Miroslav Krobot
Brian
Dejvické divadlo, premiéra 19. a 21. 5. 2012
A boy called Brian! pomyslí si automaticky fanoušek skupiny Monthy Python. Režisér a autor Miroslav Krobot však v této „hře o jedné expedici“ nelíčí příběh Kristův, nýbrž Briana Jonese, jednoho ze zakládajících členů Rolling Stones. Historie kapely se v jednoduchých kulisách proplétá s jiným fenoménem – s osudy Medvídka Pú. Jak je to možné? Brian Jones totiž bydlel na Cotchford Farm, v domě, kde A. A. Milne napsal své nejslavnější dílo, a v jeho mysli se tak v průběhu hry čím dál víc proplétá realita a fikce. Jones alias Kryštůfek má sice bezstarostnou sexy přítelkyni, ale vydat se na expedici se zvířaty je povinnost, vždyť co by si bez něj počala. Nejlepší jsou přece písničky od medvěda, veršovat umí nejlíp oslík, jen Kryštůfek/Brian už na kytaru hrát neumí. Jenže „rock’n’roll není o šiškách“, a tak i přes plyšovou roztomilost kostýmů zvířátek, uhrančivé ztvárnění členů kapely (zvláště vyniká Václav Neužil jako Mick Jagger) a jejich songů i vtipných střetů imaginárních postav se „skutečnými“ nakonec ze hry čiší smutek. Naštěstí nijak nezneužívaný – Jonesova smrt, jež položila základy slavnému Klubu 27, se odehraje kdesi v zákulisí a v podstatě projde bez povšimnutí. Nic se nezmění, Pú, Ijáček a Králíček zůstanou doma, show must go on. Keith Jarrett namítá, že „rock’n’roll je o tichu“ a přesně to je devízou tohoto představení. Replik moc není, a když, jsou přesně načasované, hodně se zpívá a hraje a také dost mlčí. S Mahlerem.
Anna Vondřichová
Hands-On Urbanism 1850–2012
Architekturzentrum Wien, Vídeň, 15. 3. – 25. 6. 2012
Vídeň po první světové válce trpěla hladem, radikálním nedostatkem bytů a všeobecným rozvratem. Velká část obyvatel byla nucena se protlouct, jak se dalo. Ti iniciativnější obsadili nevyužité pozemky, postavili si na nich chatky a založili si zahrádky. Vypěstované ovoce a zelenina jim pomáhaly přežít. Teoretička umění a architektury Elke Krasny, kurátorka výstavy s podtitulem Vom Recht auf Grün (Právo na zeleň), tvrdí, že sociální a urbanistické krize provázely život v moderním městě odjakživa a často vedly k podobným iniciativám zespodu, zakládajícím se na kutilské zručnosti a vzájemné solidaritě. Její projekt mapuje různé strategie legálního či nelegálního budování osad svépomocí jako způsoby řešení krizových situací na celém světě. Zkoumá je jako reakce na problémy městského plánování, ale také jako zdroj inspirace profesionálním architektům. Zjišťuje mimo jiné, že zahrádkářským komunitám vyhovoval nezájem nebo neschopnost úřadů. Mnoho z nich právě zásahem úředníků zaniklo, jen ve výjimečných případech je stát podpořil a podporuje. Výstava sama se jakési DIY zahrádkářské kolonii podobá. Všude jsou rostliny v recyklovaných nádobách, sedačky před informačními panely jsou ze znovu použitého dřeva. Na dvorku před galerií nacházející se v samém srdci metropole jsou vysázené bylinky v záhoncích vyrobených z palet. Když jdou okolo lidé z kanceláří, zaměstnanci galerií a nejrůznějších nadací, můžou je zalít vodou z kašny nebo si utrhnout bazalku či petržel.
Tereza Stejskalová
Fazil Say
Koncert na festivalu Smetanova Litomyšl
Kulturní centrum Fabrika, Svitavy, 16. 6. 2012
O první tři večery 54. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl se postaral turecký klavírista Fazil Say. Nejprve hrál po dva večery s Českou filharmonií (prvním koncertem dokonce celý letošní ročník festivalu zahájil) a do třetice se přesunul do Svitav. Zde vystoupil sám a jeho recitál snese měřítka performance. Say totiž hraje na klavír zvláštně fyzickým způsobem. Využívá mimiku a má širokou škálu výrazů od toho nejdramatičtějšího až po tvář svébytného komika. Bručí, mručí a všelijak si prozpěvuje. Když mu prsty neběží po klávesách, gestikuluje, hladí vzduch a možná dlaní zaklíná hudbu, která vychází z klavíru. Nohama, pokud zrovna nesešlapává pedály, poklepává do rytmu i prudce buší do podlahy. Odchází a přichází se svěšenými rameny, trochu schoulený – a o to více překvapí suverenitou, energií a nečekaným smyslem pro humor, když sedne za klavír. Na repertoáru měl Fazil Say ve Svitavách Musorgského, Bacha a Smetanu, pro něj zřejmě nového, protože se při něm výjimečně občas podíval do partitury (konstatování, že to s českou hudbou zkouší, bylo samozřejmě příliš skromné). Když viděl poprvé svitavský sál, na poslední chvíli se rozhodl večer obohatit ještě Janáčkovou Sonátou pro klavír 1. X. 1905. Uzavíral vlastní skladbou Černá země, při níž dokáže na klavír napodobit tureckou loutnu bağlama, a vstřícnými jazzovými přídavky. Zdálo se, že končí jen proto, aby mohl fandit Čechům na fotbalovém Euru, jak se publiku svěřil. Také postoupili!
Jana Bohutínská
Stieg Larsson
Dívka, která si hrála s ohněm
CD, ADK-Prague 2012
Žena peče. Když oloupe jablka na štrúdl, uběhne druhá kapitola audioknihy a ona zjistí, že hrdina slavné románové trilogie Stiega Larssona Milénium jménem Mikael Blomkvist marně pátrá po své staré známé Lisbeth Salanderové, nenapravitelně zaryté hackerce a zastánkyni těch, kterým je ubližováno. Během strouhání se dozví, že v příběhu, jehož žánr je na rozhraní mezi detektivkou a thrillerem, půjde o obchod s bílým masem plus tři brutální vraždy a hlavní roli ve vyšetřování bude hrát nejen Mikael, ale celý švédský magazín Milénium. Přidává hrozinky, skořici a med, a přitom jí Martin Stránský sympaticky drsným hlasem líčí, jak se policie vydává na špatnou stopu. Žena trne hrůzou, v příběhu se zjeví nejen prohnilí pasáci, ale i steroidy vyhnaný nájemný vrah. Nezalekne se ničeho, násilí na ženách ani přítele Lisbeth boxera Paola Roberta. To už je však v troubě přinejmenším pátý závin – otázkou je, co dál péct. A samozřejmě: Unikne Salanderová obviněním policie? Kdo je tajemný muž z Východu Zalaščenko? Jak zareaguje Michael Blomkvist na odchod své nadřízené Eriky za lepším? Je nutné pokračovat ve vaření, napětí je příliš silné. Pro ty, kdo četli Larssonův tlustopis, bude přítomná nahrávka nejspíše zbytečná. Línější ji uvítají, avšak je třeba si vyhradit přibližně patnáct hodin volného času, protože je to poslouchání opravdu návykové.
Anna Vondřichová