V moderní společnosti politická autorita nepřichází ani shůry ve formě božské vyvolenosti, ani z daleké minulosti ve formě absolutně závazných tradic. Vytváří se přímo ve společnosti a její členové s takovou autoritou musí souhlasit, a proto má vždy formu společenského konsensu. Jen tu moc, na které se lze vzájemně dohodnout, je v moderní společnosti také možné akceptovat jako legitimní, tj. jako autoritu.
Tento moderní politický obrat nejpřesvědčivěji zformuloval Thomas Hobbes ve své teorii společenské smlouvy jako aktu zakládajícího samotnou možnost existence společnosti. Souhlasným projevem lidské vůle vzniká společnost a ustavuje se svrchovaná politická autorita, jejíž moci se jedinec dobrovolně a jednou provždy podřizuje a které předává absolutní vládu nad svým životem. John Locke později společenskou smlouvu převyprávěl jako potřebu reprezentativní vlády omezené přirozenými právy a Jean-Jacques Rousseau od ní odvozoval představu obecné vůle, proti které žádný jedinec nemůže jednat, protože se v ní naplňuje myšlenka vzájemné lidské rovnosti.
Společenská smlouva tak není jen historicky fiktivním aktem, ale každodenní politickou realitou. Je však vzpoura proti obecné vůli vzpourou proti lidské svobodě, takže takové jedince, jak během Francouzské revoluce pochopil Rousseauův obdivovatel Maxmilián Robespierre, je třeba vyobcovat a zneškodnit? A lze vůbec ve společnosti, ve které vládne obecná vůle lidu, protestovat, nebo je každý projev politického nesouhlasu – dissens – předem odsouzen jako velezrada na demokratickém těle společnosti, které se může dopustit jen blázen? Vždyť například v Sovětském svazu bylo běžné umisťovat disidenty do psychiatrických ústavů.
Jsou moderní evropské dějiny permanentním procesem sémantického zmatku, v němž, řečeno s Orwellem, svoboda je otroctví a mír ve společnosti sjednaný společenskou smlouvou jen způsobem, jak proti sobě lidé vedou neustálou občanskou válku? V každé demokracii dříme despocie a v každé svobodě tyranie! Jak je možné, že moderní dějiny lidstva jsou dějinami svrchovaných procesů politického protestu – revolucí, v jejichž důsledku vznikají režimy krutě trestající sebemenší projev nesouhlasu? Jinými slovy, je politický konsensus jen způsobem, jak v zárodku zneškodnit a předem delegitimizovat každý dissens?
Když jsem na přelomu tisíciletí psal knihu Disidenti práva, popsal jsem v ní dissens jako proces neustálého sporu o to, jaké právní normy můžeme přijmout jako legitimní. Na rozdíl od některých bývalých disidentů jsem politický disent nikdy nechápal jako fundamentálně morální hnutí nebo postoj, který má vyburcovat zbytek společnosti z letargie a mobilizovat ji k etickému odporu proti režimu. V disentu nejsou důležité morální důvody nebo intuice, ale samotná strategie, která zabraňuje tomu, aby se z normativního jazyka práva stal absolutní zdroj politické legitimity.
Slovy Jana Patočky, politický disent nemá program, ale představuje negativní výzvu. Je v něm to, co Sokratés označoval za daimonion. Znemožňuje každé autoritě, aby se prohlásila za jedinou možnou, platnou a svrchovanou. Tato schopnost politického disentu převést každou možnost legitimity na neustálý proces legitimizace a spor o to, co lze za legitimní považovat, platí stejně tak pro totalitní nebo autoritářské režimy jako pro život v demokratickém právním státě. Legitimitu nevytváří systém právních procedur, ale teprve vědomí jejich ohraničené platnosti.
Politický disent tak představuje zvláštní verzi společenské smlouvy pro komplexní postmoderní společnost, protože se jedná o strategii, která důsledně zpochybňuje absolutní platnost každého sociálního systému i kterékoli politické ideologie. Od Rousseauových dob jsme svědky toho, jak si i moderní demokracie vytváří svou vlastní teologii, ve které vůli bohů nahrazuje obecná vůle lidu, která je ovšem zcela nemilosrdná a z nových politických vůdců vytváří nová božstva. Moderní politické dějiny tak nejsou sekulární oslavou lidského rozumu a pokroku, ale teologií demokratické vůle, ve které se vedou „náboženské“ války ideologií a potírají nejrozmanitější politické hereze. V takto nebezpečné konstelaci nespočívá důležitost politického disentu v možnosti tyto dějiny změnit, ale v tom, že sokratovsky démonickými pochybnostmi může zabránit stavu, ve kterém by se politika stala definitivní odpovědí namísto toho, aby zůstala svým vlastním problémem a otázkou.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.