že nás práce baví. Hlavním cílem je, abychom byli schopni uplatnit co nejvíce svých dovedností. Obecně bylo dobrovolné přijetí „prekérních“ (rozuměj rizikových) pracovních podmínek často vyjádřením přání žít podle moderního patriarchálního rozdělování reprodukce a pracovní mzdy odlišným způsobem, než je možné uvnitř normálních pracovních podmínek.

Právě tyto alternativní životní a pracovní podmínky se nicméně staly v poslední době více a více využitelnými z ekonomického hlediska, protože upřednostňují flexibilitu, kterou pracovní trh vyžaduje. Tudíž praxe a diskursy společenských hnutí posledních třiceti čtyřiceti let nepůsobily pouze rozkladně a proti normalizaci, ale současně byly součástí transformace směřující k neoliberální formě vládnutí.

Ale do jaké míry dnes prekérní způsoby práce a života, které byly dříve považovány za nestandardní, zjevně nabývají hegemonické vládnoucí funkce? A proč se zdá, že ztratily svůj alternativní potenciál? V následující pasáži se pokusíme nabídnout několik vysvětlujících úvah bez nároku na vyčerpávající analýzu.

Mnoho kulturních pracovníků, kteří se dobrovolně ocitli v prekérní situaci, lidé, o nichž tu hovoříme jako o konkrétní skupině, by vědomky či nevědomky poukázali na alternativní podmínky existence v historii, aniž by obvykle hledali jakýkoli jejich přímý politický vztah k sobě. Více či méně je zneklidňuje posun těchto alternativ směrem do centra společnosti, tedy tam, kde se reprodukuje normální a hegemonické. To nicméně neznamená, že dřívější alternativní životní či pracovní přístupy získají ve společnosti dominantní postavení. Ba právě naopak, masová prekarizace pracovních podmínek je vynucována na všech, kdo vypadnou z normálních pracovních podmínek, a to pomocí příslibu, že převezmou zodpovědnost za vlastní tvořivost a uspořádají si život podle svých pravidel, což je vydáváno za vytouženou, údajně normální existenční podmínku. Náš zájem tu však nepatří osobám k prekarizaci donuceným, ale těm, které si tyto životní a pracovní podmínky svobodně zvolily.

Každodennost prekérní situace

Je neuvěřitelné, že k této otázce neexistují systematické empirické studie. Společným rysem kulturních pracovníků by nicméně mělo být, že jde o dobře či přímo velmi dobře vzdělané jedince mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety, kteří nemají děti a více či méně dobrovolně se nacházejí v prekérní zaměstnanecké situaci. Vykonávají dočasné pracovní zakázky, žijí z příjmů z projektů a zakázek od několika klientů naráz, většinou bez nemocenské, bez placené dovolené a bez zaměstnaneckých výhod a také bez jistoty práce, tudíž bez jakékoli sociální jistoty, či jen s jejím minimem. Čtyřicetihodinový pracovní týden je pro ně iluzí. Mezi volným a pracovním časem neexistuje jasně definovaná hranice. Práce a odpočinek už nemohou nadále být od sebe odděleny. Ve volném čase vstřebávají velké množství znalostí, za což nedostávají zvlášť připlaceno, ačkoliv je to u vykonávaných typů pracovních zakázek přirozeně vyžadováno a využíváno.

Toto není ekonomizace života, která by přicházela zvnějšku, zmocňující se a totalizační. Spíše jde o praxi spojenou s touhou, jakož i se schopností se adaptovat. Neboť tyto existenční podmínky jsou neustále předvídány a spoluprodukovány předjímající poslušností. Dobrovolnické, tedy neplacené nebo málo placené práce v kultuře či akademické sféře jsou například až příliš často přijímané jako nezměnitelná danost a dokonce se ani nic jiného nepožaduje. Nutnost vykonávat další, méně atraktivní, nejisté práce za účelem financování vlastní produkce na poli kultury je akceptována. Toto vynucené, přitom však zároveň zvolené financování vlastních tvůrčích výstupů neustále podporuje a reprodukuje přesně ty vztahy, kvůli nimž dotyčný trpí a kterých přitom chce být součástí. Kulturní pracovníci nacházející se v prekérní situaci vlastním přičiněním, ti, kdo se rozhodli pracovat tvořivě, jsou subjekty, které mohou být vykořisťovány snadno, neboť se zdá, že přijímají tyto pracovní a životní podmínky navždy, protože věří ve vlastní svobodu a nezávislost, sní o seberealizaci. V neoliberálním kontextu se nechají vykořisťovat natolik, že je stát dokonce prezentuje jako modelové případy.

Produkcí k reprodukci

Situace autoprekarizace je spojena se zkušeností strachu a ztráty kontroly, s pocity vratkosti ze ztráty jistot a záruk, stejně jako strachu ze selhání, společenského úpadku a chudoby. I z těchto důvodů je obtížné nalézt odvahu k zavržení hegemonických paradigmat. Každý musí zůstat „v poklusu“, jinak může vypadnout „ze hry“. Nezbývá jasně vymezený čas na relaxaci či nabírání sil. Tento druh reprodukce nemá jasné místo, což obratem ústí v nenaplněné tužby a neustálou frustraci pramenící z tohoto nedostatku. Touha po relaxaci, po nalezení sebe sama, se stává neuspokojitelnou. Tyto způsoby reprodukční praxe se obvykle musí člověk učit stále dokola. Nejsou vůbec samozřejmé a musí být hořce vybojovány navzdory sobě i ostatním. Na oplátku je pak tuto touhu po reprodukci, po regeneraci, velmi snadné zpeněžit.

Výsledkem je, že se prekérní stala nejen pracovní stránka, záležitost produkce, ale postihlo to i druhou stranu, stranu reprodukční, kterou obvykle definujeme jako život. Splývají tudíž produkce s reprodukcí? U kulturních pracovníků lze přitakat, tak tomu bylo odjakživa. Co se tu však odhaluje, je fakt, že v neoliberální formě individualizace se část produkční a reprodukční snoubí v samotném subjektu. Efthimia Panagiotidisová a Vassilis Tsianos argumentují podobně, když říkají: „Postupující vymizení hranice mezi produkcí a reprodukcí se neobjevuje doma či na pracovišti, ale namísto toho se děje skrze práci samotnou: reflexivní způsob prekarizace!“ Ačkoli to, co se materializuje v samotných tělech po práci, je též vždy zvnějšku ovládaným životem, neboť biopolitické mocenské vztahy vládnutí fungují zarputile pomocí produkce hegemonických normalizovaných těl a jejich vztahů k sobě samým.

Funkce reprodukce se následně v současném kontextu prekérní a nemateriální (zpravidla individualizované) práce a života mění. Osobní reprodukce a sexuální reprodukce, produkce života, se nyní individualizovaly a částečně se přesunuly dovnitř samotných subjektů. Jde o regeneraci po práci, a rovněž prací, ale stále poměrně často bez dostatečné mzdy. Jedná se o regeneraci, obnovu, tvoření z vlastních zdrojů, reprodukování sebe samého vlastními silami: dobrovolně sám od sebe. Seberealizace se stává reprodukčním úkolem pro nás samotné. Práce má garantovat reprodukci sebe sama.

Iluzorní svoboda

Budeme-li hodnotit heterogenní skupinu prekarizovaných kulturních pracovníků (tedy ty, kteří byli dovedeni do prekérní situace) jako stejnorodý celek, je možné říci, že jejich subjektivace v neoliberalismu je zjevně kontradiktorní: současně tu vedle sebe stojí prekarizace, která s sebou přináší fragmentárnost a nelineárnost i kontinuální svrchovanost a nezávislost. Kontinuita moderní svrchovanosti se udržuje skrze stylizování vlastní seberealizace, autonomnosti a svobody, pomocí formování sebe sama a zodpovědnosti za sebe sama, a také skrze opakování myšlenky aktuálnosti. Příkladem je stále široce rozšířená idea moderního muže-umělce, který čerpá kreativitu z vlastního já, protože hypoteticky existuje uvnitř něj, tam, kam západní modernita umístila i pohlaví, které učinila přirozeností a esencí jednotlivce. Z obecného hlediska spočívá u zde popisovaných kulturních pracovníků svrchovanost především ve svobodném rozhodnutí k prekarizaci, neboli v autoprekarizaci. To se ale na oplátku může stát hlavním důvodem, proč je obtížné rozpoznat strukturní prekarizaci jako neoliberální fenomén, který ovlivňuje celou společnost a jen stěží je založený na svobodném rozhodnutí. Kulturní pracovníci tedy stojí jako příklad toho, do jaké míry jsou zvolené životní zvyky a pracovní podmínky, spolu s doprovodnými myšlenkami svobody a autonomnosti, slučitelné s politickou a ekonomickou restrukturalizací. Jak jinak si vysvětlit, že ve studiích životních a pracovních podmínek kulturních pracovníků schopných sebereflexe se na otázku „Jak si představujete dobrý život?“ nedočkáte odpovědi? Když se život a práce stále více prostupují, znamená to, jak odpověděl jeden z nich, že „práce prosakuje do vašeho života“. Přitom zjevně neprosakuje dostatek prvků „dobrého života“ do práce, čímž by se na oplátku mohla transformovat do něčeho, co by šlo kolektivně označit za „dobrý život“. Alternativní jednání s výhledem na lepší život, v němž je přítomno méně vládních funkcí, chybí.

Je očividné, že víry v prekarizaci coby opozici proti liberálnímu vládnutí může být dosaženo s pomocí protichůdné subjektivace, stojící mezi svrchovaností a fragmentárností. Tímto způsobem se nicméně ustavičné vztahy moci a dominance zneviditelňují a normalizační mechanismy se stávají přirozenými jakožto samozřejmé a autonomní rozhodnutí subjektu. Souhrnná debata o ekonomizaci života k tomu pouze přispívá, neboť způsobuje, že hegemonické účinky mizí z dohledu a s nimi též rozpory a antagonismy. Představy jedince o vlastní autonomii a svobodě nejsou reflektovány v rámci governmentálních siločar moderní subjektivace. Tím se ruší možnost představit si další způsoby chování, které by popíraly svrchovanou funkci prekarizace v kontextu neoliberálního způsobu vládnutí.

Jaká je cena této normalizace? Co v neoliberalismu platí za abnormální? Za deviantní? A co nemůže být tímto způsobem ekonomicky vykořisťováno? Spíše než na očekávání příchodu alternativního chování a nových subjektivit, jak to řečnicky formuluje Gilles Deleuze ve své otázce: „Nenalézají změny v kapitalismu neočekávané ,setkání‘ v pozvolném vyjevování se nového já jakožto centra odporu?“, věřím, že je nutné pokračovat v co nejpreciznější práci na genealogiích prekarizace coby hegemonické funkce, dále se zabývat problémem souvislostí buržoazních vládních modů subjektivace, to vše v kontextu myšlenek autonomnosti a svobody, které samy sebe vnímají jakožto opoziční.

Z anglického originálu Governmentality and Self-Precarization. On the Normalization of Cultural Producers (Transversal, leden 2006) přeložil Tomáš Stejskal.

Publikováno s laskavým svolením autorky.

Redakčně kráceno.