Ve Tvaru č. 12/2012 se tentokrát věnují několika fenoménům předrevoluční doby. Nad jiné vyniká článek bohemistky Iny Marešové, zaměřený na vnímání tělesnosti v českém socialistickém realismu. „Těla socialistického realismu jsou proto těly hladkými, oproštěnými od všeho nadbytečného a neznakového, neboť literatura již nechce být znejisťující, nechce nabízet nekonečné množství verzí aktuálního světa.“ Na nové knize Milana Kozelky Semeniště zmrdů dokládá Jakub Vaníček, že „společnost nebyla rozštěpena jen v hlavě Marxe a v hlavě Engelse, ale že právě na tomto základním diferenciačním principu stojí základy kontrakultury, její imaginace a jejího hodnotového rejstříku.“ V rubrice Haló, tady čistička! se Patrik Linhart mimo jiné rozhovořil o Jihočeších: „Vážím si jich. I toho Jiřího Hájíčka, který prý dělá v bance. Řekl jsem mu, že v rámci Frakce Rudé Armády musím bohužel vyhodit do vzduchu i jeho přepážku. On se však jen usmíval. Věřil mi? Nevěřil? Inu, Jihočech.“ Na závěr se mu podařilo urazit i naši nejmladší básnickou skupinu tvrzením, že „skupina Fantasia je v české literatuře to, co Věci veřejné v národní politice“.
Slovenská Revue aktuálnej kultúry č. 5/2012 otiskla novou básnickou skladbu Mily Haugové Záhrada: Labyrint: Hniezdo, v níž si čtenář klestí cestu labyrintem řeči k nalezení hnízda těla.
Červnové vydání Psího vína č. 59/60 upoutá především novou designovou úpravou. Obsah časopisu pro současnou poezii ilustrují kresby výtvarníka Davida Böhma. Krom standardně kvalitního a vyprofilovaného výběru ukázek ze současné poezie (Michal Rehúš, Zofia Bałdyga), v němž překvapí především úderné verše Terezy Reichelové, nalezneme v Psím vínu rozsáhlý příspěvek Karla Pioreckého k pojmu angažované poezie či rozhovor s literárním historikem Pavlem Janáčkem. Pioreckého text nemá ambice diskusi někam posouvat, ale spíše jí dát pevnější rámec. Avšak jak i z jeho textu vyplývá, bude to ještě nějaký čas trvat: „Současné pojetí angažované poezie musí být projektováno s ohledem na postmoderní situaci kultury.“ To Janáček v rozhovoru nepokrytě odkrývá karty a přiznává: „Cítím se osudově, byť tak nějak introvertně zaklíněn v českém světě.“ Více upřímnosti všech, ať víme, na čem jsme.
–red–