Cirque Galapiat
Risque ZérO
Letní Letná, Praha, česká premiéra 19. 8. 2012
Zatímco u nás se do obecného povědomí dostala jen La Putyka, Francie je novocirkusovým uměním řádně protkána. Oproti trnité cestě, kterou musí čeští nadšenci projít, mají ti z kolébky nového cirkusu pěšinku příjemně ušlapanou a své vášni se mohou věnovat přímo v odborných školách. Šest takových šťastlivců tvoří soubor Cirque Galapiat, jenž se letos předvedl i v našich končinách. Představení Risque ZérO už svým názvem napovídá, že by se diváci měli třást strachy o zdraví odvážných svalovců, a hned první minuty toto očekávání dokonale naplňují: riskantní vrhání nožů, žonglování se sekyrami i házení ostrých šipek rozpoutá v publiku salvy užaslých vzdechů. Jenže pak jako by tvůrci náhle zapomněli původní téma a začali nazdařbůh plnit vyhrazený čas nejrůznějšími dovednostmi, jež jsou u nového cirkusu více než očekávané. Nechybí efektní kreace na hrazdě, žonglování s kužely i kruhy ani akrobacie na tyči. Přepestré střípky jednotlivých čísel však tvoří poněkud nejasnou mozaiku – úvodní téma se sice ještě několikrát nesměle vynoří při kouscích s ohněm, ale v záplavě scének opět rychle mizí. Rozbíhající se linky představení postavené na pramálo originálních postupech spojuje jen živá hudba v podání samotných protagonistů. Většina výstupů je technicky dobře zvládnutá i zábavná, jen se neodbytně vkrádá dojem, že je to všechno tak nějak známé. Inu, originalitě a vynalézavosti se člověk nenaučí ani ve škole.
Klára Fleyberková
Prezentace finalistů Ceny Oskára Čepana 2012: Tomáš Džadoň & Mira Gáberová
KC Dunaj, Bratislava, 4. 9. 2012
Dnešní doba se nese v duchu nového formátu – prezentace. Hlavním cílem tohoto druhu komunikace je získat si svého recipienta. Klíčové je přitom umět se vyjadřovat zábavně, a přitom pregnantně. V kontextu umění však takový formát naráží na samou podstatu současné tvorby, jež mnohdy spočívá v rozhodnutí umělce nenaplnit divácká očekávání, nebýt vůbec zábavný a v žádném případě pregnantní. Se zajímavým řešením tohoto rozporu přišel loňský vítěz Chalupeckého ceny Mark Ther, který prezentaci své tvorby přenechal přizvanému teoretikovi. Mira Gáberová ani Tomáš Džadoň, dva z letošních finalistů slovenské ceny pro mladé umělce, tak radikální nebyli. Gáberová svým komentářem zcela narušila atmosféru svých videí a v omezeném čase mohla pouštět jen krátké ukázky. Doma na počítači by si je diváci vychutnali intenzivněji, což naznačila sama autorka. Džadoň se s žánrem prezentace popasoval chytřeji, mimo jiné proto, že do závěru propašoval i to, co jeho uměleckou tvorbu přesahuje. Došlo na kauzy spojené s iniciativou Verejný podstavec, jejímž je členem, či na architektonické řešení letošní výstavy Václava Stratila. Džadoň svým posluchačům ukázal i něco jiného než standardní portfolio. Absence jakýchkoliv otázek ze stran obecenstva však ukazuje buď na stydlivost bratislavského publika, anebo právě na rozpaky z poněkud paradoxního setkání současného umění a formátu prezentace.
Tereza Stejskalová
Charles Dickens
Skvělé vyhlídky
CD, Radioservis 2012
Dickensův román o lidech s nešťastnými osudy, známý spíše pod názvem Nadějné vyhlídky, natočil v roce 1971 režisér Josef Henke s Karlem Högerem v roli Pipa, který je zároveň vypravěčem. Högerova kadence je fantastická. Přechází z role vypravěče do role Pipa a ještě imituje dětský hlásek v roli Pipa mladšího. Autorem podařené adaptace románu do rozhlasového cyklu je Jaroslav Tafel. Román vychází z klasického tématu „jak chudák k bohatství přišel“, v Dickensově podání však nečekejme žádný americký sen s happy endem. Peníze dovedou skromného a nadaného Pipa do světa, v němž naivita, nebo možná spíš obyčejná slušnost nemá co dělat. Právě díky ní se dostane do potíží, když se zamiluje do rozmarné Estelly (Milena Dvorská) a nechá si uniknout třídně i vnitřně bližší Biddy (Jaroslava Pokorná). Napětí do románu vnáší detektivní zápletka s padouchem Compaysonem, a abyste nepřišli o jedno z překvapení, zatajím, kdo ho ve hře namluvil. Dickens se pokouší vystihnout atmosféru Londýna 19. století i jeho obyvatele, zároveň si skrze Pipa stěžuje, jak moc se svět změnil s příchodem železnice. Šestihodinová četba je rozdělena do osmi částí, přičemž každá z nich začíná rekapitulací s delšími hudebními vstupy. Posluchač má díky tomu alespoň na chvíli dojem, že poslouchá četbu na pokračování.
Jiří G. Růžička
Franz Kafka
Proces
CD, Radioservis 2012
Nedokončený Kafkův román, který začal vznikat po spisovatelových zrušených zásnubách s Felice Bauerovou v létě roku 1914, byl pro rozhlas upraven Josefem Čermákem již před čtrnácti lety. Civilní projev Jiřího Ornesta klidně zprostředkuje příběh o Josefu K., jejž lze číst jako podobenství o neschopnosti vzepřít se tajemnému Zákonu, bezmoci či studu z veřejného ponížení. Rok trvající proces bez obvinění je stejný rébus jako román sám, je to slovy germanisty a jednoho z pořadatelů slavné kafkologické konference v Liblicích Eduarda Goldstückera „legenda naruby, legenda nikoliv utvrzující, nýbrž rozbíjející iluze, a tudíž našemu věku jedině přiměřená“. Přiměřená je i tato adaptace, nutné krácení a změny v dělení kapitol jsou provedeny citlivě. Trochu přehnaně působí jedině hudební motivy v úvodu jednotlivých stop. Zdá se, jako by bylo třeba příběh ještě trochu zdramatizovat, a proto zazní titul díla i krátká melodie, jež zní jako ze záhrobí. V kontrastu s Kafkovým realistickým jazykem v kombinaci s absurdní atmosférou celého příběhu je tento moment vskutku nemístný. Nicméně během oněch bezmála pěti hodin poslechu na něj lze snadno zapomenout.
Anna Vondřichová