Pavel Korbička a Lucie Vítková
Akustické obrazy
Brno Gallery CZ, Brno, 1. 6. – 29. 7. 2012
Více než artefakty zajímají Pavla Korbičku (nar. 1972) vztahy, interakce a situace. Snaží se uchopit prostor, ovšem nikoli vymezený pevnými souřadnicemi, ale jako nekonečně proměnlivé prostředí modelované pohybem. V minulosti zaujal efektními instalacemi z transparentních polykarbonátových desek nasvícených barevnými neony, ve kterých diváka nechal vstupovat do dynamických světelných prostorů a spoluvytvářet je svým pohybem. V současné době Pavel Korbička spolupracuje s hudebnicí a komponistkou Lucií Vítkovou (1985). Jejich nejnovější projekt Akustické obrazy má také charakter zkoumání skrytých souvztažností – tentokrát mezi zvukem, pohybem a vizualitou. Hudební improvizace na provázcích potřených barvou a napjatých na plátně dala vzniknout rozmanitým obrazovým záznamům. Korbička připravil své kolegyni „pole“ – udal objektivní strukturu „strun“, určil formát a barevnost. Spontánní hra Vítkové, která v expozici zní ze záznamu, pak vytvořila na plátně vizuální stopy. Formát obrazu navádí přirovnávat je k tomu, co známe z dějin malby – některé jsou minimalisticky čisté, jiné expresivně dynamické, další připomínají orientální kaligrafii. O to tu ale nejde, společný počin obou autorů je už samozřejmě velmi vzdálen modernistickým úvahám o malbě jako hudbě a daleko spíš se jedná o zachycení provázanosti našeho vnímání reality, ať už k nám přichází prostřednictvím zvuku nebo obrazu.
Hana Fadingerová
Lucy Prebble
Enron
Národní divadlo 2012, 230 s.
Divadelní program je věc vskutku praktická, a není tedy divu, že doprovází téměř každou inscenaci. Spektrum možností, jak takový materiál pojmout, je široké, v praxi se výsledek odvíjí především od finanční podpory, jíž se divadlu dostává, ve vzácnějších případech pak od množství peněz, které vydělá. A tak naše „první scéna“ v tomto směru neskrblí – v edici činohry Národního divadla již od samého počátku devadesátých let vycházejí ke každé nové inscenaci obsáhlé publikace s mnoha doprovodnými texty včetně textu hry samé. Že je lze v pokladnách divadla zakoupit i po derniéře, jen dokazuje, jak samostatné a na inscenaci nezávislé knihy to jsou. Do jejich řady se letos hrdě postavil i program k české premiéře hry Enron. V něm hned po tradičním přehledu obsazení editor serveru Česká pozice Luděk Bednář zasvěcuje nezasvěceného i dozasvěcuje relativně zasvěceného do skandálního případu americké energetické společnosti. Ester Žantovská pak zasazuje hru do kontextu dalších současných textů s podobnou tematikou a překladatel Jan Tošovský hovoří s autorkou Lucy Prebble. Bohužel jsou však jeho otázky až moc obecné a návodné, takže rozhovor nikterak omračující informace nepřináší. Po textu samotné hry ovšem následuje přehled souvislostí osvětlujících možné nejasnosti a výpovědní hodnota opět o něco stoupá. Program – jako vždy uzavřený portréty tvůrců a fotografiemi z inscenace – bude mít váhu i za dvacet let. Ostatně jako celá edice.
Klára Fleyberková
Martin Františák
Karla
Národní divadlo 2012, 82 s.
Zapadlá benzínka, kde do sebe lijí panáky dělnice, unavené po noční směně v krachující sklárně. Hra Karla Martina Františáka by mohla být vesnickým realismem dnešní doby – obrazem postupného rozkladu hodnot venkova, kdyby se náhle neotevřely dveře nálevny a z mrazu se nezhmotnil bílý rys coby připomínka dávno zapomenutého. Právě prolínáním problémů současného venkova a snových scén odkazujících k mytologii je toto drama specifické. Program, který k uvedení hry v Národním divadle připravila Iva Klestilová, má divákovi objasnit jak povahu hry samotné, tak i pohnutky, které vedly k rozhodnutí ji inscenovat. Kromě obsazení, portrétu inscenátorů a samotné hry obsahuje příspěvky Michala Dočekala, Marty Ljubkové a Jiřiny Šiklové. Ty jsou, možná poněkud nešťastně, vloženy mezi obsazení a vlastní text hry, takže čtenář ke Karle přistupuje již s jakýmsi „předporozuměním“. Přesto jsou tyto exkursy podnětné: Dočekal zde poukazuje především na snahu ND podporovat současnou českou hru; Ljubková rozebírá povahu Františákových her a akcentuje právě mísení reálného a metaforického pojetí situací, míst i času; Šiklová se věnuje problematice ženské emancipace. Díky kombinaci dramaturgického rozboru Ljubkové a sociálně angažovaného článku Šiklové se celek vyhnul jak riziku jednostranného, společensky agitujícího pohledu na umělecké dílo, tak i nebezpečí čistě metaforické interpretace reálného problému. Což je ostatně zcela v duchu textu Františákovy Karly.
Kateřina Součková
Ezra Pound
Cantos
Režie Miroslav Bambušek
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 18. 5. 2012
Uvést divadelní hru podle básní, které psal Ezra Pound v průběhu půlstoletí, je docela odvaha. Režisér Miroslav Bambušek však staví především na jedné epizodě z Poundova života, kterou rozšiřuje o výňatky z jeho básní, myšlenek a snů. Těžštěm hry je Poundův pobyt v blázinci po návratu z Evropy po druhé světové válce. Ten ho víceméně zachránil před trestem za kolaboraci s fašistickým režimem v Itálii. Asi nejvydařenější je na inscenaci scéna. V klaustrofobním prostředí Divadla Na zábradlí se před diváky rozprostírá od podlahy až ke stropu vysoký drátěný plot a teprve po chvíli zjišťujeme, že konstrukce z druhé strany, na nichž visí pytle podobné kokonům, jsou lůžka v blázinci. Po úvodu, během něhož jeviště pozře upjatého bankovního úředníka v podání Igora Chmely a také Poundovu obdivovatelku (Natálie Řehořová), se scéna otevře a plot/postele ji orámují ze stran. Pound (Miroslav Mejzlík) se poté stává hybatelem dění, když ze své fantazie vyvolává čínské mistry, kteří zvěstují prastará čínská ekonomická moudra. Právě jimi se hra přibližuje dnešnímu divákovi: současné ekonomické teorie selhaly, a tak Bambušek skrze Pounda navrhuje staré recepty na novou krizi. Mimo jiné třeba čtyřhodinovou pracovní dobu, která by pomohla vyřešit nezaměstnanost. Přesto působí inscenace hodně rozpačitě. Vyžaduje diváka připraveného a ochotného se fragmentární hrou probírat. O Poundovi ani o jeho poezii se ze hry příliš nedozvíte, ale i tak může tato inscenace podnítit zájem o rozporuplnou osobnost americké literatury.
Jiří G. Růžička