Trampem do Orientu I.
Galerie NoD, Praha, 15. 8. – 2. 9. 2012
Výstava na Slovensku narozené umělkyně osloví diváka silným vizuálním jazykem. Na šňůrách v prostoru jsou zavěšené křehké obrazy na papíře, které znázorňují náboženské symboly všech možných tradic, rituální potraviny, historické artefakty, banální předměty, umělecká díla a univerzální znaky. Setkávají se tu rozmanité kulty z nejrůznějších kontinentů, moderna i tradice, vše je vytržené z kontextu a smíchané dohromady v prostoru. Expozice se na první pohled zdá být nejednoznačná a diváka nechává napospas pocitům vyvolaným působivou instalací. Součástí tiskové zprávy je ale i teoretický text, který nabízí vodítko a spolu s názvem výstavy poukazuje k intencím autorky. Vytržení z kontextu, kterého se umělkyně dopouští, je totiž i jeho tématem. Francouzský filosof Roland Barthes v úryvku rozebírá romantizující film velebící exotiku „Orientu“, který tím však rozmanitost vzdálené kultury potlačuje a její jinakost popírá. Kulturní odlišnost je redukována na Západem vytvořené vzorce, konkrétní situovanost jednotlivých fenoménů je udušena, a my už se jimi proto nemusíme zabývat. Umělkyně se ve své tvorbě i aktivismu věnuje romské kultuře, což připomíná mimo jiné komiks na pohlednicích k rozebrání. Jistě rovněž stojí za zmínku, že výstava je součástí programu týdne Prague Pride 2012. V takto daném rámci přirozeně vyvstává souvislost výbušné problematiky menšin a násilí, jež tkví ve vytrhování z kontextu a podřízení jinakosti dominantním vzorcům vidění světa.
Jakub Singer
EKG – O Lásce a Smrti
Open Air Festival, Panenský Týnec
Premiéra i derniéra 11. 8. 2012
Již pátým rokem připravuje Igor Malijevský s Jaroslavem Rudišem EKG, literárně-hudební pořad s prvky divadelního kabaretu. Do Divadla Archa, a poslední dobou i do brněnského HaDivadla, si tito autoři měsíc co měsíc zvou nejrůznější hosty napříč uměleckými druhy a žánry, které pojí jednotné téma večera – láska je přítomna vždy, proměnlivá je pouze druhá půle onoho tématu. Protože je už běžné, že o prázdninách divadla vyjíždějí na nejrůznější festivaly, stejně tak učinili i oba spisovatelé a přijali pozvání na Open Air v Panenském Týnci, kde uvedli EKG tentokrát O Lásce a Smrti. Pořad byl oproti své klasické verzi výrazně zkrácený, zato však vržený do mnohem většího prostoru rozlehlého stanu. A právě tato rozprostraněnost se stala kamenem úrazu celého představení. Síla EKG je totiž do značné míry dána nejen bystrou improvizací Rudiše a především Malijevského, ale hlavně jejich živou komunikací s diváky. Ta byla ovšem vlivem nadbytečného prostoru omezena a veškeré dění na scéně jako by rovnou pohlcovala plechová stěna, přísně oddělující jeviště od publika. Ani jindy působivá temná recitace J. H. Krchovského žel nezanechala hlubší stopu a celý další program (patolog Jan Soukup se svými říkankami, hrobařská kapela Pláče Kočka) lehce prošuměl kolem rozhýkaných hlav festivalových nadšenců. A snad je to i dobře, potvrdilo se totiž, že nejvíc to EKG sluší tak, jak je (a doufejme, že ještě dlouho bude): v komorním prostoru, kde diváky od tvůrců nedělí žádné bariéry.
Klára Fleyberková
Dan Vlček
Zpívá-li ucho
Galerie Sam 83, Česká Bříza, 22. 7. – 30. 9. 2012
Výstava Dana Vlčka nazvaná Zpívá-li ucho představuje výběr z autorovy tvorby posledních dvou let – obrazy větších formátů spolu se zvukovou instalací. Právě zvuk se stal východiskem umělcovy současné malby – zvuková stopa tak nemá díla doprovázet, dalo by se spíš říct, že je uvádí v život tím, že je „rozeznívá“. Ostatně Vlček má ke zvuku blízko i proto, že se kromě výtvarného umění věnuje také hudbě (je členem skupin Reverend Dick, Střešovická kramle nebo Guma Guar). Ve svých malbách je fascinován zvukem, který zaznamenává jako mechanické vlnění prostupující prostor. Pokouší se zachytit, jak se zvuk v prostoru „pohybuje“, jak se rozpíná, rezonuje, vrství a ztrácí. Vše pak intuitivně převádí do vizuálního záznamu. Více napovídají názvy děl jako Transmitter, Resonator či Audiocollage. V expresivní podmalbě pláten jako by se odrážel počáteční chaos. První nános překrývá souvislá černá vrstva, do níž umělec následně vyrývá zvukové vibrace v podobě geometrických obrazců opakujících se v nekončícím sledu. V „rezonujících“ drážkách prosvítá barevná podmalba. Jako jeden ze základních tvarů mu slouží kruh opsaný podle vinylu, který se tu proměnil v jakousi prapůvodní matrici, zmnožovanou v bezpočtu variant. Zhmotnění zákonitostí šíření zvuku zároveň odkazuje k obecnějším principům univerzálního řádu.
Martina Faltýnová
Jaromír Typlt
Michal přes noc
Tympanum 2012
Jaromír Typlt si audioknihu samozřejmě zasloužil. Michal přes noc není rozhlasová dramatizace, ani nevznikl podle druhého nejčastějšího modelu, na který je český posluchač zvyklý – nejde o čtení populární klasiky v podání hvězdného herce. K druhé možnosti má ale přece jen překvapivě blízko. Typlt, známý jako protagonista – autor i interpret – žánru text-sound, který pracuje nejen s písmem na papíře, ale i s možnostmi čtení, deklamace, využívá techniku koláže a kombinuje artikulované s neartikulovaným, tentokrát nevede dialog s nahrávkou vlastního hlasu, nešermuje ostrými nůžkami. Místo toho za střídmého hudebně-ruchového doprovodu Ladislava Železného spolu s hercem Martinem Fingerem čte jednolitý prozaický text o neshodách herce a režiséra během natáčení filmu, o subtilnosti a obsahu pojmu alchymie, o elegantních urážkách a tichých kapitulacích, o tom, že v každém černochovi se skrývá mouřenín. Typlt má obdivuhodný talent postihnout a odhalit baňatost i dutost slov, dialog – artikulovaný i tušený – je u něj průzkumem i konfliktem. Subtilní děje, obrazy a kulisy jsou introvertně unikavé, a přitom přitažlivé a návykové, snad trochu jako některé Antonioniho filmy, ale to je jen vachrlaté přirovnání. Každopádně je Michal přes noc v nejlepším slova smyslu „klubovou audioknihou“. Znal tento text D. Ž. Bor? Nebyl jeho inspirátorem?
Petr Ferenc