Teorie uznání a velký Druhý

Kniha Od zneuznání ke spravedlnosti obsahuje nejen podrobné interpretace, ale především kritický dialog s respektovanými autory. Autor vychází ze současné kritické teorie, objevuje v ní deficity a chce je překonat. Děje se tak na základě triády kritika – vysvětlení – normativita s tím, že v dějinách kritické teorie se vždy upřednostňovalo jedno na úkor druhého nebo třetího. Hrubec hovoří o redukcionismu všech generací kritické teorie. První generace (Adorno, Horkheimer, Marcuse) byla silná v kritice a výkladu, ale slabá v normativitě, druhá (Habermas) a třetí generace (Honneth) je silná v normativitě, ale slabá v kritice a explikaci. Prvky triády se zjemňují: kombinují se a vzniká šest druhů výkladu (kritické vysvětlení, kritická normativita, vysvětlující kritika atd.). Tak se přistupuje i k dalším filosofům, mezi nimiž se objevují nečekané podobnosti: Foucault, Marx, Horkheimer, Adorno se pohybují ve stejném modu, v kritickém vysvětlení a vysvětlující kritice. Hrubec neuvádí žádného myslitele, který by rozvíjel všechny prvky. Když vyhlašuje program jejich propojení a nereduktivního rozvíjení, je to pokus, jak překonat celou filosofickou tradici. Autorovi nelze upřít smělé cíle.

V knize se nachází také polemika s liberální teorií, která u nás dlouho byla takřka nedotknutelným kánonem politického myšlení. Kritická teorie se představuje jako oponent překračující její nedostatky a poskytující teoreticky cennější kritiku, vysvětlení a normativitu, a to v měřítku národním i mezinárodním. Jsou zde podrobné kritické analýzy zásadních liberálních autorů, především Rawlse, jež ukazují na nedostatečnost celé liberální a libertariánské koncepce svobody, člověka, společnosti. Autor přesvědčivě dokazuje, že Rawlsův politický liberalismus je méně participativní, méně demokratický a méně sociální, než jak se obvykle prezentuje.

V druhém oddílu knihy se hovoří o historických paradigmatech kritické teorie: paradigma práce či výroby, paradigma pudové přirozenosti, paradigma komunikativního jednání, paradigma uznání a vznikající paradigma globálních interakcí. Autor volí paradigma uznání. Pojem, který se stává základním teoretickým nástrojem s univerzální platností: používá se na rovině vztahů mezi jedinci, vztahů mezi jedincem a pospolitostí, vztahů mezi zeměmi. Zároveň se považuje za pojem směrodatný až ústřední u celé řady autorů, jako Marx, Lukács, Kojève, Sartre, Sorel nebo Kosík, kteří podle autora navazovali na Hegelovu koncepci „uznání“. „Uznání“ se tu pravděpodobně přisuzuje interpretační role: má nejspíš vyjádřit, o co jim doopravdy šlo, i když tento pojem příliš neužívali.

Teorie uznání a společenství

Hrubec se opírá o teorii uznání vypracovanou Axelem Honnethem a Charlesem Taylorem. Jejich teorie souvisí s tím, jaké „definiční charakteristiky“ připisují člověku. Jsou dvě: jazyk a pospolitost. Člověk „interpretuje a hodnotí sebe sama a ostatní ve vzájemných vztazích ve společenství“. Hovoří se o „signifikantních druhých“, jejichž přítomnost má pro osobu konstitutivní význam. Vztah k těmto druhým utváří hodnotovou pospolitost. Tito autoři se odklánějí od dnes vládnoucího pojetí, které Alain Badiou shrnul v polemickém duchu tak, že jedinec je tělo a jazyk. Škoda, že Hrubec na tomto místě neintervenoval a do Honnethových a Taylorových charakteristik tělo nedoplnil. V závěru píše o sociálně znevýhodněných a o naplnění jejich základních sociálních a ekonomických potřeb spjatých s jejich „tělesnou a psychickou integritou“, aniž by se o těle dříve hovořilo, nepočítáme-li místo, kde se mluví o dítěti, které potřebuje získat sebedůvěru ke svému tělu. Jaké pojetí těla by to bylo? A jak by se proměnily výchozí antropologické souřadnice teorie uznání?

Teoretici uznání nějak vymezí člověka (vícero vymezení) a na tomto půdorysu vybudují koncepci univerzální platnosti. Když Honneth pokládal základy své teorie, soustředil se na uznání v podobě lásky a přátelství, které pak vystupuje jako jistý archetyp uznání. Podle čeho je konstruován? Vychází ze vztahu mezi dítětem a rodiči: dítě projeví své potřeby, city a usiluje o jejich uznání. Dobří rodiče je akceptují a uspokojí, dítě se pak vyvíjí harmonicky; špatní rodiče je neuznají a důvěra dítěte v „rodiče či jiné pečující osoby“ se naruší. Nicméně v analýzách Davida W. Winnicotta, jehož se Honneth dovolává, je řeč o jednom okamžiku, v němž zneuznání plní pozitivní funkci: dítě zjišťuje, že nemůže rodiče zcela ovlivňovat, a mění k nim svůj vztah. Už na nich nezávisí absolutně, jen relativně. Motiv zneuznání však není u Honnetha ani Hrubce doceněn. Z hlediska Lacanovy psychoanalýzy se jedná o idealizaci vztahů mezi dítětem a rodiči, která přivodí obecnou infantilizaci.

Ze vztahu mezi dítětem a rodiči jsou poté odvozeny další formy uznání na rovině občanské a politické veřejnosti. Boj o uznání zde probíhá mezi aktéry, kteří jsou zpravidla v rozdílných či nerovných pozicích, jak říká např. Iris Youngová. Ti, kteří vznášejí nároky, mají pozici odpovídající pozici dítěte, ti druzí, kteří nároky mají uznat, jsou v pozici rodičů nebo jiných pečujících osob.

Rovnost či nerovnost?

Axel Honneth a jiní s oblibou odkazují na Hegelovu figuru pána a raba z Fenomenologie ducha. Jaká je v ní výchozí situace? Boj o uznání probíhá v otevřené situaci: výsledek boje závisí de facto pouze na tom, jaké schopnosti a síly každý aktér uplatní. Objektivní duch (vztahy mezi lidmi strukturované na základě určité společenské substance) do jejich zápasu neproniká. Zápas se odehrává tak řečeno na zelené louce. Výchozí situace je situací rovnosti, žádný z aktérů není zvýhodněn. Boj o uznání probíhá v neutrálním rámci nezakřiveném nerovnou distribucí moci. Jedním z problémů teorie uznání je, zda boj o uznání probíhá v neutrálním prostoru jako u Hegela, anebo jsou výchozí podmínky nerovné. Nebude tak výsledek boje vždy ovlivněn výchozími podmínkami? Pokud ty jsou nerovné, může boj o uznání nastolit rovné podmínky?

Máme tedy aktéra A (např. zaměstnanci) a aktéra B, který ztělesňuje politickou nebo socio-ekonomickou moc. V jakém rámci se bude odehrávat boj o uznání? Jeho rámec bude už předem vymezen aktérem B, a to nejen v otázce distribuce moci, ale také v otázce sebeprezentace aktéra A: bude předem označen, bude mu vymezen i rozsah nároků, které lze v tomto rámci uznat. Aktér A je nucen své nároky formulovat způsobem odpovídajícím vnímání a jazyku aktéra B, podobně jako se dítě musí naučit používat výrazové prostředky (gesta, jazyk) srozumitelné rodičům. Pravidla boje o uznání se odvíjejí od toho, v jakém mocenském rámci se tento boj odehrává. Kdyby měl probíhat boj o uznání podle Hegela, bylo by nutné vyčistit bojové pole.

Umožňuje teorie uznání nastolení situace rovnosti? Boj o uznání probíhá dle pravidel vymezených aktérem B. I když se pravidla v průběhu boje o uznání změní, aby více zohlednila nároky aktéra A, výchozí pozice zůstane nerovná. Jak by vypadal výchozí neutrální prostor nastíněný v Hegelově boji o uznání? Jediným, kdo by o tento stav usiloval, je aktér A (v jeho zájmu je vytvořit výchozí podmínky, v nichž nebude znevýhodněn). Musel by jednat způsobem, který se neodvíjí od pravidel a stylu vyjadřování stanoveného aktérem B. Aktér A by se tak stal zlobivým dítětem. Tato pravidla by musel vyřadit a vytvářet svá vlastní. Vodítkem by byl cíl prvního kroku: nastolení rovných podmínek. Honneth používá výrazu „morální gramatika sociálních konfliktů“. Jednalo by se o rozpuštění této gramatiky a vznik agonálního pole, o němž píše Chantal Mouffová.

Touha velkého Druhého

Jsou tedy dvě možnosti. Buď teorie uznání připouští nerovné výchozí podmínky boje o uznání, a tak implicite předpokládá nerovnost boje o uznání, jehož výsledkem bude nanejvýš to, že aktér ovládající dané mocenské pole uzná některé nároky znevýhodněného aktéra, případně změní některá pravidla. Teorie uznání by neměla ambici nastolit rovné výchozí podmínky, ale pouze zmírnit nerovnost. V praxi by to odpovídalo politice sociálnědemokratických stran. Anebo teorie uznání předpokládá rovné výchozí podmínky, ale nedokáže vysvětlit jejich nastolení. Pokud by se měl splnit tento předpoklad, bylo by zapotřebí porušit principy teorie uznání a postupovat podle jiných teorií, jako je agonální teorie Chantal Mouffové nebo teorie nesouhlasu Jacquese Rancièra.

Hrubec se jako jeden z mála teoretiků uznání zabývá jeho strukturálními překážkami, jakým je třídní uspořádání. Ve své knize tvrdí, že Honneth přehlíží „ekonomické a sociální příčiny a podmínky… morálních norem“. Struktury dle něj nelze chápat jako bezprostřední výsledek jednání aktérů. Součástí boje o uznání jsou požadavky typu všeobecného základního příjmu, které by vedly ke změně vládnoucích struktur, k „reformistické revoluci“.

Není však teorie uznání spíše na překážku? Jestliže zápas o změnu struktur má charakter boje o uznání, obracíme se k představitelům a garantům daných struktur stále jako k druhým, k „signifikantním druhým“, a dožadujeme se jejich uznání. V lacanovské terminologii by teorie uznání potvrzovala velkého Druhého a naše neuznané nároky by byly jeho touhou: velký Druhý určuje, po čem toužíme a jak toužíme. Velký Druhý by v nás snil své sny donekonečna.

Autor je filosof.