Polská režisérka Agnieszka Hollandová v současné době připravuje pro českou HBO třídílnou minisérii Hořící keř o Janu Palachovi podle scénáře Štěpána Hulíka. Na letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti je plánovaná rozsáhlá retrospektiva její tvorby. Přinášíme krátký záznam z besedy, která se uskutečnila 14. května v pražském kině Ponrepo.
Jak byste srovnala situaci v polské kinematografii šedesátých nebo sedmdesátých let se současností?
Filmů je dnes víc a jsou kvalitnější. Ale pořád nedosahují úrovně dřívějších let. Filmaři mají problém se sdílností. Snímek je třeba citlivý a zajímavý, ale není v něm síla, aby prorazil dál do světa, jako se to v současné době daří třeba rumunským filmům.
Nechybějí dnes také silná témata?
Témat je spousta, ale myslím, že filmaři jsou trochu líní. Navíc po roce 1989 přišel finanční propad, všichni věřili v samospasitelnost trhu, ale brzy se ukázalo, že to je iluze. Bylo málo peněz a vzniklo určité vakuum. Pamatuji se, jak jsem na začátku devadesátých let byla v mezinárodní porotě na festivalu v Gdyni, bylo tam tehdy ještě docela dost – asi třicet – filmů, ale všechny vidět bylo utrpení. V našem hotelu přestaly fungovat telefony, někdo ukradl měděné kabely, a já si říkala, že to dobře vyjadřuje situaci v polské kinematografii: jako by někdo ukradl kabely mezi diváky a filmaři. Nicméně za poslední čtyři roky se situace zlepšila. Vznikl Polský institut filmového umění, byl schválen zákon o kinematografii, existuje dobrý, objektivní systém přidělování peněz a najednou máme z pěti filmů ročně padesát a deset z nich je dobrých.
Polské filmy byly skvělé už v sedmdesátých a osmdesátých letech. Čím to je, že se v Česku netočí tak dobré snímky?
Nemyslím si, že by na tom Polsko bylo lépe než Česko. Naopak Poláci se už skoro deset let dívají na českou kulturu a životní styl s obdivem, je to dokonce určitá móda, ale samozřejmě i trochu idealizovaný obraz. Češi říkají, že polské filmy jsou lepší, a Poláci zase hned mluví o Zelenkovi a Hřebejkovi, jak jsou jejich snímky skvělé a mají smysl pro humor a odstup, zatímco polské filmy jsou nudné. Když jsem dělala casting pro svůj poslední film, dívala jsem se na hodně českých filmů a byla jsem celkovou úrovní trochu zklamaná. Polská situace je trochu lepší, ale opět to souvisí s kvantitou. Pamatuji se na začátek tisíciletí, kdy nebyly peníze a mezi filmaři panovala nevraživost. Objevily se útoky na „starce“: Wajda by prý už neměl točit, protože zabírá místo mladým, ale když něco natočili mladí filmaři, zase to za moc nestálo. V okamžiku, kdy se objevila podpora státu, se problémy vyřešily, filmaři se zajímají o svou práci a vzájemně si pomáhají.
Jak zlepšit situaci současné středoevropské kinematografie a distribuci polských filmů?
Publikum se v současné době mění, ale je těžké uvést nekomerční film, aniž by to bylo spojeno s nějakou událostí – například festivalem. V Polsku jsou dva dobré mezinárodní festivaly, varšavský a vratislavský. Polská distribuce je podle mého názoru živější a pestřejší než česká, vzniká také hodně občanských iniciativ. Například moje známá, režisérka Dorota Kędzierzawska, vymyslela projekt putovního kina. Vybrali současné filmy a jezdí s nimi po malých městech a taky místech, jako je například vězení, organizují tam projekce a setkání s tvůrci. Ten projekt je velmi úspěšný a podařilo se mu opět navázat kontakt s diváky mimo festivaly. Nicméně je to těžká práce a komerční výsledky nejsou nijak ohromující. Ale přístup diváků se mění, dříve měly největší návštěvnost špatné romantické komedie a dnes má náročný film jako můj snímek V temnotách více než milion diváků, zatímco komedie sto tisíc. Myslím, že za tím stojí vliv internetu, větší výběr, diváky už nevychovává přihlouplá televize, vyžadují kvalitu. Navíc nevíme, kam povede krize. Může se stát, že byť pro lidstvo nebude dobrá, filmu pomůže.
Besedu moderovala Alena Prokopová.
Přepsala a zkrátila Lucie Zakopalová.