„Příroda je Satanova církev,“ zazní mimo jiné v revue Analogon č. 66/2012, které je věnováno fenoménu lesa. K tématu, které se dobře hodí k nadcházejícím prázdninám, přispěli svými texty například Stanislav Komárek nebo Václav Cílek, ale dočteme se zde také o tom, že Sigmund Freud byl vášnivý houbař. To dokazují i citovaná slova jeho dcery Anny Freudové: „Když jsme šli sbírat houby, vždy dětem říkal, aby byly v lese tiše, a dělá to i nadále. Nesměly se bavit a tašky musely mít srolované v podpaží, aby si jich houby nevšimly. Jakmile otec nějakou houbu našel, rychle ji přikryl kloboukem, jako by to byl motýl.“ Freud prý také pravděpodobně znal psychotropní působení hub: „Ve svém konečném shrnutí psychoanalýzy předvídal použití psychoaktivních drog k usnadnění odhalujícího procesu psychoanalýzy: ,Budoucnost nás může naučit uplatňovat přímý vliv na množství energie a jejich distribuci v mentálním aparátu pomocí jistých chemických látek.‘“
Deník Guardian píše na svých webových stránkách o neobvyklé počítačové hře. Vznikla mezi muslimskými studenty v Íránu a má připomenout hřích, jehož se dopustil Salman Rushdie sepsáním románu Satanské verše. Podle jednoho studenta, který se na hře podílí, nebyl problém vymyslet, o čem hra bude, ale zvládnout její realizaci. Írán chce počítačovou hrou Západu oplatit „kulturní invazi“ a připomenout třetí a čtvrté generaci Íránců fatvu, která byla nad spisovatelem vyřčena. V článku jsou připomenuty i další úspěchy íránského režimu na poli herního průmyslu, třeba hra Special Mission 85 o dvou atomových fyzicích unesených Američany.
V červnovém Hostu č. 6/2012 recenzuje Eva Klíčová Medové kuželky Petra Krále a její závěry jsou občas poněkud matoucí: „I dnes mají spisovatelé co pojmenovávat, musí ovšem najít odvahu odhodit berličky nabubřelých fikcí a nesčetněkrát recyklovaných postupů avantgardy, s nimiž už samozřejmě neexperimentují, naopak si v nich osvojili pohodlný způsob nezávaznosti v psaní, aniž by mohli být nařčeni z triviálnosti.“
V témže čísle popisuje Pavel Sytař textologickou anabázi nad dílem Jakuba Demla a pochvalně hodnotí připravovaný počin Martina C. Putny, který se rozhodl vydat Demlovo dílo v celku: „Martin C. Putna bude muset činit rozhodnutí, která se možná vymykají textologické normě; myšlenka jeho práce je však jasná a nezbývá, nežli si povzdechnout: konečně!“
–red–