Pacifik. Exil

„Ale Almo, tady přece nejde o nějakou státní návštěvu. Ani o ples v Opeře. Vždyť vy jako byste s sebou brala celý doprovod! To jste to nemohla říct předem? Mohli jsme si to podrobně vyříkat. Žádná zavazadla, nic nápadného. Nevytvářet skupinky, žádné nápadné šeptání. A co je tady tohle?“

„To všechno jsou absolutně nezbytné věci.“

„Dvanáct kufrů?“

„Dvanáct kufrů.“

Alma sbalila to nejnutnější do dvanácti kufrů. Je jí jasné, že přes hory to sama neponese.

„Přes hory v žádném případě. Když jsem mluvil o zavazadlech, měl jsem na mysli nanejvýš malý kufřík na osobu. Co si asi průvodčí a celníci pomyslí, když pojedu sám ve vlaku s dvanácti kufry, a k tomu ještě se zavazadly všech ostatních?“

Alma si s tím hlavu nedělá. Vždyť ona je tu koneckonců z donucení. A tohohle Variana Frye začíná mít taky pomalu dost. Nejdřív nepřijdou výjezdní víza, pomyslí si, tak se rozhodneme pro útěk bez nich, pak pošlou Američani tohohle Frye, který se vstřícností rozhodně nepřetrhne a navíc nás tu nechá čtrnáct dní trčet, aniž se nám uráčí sdělit, co hodlá podniknout, abychom se odtud konečně hnuli. Kdybychom na něj nenaléhali, seděli bychom tu ještě zítra. Alespoň že umí německy. Je to zřejmě v tuhle chvíli jeho jediná kladná vlastnost. Pralinky a láhev bénédictinky na uvítanou v hotelu Louvre & Paix si přirozeně vzal rád. Co si vlastně myslí? Že sneseme všechno? Z celé té záležitosti je mezitím… mimochodem, co to bylo cestou za elegantní hotel, jako stvořený pro nás?… Ale pana Frye z Emergency Rescue Committee to ani zbla nezajímá, ten chce za každou cenu prosadit svůj plán útěku. Jestli jsou všichni Američani takoví, tak potěš pánbůh.

Varian Fry se dívá na svého spolupracovníka Dicka Balla, ten zírá na kufry.

„Milostivá,“ podniká Fry další pokus, „nemohlo by se… “

„V žádném případě, vážený mister Fry, nemohlo by se vůbec nic, to všechno musí s ná­mi. A víte proč? Protože já na tomhle nenesu žádnou vinu. A víte, kdo je vinen tím, že já musím být tady a ne ve Vídni, kam totiž patřím? Židi jsou tím vinni, drahý Fryi. Židi jsou můj osud. Je to věčný boj mezi křesťany a Židy, mezi Židem a křesťanem. Židi nemají v politice co pohledávat, nemohou v ní totiž ničeho kloudného dosáhnout. Ale co oni dělají? Sedí si v čele pomalu každé země. To je zvlčilost. Tak je to, vážený Fryi, abyste věděl... “

„Almo, prosím tě, nemůžeš nás takhle kompromitovat, zacházíš příliš daleko.“

„Franzi, byla bych opravdu ráda, kdyby ses držel stranou, bez tebe bych tady totiž vůbec nebyla, a že se tady ten tvůj pan Fry ošklíbá nad dvanácti kufry, když jde nakonec o něco úplně jiného, to je prostě vrchol drzosti…“

„Almo, přestaň už s tím, pan Fry nejenže dobře rozumí každému slovu, ale bez něj to prostě nedokážeme, je to náš přítel, žádný nepřítel.“ Franz je příšerně nevyspalý. Cožpak tady neoslavili teprve včera v jedné restauraci ve starém přístavu jeho padesátiny, co jen to bylo přípitků a vykouřených cigaret! Připadá mu to už tak dávno, že mu to nedá a ptá se Heinricha Manna, jestli opravdu vůbec slavili? Po celé dny ho neopouští jakási zvláštní, nepříjemná nervozita, moc rád by už měl všechny ty útrapy z krku. Vtom si vzpomene na onen pompézní večírek na rozloučenou, který s Almou uspořádali v červnu sedmatřicátého roku, než se odstěhovali z vídeňské vily na Hohe Warte. Byl nejvyšší čas odtamtud odejít, přemítá Werfel, manželství s Almou už bylo těžce narušené, vila příliš oficiální, nedalo se tam vydržet a pracovat už vůbec ne. Kdybychom se odtamtud neodstěhovali, tak jsem se s Almou rozešel. No, možná také ne. Ale večírek to byl velkolepý, možná až moc opulentní, příliš jemná a vybraná společnost, ale přišel Ödön von Horváth, a také všemožná šlechta a průmyslníci. V životě jsem nebyl tak opilý jako ten večer, vzpomíná si Werfel. Něco viselo ve vzduchu, člověk to přímo cítil. A vídeňský šraml s lidovými písněmi tomu ještě dodal, ta melancholie se dala krájet. Kdyby mě byli nakonec nevylovili z té zahradní tůně, utopil jsem se tam jako náš milý pan Friedemann, jak ho zvěčnil Thomas Mann. Mnohem víc ovšem ještě vyváděl Zuckmayer. Toho Alma našla druhý den v psí boudě. Žádná z těch dam se k němu ovšem jako ke psu nechovala, jak se to stalo Friedemannovi v osobě paní von Rinnlingenové…

„Slyšíš, nemá žádné chování, ten tvůj pan Fry, a že rozumí každému slovu, to je snad to nejmenší, ne? Můj milý pane Fryi, abych to s těmi Židy ještě rozvedla. Je přece nad slunce jasnější, že si to žádný z těch mnoha národů a zemí nemůže nechat líbit!“

„A co, Almo, co si nemůžou nechat líbit?“

„Franzi, buď té dobroty, řekla jsem, že Židi nemají v politice co pohledávat a neměli by o ní ani mluvit, takže… děkuji. Ještě jedno vám řeknu, mister Fry, jednu věc, a pak můžete mé kufry pomalu sbalit a vyslat nás správným směrem. Z toho všeho je přece jasné jedno: svět čekají ještě jiné krvavé lázně, než bude očištěn. A proto jsem, a říkám to tady jasně a srozumitelně: proto jsem pro Hitlera.“

„Tak a dost, Almo! Anna měla pravdu, když tvrdila, že tě viděla chodit s hákovým křížem na límci kabátu.“ Werfel je hněvem celý bez sebe, zrudl a přechází sem a tam jako lev v kleci, až ho Heinrich vezme stranou a radí mu, aby se posadil na lavičku a vzpamatoval se, jde přece o pouhé přechodné rozladění, jeho choť se zase uklidní, ať si jen sedne na lavičku a napije se trochu vody, však se to urovná, všichni jsou z toho všeho už zmožení, nedokážou se ovládat, neměli jen sílu dát průchod nahromaděné zlosti.

Franz klesne na lavičku, napije se z láhve, kterou mu Heinrich podá. „Golo tu pořád ještě není,“ poznamená Nelly. Opravdu, Golo, ten vždy tak přesný Golo. Ten by je nejspíš mohl usmířit.

„Nádraží jako každé jiné,“ říká Heinrich. „A ty budovy, jak jsou netečné! To je také důvod, proč nacisti vyvinuli novou architekturu. Aby každý, kdo se zdržuje v jejich městě, na každém rohu, na každé fasádě okamžitě poznal, že je v nacistické zemi. Kdybychom nevěděli,“ uvažuje Heinrich, „že stojíme před posledními malými dvířky… ale nic tomu tady nenasvědčuje.“

„Město sténá pod návaly uprchlíků,“ říká Franz, „ten neustálý pohyb, neklid… “ Zapálí si cigaretu, Alma přispěchá a postaví se před něho s rukama v bok.

„Franzi, okamžitě tu věc uhas, máš ty vůbec rozum, sotva popadáš dech, ale při každé sebemenší příležitosti si zapálíš.“ Franz do sebe vtáhne kouř, Almy si vůbec nevšímá.

„Vidíte to, můj milý pane Fryi, tohle přesně mám na mysli. Rasy si navzájem nemůžou porozumět, ale kde se do hry vloží láska… Však jsem se nad tím něco napřemýšlela, láska nezná rasových hranic.“

Franz nechá cigaretu spadnout na zem, podrážkou rozšlápne oharek. S hlavou v dlaních, s rukama opřenýma o stehna sleduje krouživý pohyb své nohy.

„Nezapomeňme na našeho Brechta,“ ozve se Heinrich.

„Brechta?“

„Na útěku před krajany/ dospěl jsem teď do Finska. Přátelé… pak následuje něco o přátelském přijetí neznámými lidmi… Ale konec si docela pamatuju: V amplionu slyším oslavné tirády vyvrhelů. Zvědavě/ prohlížím si mapu světadílu. Vpřed do země Laponců!/ U Severního ledového moře/ vidím ještě malá dvířka.“

„No a?“ říká Nelly. „Co je na tom tak zvláštní­ho?“

„Podívej, chlast časem zatemňuje rozum, má milá. Brecht je darebák. Oslavné tirády vyvrhelů. Ano, ale oslavné tirády! Říká to dobře, takhle dneska vypadá německá realita. Jenže od něho to zní tendenčně, staví všechno na hlavu.“

„Brecht taky míří do Ameriky, jak slyším, milá Almo. Možná by ses s tím měla vyrovnat už teď. Budeme se muset vyrovnat s daleko horšími věcmi.“

„Já se s ničím vyrovnávat nebudu. To by byla velezrada na mně samotné. Nepřichází v úvahu. Než zanikne římskokatolický svět, dřív zanikne Amerika, to ti tady říkám rovnou do očí, a Brecht ať si laskavě taky sbalí fidlátka.“

„Tak dobře,“ říká konečně Fry, „já vám tedy ty vaše kufry vezmu, všechny, jak tu stojí. Ale s jedním se smiřte: nezaručuju vám, že na vás budou zase někde čekat.“

„Budete na mě myslet, můj milý, a já si jsem jistá, že ty kufry nespustíte z očí, ani na vteřinu.“

Vítězství na celé čáře. Alma se triumfálně otočí k Werfelovi, který nemůže uvěřit tomu, co právě slyšel. Všechny kufry. Hitler. Almo, Almo.

Heinrich vytáhl poznámky a rychle si něco zapisuje. Zlomí přitom tuhu, ale s pomocí kapesního nožíku se mu ji opět podaří dostat na denní světlo. Odněkud se přiřítí Golo. „To je na mě moc brzy,“ říká. „Ztělesněná dochvilnost je stále nedochvilnější,“ vítá ho Alma.

„Co si to pořád zapisujete do toho sešitku?“ ptá se Werfel.

„Den, čas, podněty, atmosféru, pocity.“

„A jaké jsou vaše pocity?“

„Smíšené, velmi smíšené.“

„Ty největší útrapy nás teprve čekají, milý Heinrichu. Pro nás je to něco jako rekreace, být tady. Jakou my už máme za sebou odyseu, to se nedá nikomu vyprávět, nemám pravdu, Almo?“

„Ovšemže máš. Dobře, že ses o tom zmínil, sama jsem o tom chtěla celou tu dobu začít. Kde všude už jsme byli! Představte si, tak Hitler stojí před Francií. Jeho oddíly válcují všechno, co se jim postaví do cesty. Francie se mu už do cesty stavět nebude, to nám bylo oběma jasné, když přece viděla, jak Hitler Veliký strčil jedním pohybem ruky do kapsy Dánsko, Norsko, Nizozemí, předtím ještě Belgii a Lucembursko. Francie mu jednoduše otevře dveře. Co dělat? V Sanary se nám žilo božsky, o tom není sporu, těžko jsme se loučili. Ještě nikdy v životě jsem nesbalila tak rychle
to nejpotřebnější a neutíkala, jako by mi šlo o život. Museli jsme náš ‚Moulin Gris‘ opustit. Ta stará saracénská věž měla dvanáct velkých oken a z každého z nich byl okouzlující výhled na moře. Franz prodělal slabý srdeční záchvat, byl by se měl spíš šetřit, ale nedalo se nic dělat, jeho otci se dařilo mizerně, zřejmě zanedlouho umře, a tak jsme za ním ještě před naším překotným útěkem z Vichy zajeli. Ta rodina je mi úplně cizí, takové židovské rodinné klubko, s tím si já nic nepočnu. Ale ať už je to jak chce, druhého června jsme odjeli ze Sanary do Marseille v naději, že tam dostaneme potřebné cestovní dokumenty, protože naše americké papíry mezitím prošly. Stačilo jen, aby na ně někdo dal razítko a podepsal je. To přece nemůže být takový problém, říkali jsme si. A co se stalo? Nic. Šestnáct dní jsme jen tak okouněli kolem marseilleského konzulátu. A výsledek? Nula.“

„Nerad vás přerušuji,“ přihlásil se o slovo Fry, „ale vlak tu bude za deset minut. Je ještě něco, co bychom spolu měli probrat? Ví každý, co bude v Cerbère následovat?“

Nikdo se na nic neptá, Almě je to jen vhod, alespoň může pokračovat.

„…sedíme tedy před jedním z těch bezvýrazných konzulárních úředníků, když vtom se rozlétne fáma, že Němci jsou před Avignonem a Paříž je prý obsazená. Dokumenty jsme ještě neměli, ale hned nám bylo jasné, že zůstat tady by bylo nebezpečné. Kam teď? Do Bordeaux. Ale jak? Nejlépe snad taxíkem. Ten chlap chtěl po nás celé jmění, 8000 franků! Když jde ovšem o to, jestli peníze nebo život, na penězích nesejde – pokud je máte. Dokázala bych si představit hezčí věci než jet za 8000 franků taxíkem do Bordeaux, ale neměli jsme na vybranou. Jenže co ten idiot provede? Vůbec nejede do Bordeaux. Abych trochu předběhla, z Bordeaux jsme chtěli pokračovat do Španělska. Takže z Marseille do Bordeaux… nejlepší je to přece přes Perpignan, to jsme tomu dobrákovi taky řekli. Prý že to ví. Ale nevěděl nic, pitomec, zamířil rovnou do Avignonu. A kdo byl v Avignonu? Němci. Byla bych mu nejradši otloukla kabelku o hlavu, jaký jsem měla vztek. A bylo to s ním pořád horší. Nakonec už byl tak popletený, že jezdil pořád do kruhu. Neviděli jsme tohle městečko už jednou?, ptám se Franze. Musela jsem ho vzbudit, raději usnul, abych se s tím chlapem zlobila sama. Franz se podívá z okna, opravdu, Narbonne, odtud jsme přece přijeli. Bloudění, jaké jsem ještě nezažila, ten člověk jel jako do neznáma, nakonec jsme museli přespat v Narbonne. A kde se přespává? V hotelu. A když už žádný hotel není nebo žádný nechce německé uprchlíky vzít? Tak se zkrátka přenocuje v bývalém špitále, to je přece jasné. Když si vzpomenu na tamní hygienu, chce se mi znovu zvracet. Nemohla jsem se dočkat, až se druhý den vydáme dál…“

Ozvalo se staniční hlášení. Vlak do Cerbère pojede kvůli stavebním pracím z vedlejší koleje. Franz zneklidněl, žádné stavební práce prý nevidí, nějak se mu to nezdá. Ale to je přece úplně normální, pokouší se ho uklidnit Heinrich, v Berlíně se taky pořád něco mění, člověk musí být připraven na všechno. Právě, jen na to nejhorší, doplňuje ho Franz. Alma hoří touhou pokračovat ve svém líčení, Franz se však tváří tak zkroušeně, že ho raději hledí utěšit.

„To nebudou Němci,“ říká.

„Jak jsi přišla na Němce?“

„Na ty jsi přece myslel, vždyť tě dobře znám, nemusím dvakrát hádat.“

Franz se zdvihne z lavičky, už jen z pouhého pomyšlení na sabotáž mu na čele vyrazil pot. Zatímco přechází krátkými kroky sem a tam, Varian Fry se ujme kufrů a přenáší je na vedlejší nástupiště. Heinrich mu pomáhá, ale Nelly mu v tom brání, chce ho té námahy ušetřit a raději se sama chápe zavazadel. Pohled na bohatou ekvipáž kufrů a tašek vyvolává dojem zámožné cestující společnosti. O málo později přijíždí vlak. Průvodčí pomáhá kufry a tašky naložit.

Alma jde přede všemi. Nese si svůj velký klobouk a vůbec působí dojmem, že žádné nádraží pro ni není dost velké. Varian Fry ji několikrát žádal, aby pokud možno nevzbuzovala pozornost. Co byla jeho první poznámka, když vlak vjížděl do stanice? Almo, prosím vás, buďte co nejméně nápadná. Že si pro svou poznámku vybral právě ji! Ani nemusela dlouho přemýšlet, rozladilo ji to na nejvyšší míru. Něčemu takovému se nemůže a ani nechce podřizovat. „Promiňte, mister Fry, ale proč to neřeknete třeba Nelly Mannové, co ta dokáže se svou vyřídilkou, o tom se mně může jenom zdát. Uvidíte, že kolem poledního zase něco ztropí a celá ta vaše nenápadnost bude ta tam.“ Varian Fry předá celou záležitost Dicku Ballovi. Ten mluví jen anglicky, a tak se i Alma bude muset snažit o angličtinu. Spílání a hlasité dohadování se zkrátka v téhle době vyjímá lépe v angličtině. A co udělá Alma? Ani ji nenapadne mluvit anglicky. A vůbec, chová se snad i jinak jako exulant, který se strachuje o život? Vůbec ne. Kde jsou Werfelovi a Mannovi? Musí jim ještě dovyprávět svůj příběh, a to hned. Mluví a nechá Balla Ballem. Co je to vůbec za jméno, mumlá si ještě pro sebe a mizí v tlačenici cestujících, kteří přistoupili v Marseille. Je na ní přímo vidět, že má přednostní právo na volný průchod. Lidé před ní dobrovolně ustupují, jen její klobouk zabírá celou uličku. Vlak je přeplněný. Ostatní není vidět. Vtom ji napadá, že Varian Fry nechal rezervovat kupé, kolem kterého pravděpodobně bez povšimnutí přešla. Takže zpátky. Už si pomalu zvyká, že i v opačném směru před ní lidé ustupují. Až se budu moc nudit, pomyslí si, mohla bych přecházet chodbou sem a tam. Tady jsou. Werfel si už zase zapálil cigaretu, je nenapravitelný. Alma prudce rozevře dveře kupé a hned se ptá, jestli si to všichni nechají líbit. Tázavé pohledy. Že jim to tady všechno Werfel zahalí kouřem. Všichni přece musí uznat, že to odporně páchne, nevzdává se Alma.

„Ach ty myslíš tohle,“ říká Werfel. „Ale já se předem ptal, a nikdo proti tomu nic neměl.“

„No dobrá,“ pokračuje Alma zpupně, „ale ty dveře zůstanou otevřené, to by tak ještě scházelo.“

Neuplynou ani dvě tiché a klidné minuty, když Alma opět žádá, aby Werfel cigaretu okamžitě zhasil.

„Ale Almo,“ říká Franz, „to by přišlo pěkně draho, nemůžu přece každou cigaretu, kterou si zapálím, zase hned uhasit. A víš dobře, že nepatřím k těm, kteří zhášejí cigaretu, aby ji dokouřili později.“

„No právě, Franzi, a proto existuje jediné řešení: žádnou si nezapalovat. To tvoje kouření tě stejně jednoho dne definitivně připraví o srdce.“

„Když to nebude nic horšího,“ odpoví Franz, zjevně už rozzlobený, a kouří dál.

Alma ho chvíli hněvivě pozoruje, pak si ale vzpomene, že chtěla dovyprávět svůj příběh.“

„Když jsme zase tak pěkně pohromadě, alespoň pro nejbližší chvíle, můžu pokračovat… Turecký záchod, jen si to představte, člověk se tam ani neposadí. Mám vám předvést, jak si počínat? Raději snad ne. A když ulítne něco vedle? Tak se takříkajíc sami pokálíte. Ale jistě, Francouzi vychvalují právě hygienickou stránku věci, člověk nepřijde do kontaktu s prkýnkem, že… Odporné. Musím se pokaždé celá vysvléknout, jinak přijde celá má toaleta do kontaktu s tureckým záchodem…”

Z knihy Pazifik. Exil, © S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 2007, přeložil Radovan Charvát.