Město s fontánou

Město s fontánou¹ je román², který ztroskotal kvůli³ Michaelu Chabonovi.

Předmluva

Nevěděl jsem kudy kam. Po mnoho let jsem měl dlouhý a velmi osobní sen o Pittsburghu a tajemstvích léta, ale dnes, jakoby zásluhou nějakého béčkového maniaka s laserovou pistolí v rukou, se mi ten jedinečný sen vykouřil z hlavy. Kdysi jsme s mou nastávající zmámeni alchymií soudcových slov, jež plynula z našeho umanutého rozhodnutí nevykroutit se v poslední minutě (jak hořkosladká již tehdy byla vzpomínka na dávnou noc, kdy jsme se bez okolků rozhodli celou věc zrušit), zveřejnili před zraky blízkých a státu Washington své chabé přesvědčení při obřadu, jehož průběh se též vyznačoval nevyhnutelností vlastní snům. No a pár dní nato se naše svatební lůžko v jednom benátském hotelu stalo dějištěm takřka operetního truchlení a zkázy. Bylo mi čtyřiadvacet, neměl jsem žádné kořeny, energii, domov ani mapu, jakožto dítě z rozvedeného manželství mne odchovaly roztříštěné utopie sedmdesátých let a městečko Columbia v Marylandu. Stál jsem kdesi v útrobách čtvrti Cannaregio, solo, abbandonato, perduto, nakrátko a na zkoušku odloučen od své nevěsty (poprvé se doopravdy rozejdeme následující podzim), byl jsem zmatený a doslova nevěděl, kudy se vydat.

V tu chvíli jsem spatřil fatu morganu. Vznášela se za výlohou, malá, zlatá, obdélníková, s ozdobným nápisem vyvedeným skromným serifem, jenž se právě v ten moment jevil jako naprosto patřičný: Co je postmoderna?

Vešel jsem do knihkupectví a poprosil, zda bych si mohl knihu prohlédnout. Listoval jsem stránkami, jako bych pátral po stopě, cestě domů, chladivém nápoji pro žíznivou duši. Hned první věc, která mě zaujala, se zdála naplňovat, jak už to s fatou morganou bývá, všechny tyto touhy. Byla to reprodukce akvarelu Léona Kriera, architekta, jenž se proslavil nerealizovanými projekty ideálních měst. Zachycovala, jak by mohl vypadat Washington, D.C., kdyby byl uskutečněn původní barokní urbanistický návrh provedený Pierrem L’Enfantem. Díval se na imaginární město z ptačí či spíše letecké perspektivy, pozorovatel se nacházel nahoře, trochu doprava od staromódního vznášedla, jež hravě mávalo křídlem na rozloučenou a posilovalo dojem, že ideální město klesá, když ho člověk opouští. Barvy – zelené kolonády, modrá vodní plocha, bílé pomníky – byly intenzivní a zároveň zkrušující, budily dojem, že zobrazované není jen malba, ale vzpomínka. Vzpomínka na místo, které nikdy neexistovalo.

Narodil jsem se ve Washingtonu a vychovali mě v čerstvě založené Columbii v Marylandu, městě, které stejně jako mé město rodné nejprve existovalo jako předpověď, vlastní grandiózní diagram. Nákresy Washingtonu a Columbie mi vždycky v hlavě splývaly, nejen kvůli tomu, že v obou případech šlo v podstatě o idealizované, neuskutečnitelné mapy sebe sama, ale i proto, že mě celým dětstvím provázel záhadný černošský astronom, vynálezce a průzkumník Benjamin Banneker, který koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století žil kdesi poblíž Columbie a který údajně díky své fotografické paměti zrekonstruoval L’Enfantovy náčrtky poté, co prchlivý Francouz s prací dopáleně (a v ryze francouzském stylu) praštil. Co se však Washingtonu, D.C., týče, stejně jako prokletý román, který mi v benátském knihkupectví začal klíčit v hlavě, ani Columbia nebyla nikdy dokončena, přinejmenším ne tak, jak si původní stavitelé horoucně představovali. Stal se z ní sen; Johnsonova Great Society, Kumbaya aneb sen o rasové a ekumenické koexistenci, otevřený prostor a otevřené třídy; a já tento sen snil dlouhých jedenáct let. Ale plány se nesplnily, rodiče se rozvedli a z Columbie jsme odjeli do Kalifornie, tedy do Pittsburghu, města, které mělo do ideálů z Kumbaye hodně daleko. Avšak až ve chvíli, kdy jsem na straně dvacet textu Co je postmoderna? spatřil obrázek Léona Kriera a hlavou mi proběhla vzpomínka na město, jež nikdy nebylo, jsem pochopil a skutečně pocítil ztrátu domova: nekonečnou, neutuchající touhu po místě, jež vlastně nikdy ani nevzniklo, a to je konečně i odpověď na otázku v názvu zmíněné knihy Charlese Jenckse.

Když jsem se vrátil z líbánek, začal jsem si shánět informace o Krierově tvorbě a představoval si román o truchlícím nebo alespoň básnicky nešťastném mladíkovi, který se kvůli touze po zmizelém domově nebo jeho představě stane učněm vizionářského, postmoderního architekta. Jinak jsem měl prázdné ruce. V průběhu následujících pěti let jsem napsal patnáct set stran a do látky románu a příběhu jsem vpletl všechno od mesianistického sionismu přes francouzskou kuchyni po ekologický aktivismus. A baseball. A ještě japonské horory. Když jsem ale konečně přestal na té proklaté věci pracovat, zavrhl jsem ji a pustil se do textu, z něhož posléze vznikl román Wonder Boys, měl jsem v podstatě ruce pořád stejně prázdné: ztracené dítě a iluzorní představa domova. Později mě mnohokrát napadlo – být jen o něco pravdivější, přimknout se k tomu děcku a touze blíž, řekněme na méně než čtyřech stech stránkách. Mít jen klíč k završení románu, ať už je jím cokoliv, dostát nesplněnému závazku, dokončit, co jsem začal. Řečeno s Beckettem, nalézt tak lepší způsob, jak neuspět.

Já totiž v neúspěch věřím, neboť jedině ten je pravdivý. Úspěch je úchylka, nahodilost postrádající smysl. To, že mi paprsek newyorské vydavatelské společnosti vysál z hlavy letní pittsburský román a následovalo „úspěšné“ otištění, mě nic užitečného o světě⁴ nenaučilo, nic (krom několika případných poznatků o vlastní pýše), co by alespoň vzdáleně připomínalo pochopení mého Já – tápajícího, prokrastinujícího, váhavého, racionalizujícího, mnohdy netečného plýtvače času.

A co víc, stejně jako v případě vědců, šéfkuchařů, rodičů, kohokoliv, kdo tvoří nějaký druh umění – vydestilovaného lidského počínání, jež je, v nejjednodušším smyslu, otázkou soustředění –, neúspěch spisovatele nějak určuje. Každý román, než se pustíme do jeho psaní, je potenciálně největší, nejkrásnější či nejnapínavější dílo všech dob; ale během dlouhého zmírajícího pádu, který následuje po dokončení (pokud jej člověk dokončí), poskytuje stejně štědře, jako zdechlý buvol maso, kůži, kosti, rohy a tuk, možnost kdykoliv přesně změřit vzdálenost mezi dílem a l’enfantovským snem. Největší uměleckou i lidskou povinností je všímat si svých neúspěchů, prokouknout je, zkoumat nahrávky, provádět rekonstrukce, vyhodnocovat výsledky, poučit se z vlastních chyb.

Tudíž jsem se dlouho poté, co román ztroskotal, pokusil, řádně vybaven přírodou, vytěžit z neúspěchu poučení.

1. Pište kratší knihy. Město s fontánou se odehrávalo na třech kontinentech, ve dvou městech (jednom fiktivním), v rozsáhlém časovém úseku, má vševědoucího vypravěče, vystupuje zde mnoho postav, objevují se další a další prostředí. Román Wonder Boys, stejně jako můj debut, se odehrává ve starém dobrém Pittsburghu, má omezený počet postav a časový rozsah – jediný víkend.

Toto ponaučení jsem posléze zavrhl, protože nevyhovovalo například dalšímu románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, a nahradil je jiným:

2. Důvěřujte si. Poměrně brzy nato, co jsem zahájil práci na knize, někdy mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem, jsem věděl, že tu něco, řečeno spisovatelským žargonem, skřípe. Protagonista byl příliš pasivní. Jeho žal příliš vágní. Nevěděl jsem nic o tom, jak architekti ve skutečnosti pracovali, a přitom jsem byl sám příliš pasivní, než abych se pokusil tuto nevědomost napravit. A tak dále. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se posadil k práci, žaludek mi sevřela ledová ruka a ne a ne se pustit. Byla to Ruka hrůzy. Měl jsem jí věnovat větší pozornost.

Bohužel jsem si na Město s fontánou vzal poměrně značnou zálohu od vydavatele své prvotiny. Bál jsem se, že pokud bych knihu nedokončil, mohl bych být donucen peníze vrátit. Mohl bych se stát kořistí černé právnické magie. Na druhé straně jsem se také bál, usedaje ke stolu a pokoušeje se zmírnit protagonistovu vágnost nebo skrýt svou neznalost architektonického řemesla, že jediným důvodem, proč jsem navzdory pravidelným masážím prováděným Rukou hrůzy dosud vytrval, byl pouhý strach, finanční obavy. Když Město s fontánou neuspělo, ponaučení logicky bylo:

3. Neberte si zálohy, dílo prodejte, až když je hotové. Finanční závazky vůči vydavateli probouzejí ve spisovateli celou řadu tlaků, jemných i silných, přičemž zásadní je výše zmiňovaný tlak, aby navzdory zdravému rozumu pokračoval v práci na zpackaném úkolu. Tlak zálohy ho uvádí do podobného stavu, v jakém se nachází stát po monstrózních výdajích intelektuálních, lidských i finančních statků, když po celé roky vede válku bez sebenepatrnější šance na vítězství. Avšak spisovatelé stejně jako kdokoliv jiný potřebují peníze, a když jsou k mání, tak si je pravděpodobně stejně jako kdokoliv jiný vezmou. Pokud byste měli živit rodinu a nechtěli jen nakupovat jídlo, oblečení, nejnovější plachetnice od Mattela, ale koupit si i čas, v němž budete moct doopravdy psát, odmítnout zálohu by znamenalo, že budete muset být bohatší, optimističtější, cílevědomější nebo daleko šikovnější, co se zacházení s časem týče, než většina spisovatelů, jež znám. A proto:

4. Vytrvejte. Protože i později, když jsem pracoval nejdřív na Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye a pak na Židovském policejním klubu, za něž mi vydavatelé opět nabídli tučné zálohy, Ruka hrůzy se vracela, znovu a znovu, aby obratně propletla mrazivé prsty mými vnitřními orgány. Hodně, hodněkrát jsem při psaní cítil, že mě zalila vlna zděšení, pochyb a tušení nevyhnutelného neúspěchu. Kdybych si vzal ponaučení z druhého bodu, odložil bych obě knihy, než bych na nich mohl strávit stejně času jako na Městě s fontánou. Přesto jsem klopýtal vpřed a své pochybnosti a nesnáze jsem opisoval, přepisoval, až jsem se z nich nakonec vypsal docela. Dokončil jsem knihu podle svého nejlepšího svědomí a pustil se do další.

Těsně předtím, než jsem vzdal svůj marný pokus vzít si z fiaska z Města s fontánou ponaučení, vidět je slovy rozkošné stati Řemeslník od Richarda Sennetta jako „užitečný neúspěch“, vytvořil jsem poznámky, jež román doplňují. Po několikaleté pauze jsem se potopil zpět k vraku knihy, kterou jsem zanechal na dně svého pevného disku, abych zjistil, jaké poklady – pokud vůbec nějaké – je z ní možné vynést na světlo. Namísto užitečných mouder jsem objevil podivně netknutý záznam svého života v době, kdy jsem knihu psal, bublinu dávného vzduchu lapenou v neprodyšně uzavřeném trupu potopeného románu. Sousedé, hádky s bývalou ženou, zkonzumovaná jídla, navštívené hostely, zakoupené boty, to všechno proniklo do textu a všem kromě mne by zůstalo neviditelné a neznámé. Také jsem našel střípky z dětství a let před románem, příběhy a legrační historky a osoby a prostředí, které bez odmlouvání šlechetně posloužily ztroskotanému románu, přičemž mi částečně nebo zcela vymizely z živé paměti, dokud jsem je znovu s lítostí z opětovného setkání neobjevil na stránkách Města.

Když jsem začal číslovanými poznámkami vytvářet tento koncept „života pod čarou“, ocitl jsem se náhle i na stopě záhadného života knihy, jakékoliv knihy, historie jejího zrození, růstu, evoluce a – v tomto případě – předčasné smrti. Zapáleně jsem věřil, že neexistuje nic úspěšnějšího než neúspěch, a doufal jsem, že se vytasím a podělím (jako zvláštní zmocněnec Kongresu pro vyšetřování katastrof) s poučeními ze ztroskotání Města s fontánou, v naději, že se druzí poučí a získají tak z mých chyb užitek. Ale pak, dříve než jsem dokázal sepsat poznámky dál než do čtvrté kapitoly, se do toho vložily další, naléhavější závazky, a ta prosolená, vilejši oslizlá hmota klesla zpět do ticha a temnoty, a tak jsem v této snaze, stejně jako v mnoha dalších před jistým benátským odpolednem i po něm, neuspěl.

Michael Chabon, červen 2010

 ***

Když Rabín Klezmer syna spatřil, byl mladík tak v polovině parkoviště Interfaith Plexus; zvolna, možná udiveně zamával, a když se dostal na úroveň lavičky hostů, otec už přeběhl celé levé křídlo, aby ho uvítal.

„Harry!“ vyrazil otec první slabiku a rozpřaženýma rukama udělal jakési kouzelnické abrakadabra. Obvykle to byl rezervovaný, dokonce odtažitý člověk, ale na loučení a vítání si potrpěl. Končetiny měl kostnaté a hranaté, nos dlouhý a těsně předtím, než se objali, si Harry všiml, že jeho světlá, rezavá a stříbřitá bradka je delší, vypelichanější a stříbřitější než kdykoliv předtím.

„Ahoj, tati.“ Otec čpěl tělesnou námahou, ale jeho košile pohladila Harryho po tváři. „Šel jsem kolem domu.“

„Přestěhovala se,“ vysvětlil rabín Klezmer a dal synovi velkou, škrábavou pusu.

„To mi došlo.“

„Pojď sem,“ řekl otec a ukázal na lavičku hostí. „Tak, děti,“ zavolal na děcka na hřišti, která přestala trénovat a sledovala svého rabína, který jim naštěstí dopřával alespoň kousek nezvyklého chování, například objetí neznámého muže, denně. „Dejte si tři kolečka kolem dokola.“ Mával rukama, dokud se nepohnuli. „Honem, honem.“

Děti se daly líně do běhu, a sotva se otec posadil a otočil se k nim zády, Harry si všiml, že nechaly běhání a jen obcházely hřiště, napodobovaly otcovo víření rukama, opičily se po jeho „Honem, honem“ a hihňaly se. Rabín Klezmer si sundal čepici s velkým žlutým M a pročísl si řídnoucí vlasy.

„Tak. Kdepak jsi byl?“ V hlase neměl ani stopu výčitky, ačkoliv Harry za celou dobu, co byl pryč, poslal jen jeden pohled a zavolal všehovšudy třikrát, hned zkraje svého putování.

„Ale tak vůbec,“ odpověděl. „V Kalifornii. V Indianě.“ Neurčitost odpovědi byla záměrná jen zčásti. Projel všech čtyřicet osm sousedů kromě Severní Dakoty a Maine, včetně Britské Kolumbie, Ontaria a Quebeku, žil z peněz, které zdědil po Royovi, spal v 275 motelech, spatřil všemožné přírodní skvosty, zažil celou škálu amerického počasí, na Západě prošel zdevastovaná předměstí, koukal na baseball na Wrigley Field a vyspal se s holkou jménem Sheena. Ale podrobnosti této cesty se zdály příliš početné a zároveň příliš všední na to, aby je šlo vyjádřit slovy. Pokrčil rameny. Většinu času nejspíš jen tupě řídil Royovo auto. „Viděl jsem Mount Rushmore. Obědval jsem tuňákový sendvič s hranolky v každém motorestu po celých Státech.“

„Nádhera,“ řekl otec a usmíval se, jako by ho snad ani neslyšel. Rabín Klezmer byl jako mnoho rabínů odjakživa rozumný a pragmatický muž, přízemní v tom nejlepším slova smyslu, zajímal se o život, jeho břemena i radosti, ale od Royovy smrti se prostota jeho duše a zájem o svět staly jen chlácholivou, neprostupnou mlhou. Bradku, kterou dosud udržoval tak pečlivě jako místní zubař, nechal zplanět, byla rozcuchaná a řídká jako mrak; jako postgraduant nebo uprchlík prošel řadou anonymních a zaplivaných bytů. Nesoustředil se a byl neustále jakoby v jiném světě, v hovoru odkazoval na mesianistické či starověké texty. Někteří členové kongregace ho občas nemilosrdně nazývali rabín Krazy. „To zní jako velká zábava.“

„Tati, kde je máma? Odešla snad z Huxley?“

Harryho otec chviličku zaváhal, než promluvil, a na okamžik se Harry vyděsil, že se jí něco stalo, protože naprosto stejně otec zaváhal před čtyřmi lety, když mu oznamoval, že se Roy zabil.⁵ Otec to nepochybně vycítil, protože Harrymu položil ruku na rameno.

„Odjela ze země.“ Zamrkal údivem nad informací, kterou hodlal odhalit. „Tvoje matka je na Belize.“ Rabi vyrostl v Canarsie, a když měl vyslovit exotické slovo, jeho obvykle vážný tón nadšeně ožil.

„Belize? To je v Jižní Americe?“

„Střední. Bývalý Britský Honduras. Prý tam hrozně rychle kácejí stromy.“ Nezdálo se, že by rabína nebezpečný stav belizského ekosystému nějak zvlášť trápil.

„Jela se Zemí číslo pět?“⁶ Jméno označovalo kontroverzní „zelenou policejní sílu“, k níž se matka vloni přidala, těsně před Harryho odjezdem do neznáma.

1 Původně (1987–1989) Ztracený svět, což je název výstižnější, byť ne zcela původní. Ovšem už jako děcku mi dědeček z matčiny strany (jeden z pěti právníků v naší rodině – rodiče nevyjímaje – kteří nás pravidelně navštěvovali na Pesach či Díkůvzdání) vtloukal do hlavy: „Na název není copyright.“

2 S poznámkami, komentáři, připomínkami, omluvami, vysvětlivkami, vzpomínkami, varovnými historkami a výchovnými naučeními, textovými variantami, sebeobviňováním, zlepšováky, otázkami řemesla a techniky, odhaleným tajemstvím obchodu, reflexemi a se životem, a tím vším rozcupovaným, leč zarovnaným pod čarou.

3 Ztroskotat – 1. Nárazem přijít ke zkáze. 2. Prožít takovou zkázu lodi. 3. Utrpět škodu, nezdar. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia 2007.

4 Jak vyhrát v loterii: Za prvé, zakupte výherní los.

5 Druhý odkaz na sebevraždu na prvních čtyřech stranách románu. V mé tvorbě jde o návratný motiv, zejména ve Wonder Boys a Židovském policejním klubu, které se otázkou zabývají důkladně. Je to zvláštní, protože sám jsem nikdy, ani v nejtemnějších okamžicích svého života, o sebevraždě neuvažoval. Tento paradox lze možná vysvětlit tak, že kniha jako taková se neustále snaží svého autora během psaní zabít. Mnohokrát jsem při pětiapůlletém trmácení Městem s fontánou cítil, že mě ničí, sráží k zemi, pohřbívá mě zaživa, topí mě, vysává ze mě všechny síly. A autorem té zatracené věci jsem samozřejmě byl já sám. Zabíjel jsem sám sebe.

6 V prvních náčrtech se organizace jmenovala Geofilia a sloužila jen jako místo, kde šlo upíchnout jednu ze dvou sester Ralpha Haymakera. Román se v podstatě začíná tak, že zatlučete pár náhodných motivických háčků – otec rabín, bratr, který zemřel na depresi spojenou s AIDS, hrdina student architektury – na nástěnku imaginace a navěsíte na ně do zásoby nejrůznější postavy. Spousta práce na cestě od prvního do druhého náčrtu spočívá v tom, že sundáváte některé z postav, nikdy pořádně nevyužité, z háčků a se značnou lítostí je, často ještě v třpytivých, honosných, konceptuálních obalech, vyhazujete do smetí. Když se z gojského Ralpha stal Harry, syn rabínův, vyhodil jsem mu sourozence a opustil tak prapůvodní zdroj inspirace pro Město, své dětské přátelství s Megginsonovými. Mezitím se prohloubil můj vztah k otázkám obnovy životního prostředí. Nejprve jsem jen plánoval si poněkud nevtipně zavtipkovat na účet jedné z dávných kolegyň na Irvine, ženy trochu upjaté, ale upřímné. Ale přírodní obnovu jsem začal vnímat v kabalistickém smyslu jako tikkum olam – nápravu světa – a cítil jsem, že by měla ležet přímo v srdci románu. Osud můj i osud díla proto nevyhnutelně přitahovala Florida, stát, který byl jako jídelní lístek posetý piráty, kosmonauty, pomeranči a aligátory a odjakživa mě okouzloval. Uvědomil jsem si, že se zde nachází vážně poškozený národní park Everglades, ale i Disneyland, totalitní verze mého rodného města. Opustil jsem původní představu o hrdinovi, který hledá svůj osud v grandiózním utopickém prostoru, a vyměnil jej za Las Vegas. Přetrpěl jsem další šedivou seattleskou zimu, čekal na začátek jara a směřoval pohled ke Slunečnému státu, domovu Grapefruitské ligy, kam Ponce De León odešel hledat tajemnou léčivou fontánu, fontánu obnovy, tikkum olam. Vypadalo to, že se všechna tematická vlákna spletou vjedno. Tento román mi dopřeje možnost provést to, čeho dosáhl Léon Krier na obrázku, jenž je i přebalem této knihy – postavit na papíře město, jež bude patřit jen a jen mně. Poprvé jsem to město spatřil, palmy, sluneční svit, červené tašky na střechách hotelů města s fontánou. Brzy poté jsem vyrazil na Floridu, ve fikčním i skutečném světě, a byl jsem nekonečně natěšený. Historie neúspěchu je plná takovýchto šťavnatých a iluzorních představ zlatých měst, od Ciboly po Pearyho Rocker Land.

Z anglického originálu Fountain city (kniha vyšla v roce 2010 jako součást 36. čísla časopisu McSweeney’s) přeložila Anna Vondřichová.