Snímek Christophera Nolana Temný rytíř povstal vyvolal rozporuplné kritické reakce. Následující text se zaměřuje na ty, které vzešly z prostředí českých levicových publicistů, a zpochybňuje oprávněnost jejich rozhořčení.
Nolanův Batman prý obhajuje a utvrzuje kapitalismus, přičemž delegitimizuje všechny snahy o alternativu. Tupí revoluce a snad i samotné Occupy Wall Street; je tedy jakýmsi hollywoodským revizionistou. Porůznu se můžeme dočíst, že představuje rytíře konzervatismu nebo pravicového majora Zemana.
Temný rytíř povstal (The Dark Knight Rises, 2012, recenze v A2 č. 17/2012) vzbudil překvapivě podrážděné reakce ze strany levicových publicistů, jeho možné politické přesahy, především pak obraz kapitalismu zmiňuje alespoň letmo prakticky každá recenze. Paralely mezi superhrdinským mýtem a dnešními politickými reáliemi se zdají být samozřejmé, a tak se jednotliví autoři předhánějí ve výčtu prvků, jež z Batmana údajně činí advokáta systému. Takový způsob interpretace není legitimní, protože ignoruje žánrová pravidla komiksu, resp. jeho filmových adaptací, a zavádí jakýsi primitivně alegorický kód čtení. Recenzenti tak nechtěně recenzují především sami sebe, své vlastní projekce a tužby. Kritika musí brát v potaz, v jakém kontextu se ty které hodnoty vyskytují a co to pro ně znamená, a to i v případě, kdy upřednostňuje ideologickou stránku díla nad estetickou.
Batman jako žánrové dílo
Jakkoliv tyto řádky nechtějí být další recenzí, musím alespoň letmo zmínit, proč žánr superhrdinského komiksu nelze číst tím způsobem, jaký recenzenti většinou předvádějí. Triviální žánry, jakými jsou detektivka nebo vědeckofantastické příběhy, vyrůstají z tradice mytického vyprávění a mnohá z jeho strukturních pravidel zachovávají. Takové příběhy si nekladou za cíl měnit svět, naopak v něm své čtenáře zabydlují: dávají smysl tomu, co už je. (Vyprávění o tabuizovaném zvířeti tak pouze stvrzuje jeho tabu.) Mytický hrdinský epos, jakýsi předek superhrdinského komiksu, líčí příběhy o vzestupu chaosu, o narušení řádu, jejž musí héros opět nastolit. Héroové jsou vyvolení, proto jim je na rozdíl od smrtelníků povoleno hranice řádu překračovat. Příběh se tak neodehrává na ose dobra a zla (či nedejbože pravice a levice), ale logu a chaosu, řádu a jeho rozpadu. Odysseus se může přetvařovat, lhát a klamat, ale dokud jedná v souladu s vůlí bohů, tj. v souladu s řádem, počíná si legitimně. Aby byl takový příběh dostatečně exemplární a umožnil svému čtenáři porozumět světu v jeho celistvosti, uchyluje se k množství emblematických redukcí, k archetypům: kosmický zápas se tak odehrává na ploše několika ikonických toposů, kde panství řádu končí s městskými hradbami (Gilgameš) a za nimi vládne chaos v podobě divočiny, lesa atp. Mytické vyprávění zároveň není historickým záznamem; odehrálo se „za oněch časů“ (in illo tempore), kdysi, pročež zůstává platné podnes. Nastolilo svět takový, jaký ho dnes známe.
Nolanův Batman tato strukturní pravidla ve své posunuté, moderní verzi mýtu respektuje. Časoprostor zůstává jasně mytický: příběh se odehrává ve smyšleném městě, aby byla archetypální exemplárnost zachována – kdyby se odehrával např. v Chicagu, vyčerpal by rázem svou univerzální platnost. Gothamem by mohlo být kterékoliv (americké) město. Totéž lze říct i o čase: moderní in illo tempore nabývá rozměrů jakéhosi bezčasí věčné přítomnosti, kde hrdina nestárne a svět se nemění. Hrdinové mají stejně jako jejich mytické předobrazy jasné atributy i epiteta (ve smyslu typického jednání) a ve výčtu by se dalo pokračovat. Překračuje-li film struktury mýtu, potom přiznaně a v rámci hravosti postmoderní variace.
Revoluce, nebo chaos?
A právě v této optice musíme číst postavu Banea a jeho údajnou karikaturu revolučnosti. V první řadě: Batman samozřejmě musí obnovit někdejší řád, jenže nejedná se o revizionistické znovunastolení kapitalismu, ale prostě a jednoduše o potření chaosu, o návrat logu. Ovšemže udržuje status quo, svět byl neblaze vykolejen, a proto přichází vyvolený hrdina (Wayne se Batmanem nestal o své vůli, až osud – vražda rodičů – ho učinil héroem; na dialektiku právního státu a superhrdinské svévole tak můžeme s klidem zapomenout, je nadinterpretací), který má na rozdíl od ostatních privilegium navrátit někdejší běh věcí. Že se ve filmu objevují stavovská společnost, boháči a burza, ještě neznamená, že zachraňuje neoliberální trhy, ale spíš nečasovou přítomnost: nejedná se o nic víc ani míň než o emblémy moderní doby. Bruce Wayne není filantropem proto, aby farizejsky stvrzoval dělbu výrobních prostředků, ale proto, že to patří k jeho atributům: je milosrdný, koná dobro.
A konečně ta krvavá revoluce a lid: někteří recenzenti píšou o Nolanově zákeřné zkratce mezi alternativami a tyranií, vládou proletariátu a vězeňské lůzy. Jednak onu „vládu lidu“ je třeba číst v intencích změněného nepřítele, kdy Batman napříště nebude bojovat s nadlidsky silným monstrem, ale s neuchopitelnými strukturami davového šílenství, a dokonce i se samotným řádem – s policií, rozkazy a byrokracií; jednak ve filmu přece žádná vláda lidu není, jedná se o explicitní jakobínský teror se vším všudy, o ukradenou revoluci. Komentátoři přeceňují dosah jedné re-prezentace a za formálním obrazem revoluce (ale spíš puče) hned vidí napadání levicových alternativ. Bane přitom Wayneovi jasně vysvětluje, proč zvolil formát revoluce: chce z každého civilisty vykřesat démona chaosu a ukázat tak fantazmatickou a fikční povahu řádu, podtrhnout jeho vratké kořeny.
Paranoidně alegorické čtení
Člověk se pak nestačí divit, co všechno ve třetím Batmanovi recenzenti nenalézají, zcela ignorujíce jeho žánrová východiska. Zuzana Kubišová si v Deníku Referendum stěžuje (Proč a jak Batman hájí kapitalismus, 22. 8. 2012), že revolucionáře ztvárňují kriminálníci a že soudcem z lidu se stal psychopat. Autorka to tak nemohla myslet, ale nechtěně tím říká, že kdyby tribuna dělal někdo z ProAltu a zámky novodobé šlechty rabovali mladí sociální demokraté, vše by snad bylo v pořádku. Ondřej Lánský láteří tamtéž (Batman skončil: Do pekla s revolucemi, 3. 8. 2012), že „kritika systému je tímto filmem vlastně z definice spojena se zločinem“.
Nejvíc zaráží, jak sveřepě a slepě se recenzenti drží formálního obrazu revoluce, a už je nezajímá, že Nolan tu zcela jasně vyobrazuje falešnými hesly maskovaný puč spíše než kritiku alternativ systému. Vážně pro nás má být každá revoluce zjeveným dobrem, nemusíme rozlišovat mezi těmi legitimními a těmi nepovedenými, ukradenými? Obávám se, že dějiny nás naopak učí jisté skepsi: není třeba hned odsuzovat instituci revoluce, ale měli bychom být obezřetní k jejímu průběhu. Že si to naši levičáci neuvědomují a revoluce je pro ně jen jedna, a to ta dobrá, není věru radostná zpráva. A co hůř, to už levičákům natolik chybí nadhled a smysl pro humor, že musí kvůli několika formálním podobnostem z gruntu odsuzovat celkem zdařilý blockbuster? Poněkud roztrpčuje metoda, jakou se ke své zteči uchýlili. Předvádějí nám totiž esenciální pozitivistickou interpretaci (Temný rytíř povstal je z roku 2012, proto je nutně determinován Occupy Wall Street, pravo-levým střetem a další dobovou „základnou“) a až paranoidně alegorické čtení, kdy i sebenevinnější symbol odkazuje k problémům, jimiž naše dnešní levicová intelektualita žije.
Ideologická kritika díla je samozřejmě legitimní a produktivní způsob interpretace, jenže mnoho recenzentů ji zaměňuje s politickou kritikou, přičemž nerozlišují specifickou političnost umění a politiku, jak nám ji prezentují třeba večerní zprávy. Jinými slovy, ideologická kritika spočívá třeba v rozkrývání logocentrismů, implicitních kulturních hodnot a re-prezentací, a nikoli v tom, že v díle dešifruji hesla stávkujících nebo program ODS. Stejně tak není dílo revoluční tím, co zobrazuje (revoltující dělníky), ale tím, jak věci zobrazuje (subverzivní poslání avantgard spočívalo především ve formě, jíž rozrušovaly dosavadní kód čtení a hodnoty s ním spojené). Kdo to nedokáže rozlišit, ať nepíše kulturní rubriku. Lidé získávají své politické přesvědčení tváří v tvář neredukovatelné povaze světa, jak se jim jeví. Pokud je levicovost existenciální odpovědí na společenské skutečnosti, jaké jsou, nelze jí upírat legitimitu. Pokud ale moje ideologické prizma deformuje pohled na tyto skutečnosti samotné, překračuji Rubikon svévole.
Autor je historik.