Machine Gun Preacher
Režie Marc Forster, USA, 2011, 129 min.
Premiéra v ČR 12. 1. 2012
Skutečný příběh Sama Childerse, bývalého zločince, který se po návratu z vězení obrátil na pravou víru a odjel do Súdánu, kde založil kostel s azylem pro válečné sirotky, vypadá jako ze stránek nějakého náborového náboženského magazínu. A stejně působí i jeho filmová verze. Režisér Marc Forster, tvůrce poslední bondovky Quantum of Solace, tu předvádí nesnesitelnou kombinaci macho-chlapáctví, toho nejnaivněji chápaného křesťanství a slzopudných obrázků bezmocných dětí. Přímočarost a schematičnost béčkových kriminálek se tu potkává s mytickým vyprávěním o zkaženém muži, který zázračně přestoupí na víru a učí se pokoře. Potíž je samozřejmě v tom, že se tímto způsobem bezostyšně a neproblematicky propaguje skutečná osoba (na konci titulků se dokonce dočteme číslo účtu, kam můžeme skutečnému Childersovi posílat peníze). A to navíc osoba, která v reálu dělá dost kontroverzní věci. Celý film končí dokumentárními záběry skutečného Childerse, který mimochodem pronese větu: „Kdyby vám někdo unesl dítě a jeho sourozence a já vám slíbil, že ho přivedu zpátky, zajímalo by vás, jakým způsobem to udělám?“ Název filmu, který působí jako titul nějaké bezstarostné popkulturní legrácky, je tu třeba chápat zcela doslovně.
Antonín Tesař
Love
Lóve
Režie Jakub Kroner, Slovensko, 2011, 90 min.
Premiéra v ČR 12. 1. 2012
Obrovský úspěch ve slovenských kinech, kde je sto tisíc diváků nezanedbatelným číslem, i vesměs pozitivní ohlasy ukazují především na tristní úroveň (česko)slovenské kinematografie a na smířlivost publika vůči domácím dílům. Nadto Love dokládá, že i ve slovenském filmu se objevuje generace autorů odhodlaných cílit na mladé publikum. Druhý snímek čtyřiadvacetiletého režiséra a scenáristy Jakuba Kronera ukrývá v názvu dvojznačnost anglického „lav“ a slovenského „lóve“. A v podobně duchaplném provedení se odvíjí celá tato moralitka. Toporně napsaná love story s kriminální zápletkou je nutné přiznat poměrně úspěšnou snahu o autentické vykreslení prostředí, v němž se protagonisté pohybují. Maťo a Tomáš, které spojuje joint, ale i zlodějina a které brzy rozdělí osudová láska, spolu hovoří zcela uvěřitelným jazykem zevláků z petržalského sídláku, přičemž v jejich počínání rozhodně nenajdeme ani stopu po pohodářských macháčkovských klišé. Syrové vykreslení soužití v panelákovém polosquatu však ostře kontrastuje se scénami milostného či partnerského souznění, v němž lze zaslechnout věty typu: „Cítím, že jsi moje druhá polovička.“ Z úst obhroublého vyhuleného kriminálníka znějí opravdu přesvědčivě. Nemá smysl popisovat zákruty překombinované, děravé zápletky o lásce, vině, trestu a odpuštění; jednou nohou film stojí v rovině vztahového a sociálního dramatu, druhou ve vodách žánrové kinematografie, která útočí na první signální. A to pnutí proudu hrozí, že jej roztrhne na kusy.
Tomáš Stejskal
Přepadení
L’assault
Režie Julien Leclercq, Francie, 2010, 95 min.
Premiéra v ČR 5. 1. 2012
Málokdo si dnes pamatuje, že k teroristickému útoku, při němž se střetne velké letadlo a výšková budova, mohlo dojít už v roce 1994. Tehdy členové Ozbrojené islámské skupiny (GIA) zajali letadlo vypravené na cestu do Paříže a po dlouhých hodinách na letišti v Alžíru se přesunuli na francouzskou půdu. Zásah speciálních jednotek při dotankování v Marseille byl nevyhnutelný a fascinující tím, že se šířil přímým přenosem dlouhých skel televizních kamer. Francouzský režisér Julien Leclercq si vybral k adaptaci knihu jednoho z účastníků finální akce a se spoluscenáristou Simonem Moutairouem vytvořil francouzskou parafrázi na Greengrassův Let číslo 93 (2006). Leclercq sleduje trojici paralelních dějů – na jedné straně čtveřici vystresovaných teroristů vedenýchYahiouem (Aymen Saďdi), na niž se chystá drsná jednotka s velitelem Thierrym (Vincent Elbaz), na straně druhé rozhodování na nejvyšší ministerské úrovni. Nervní styl snímku s téměř monochromatickým obrazem plyne především z použití ručních roztřesených kamer a neustálého přeostřování. S výjimkou závěrečného zásahu však zvolený umělecký postup nedokáže zakrýt nedokonalosti díla – od motivace některých postav (proč chce Thierry zemřít?) až po jasně daný vývoj zápletky, která není příliš ozvláštněna. Snaha o odtažitou perspektivu, kterou nahlížíme jednotlivé linie, zatímco směřují k finálnímu střetu, zároveň tlumí dynamiku první poloviny filmu. Julien Leclercq natočil řemeslně výtečně zpracovaný snímek, po zhlédnutí se však vkrádá myšlenka, zda nebyl trochu zbytečný.
Petr Hamšík
Jamka
Pari Passu
Sub Rosa 2011
Slovenské duo Jamka, působící od počátku tisíciletí, je především zvukem své doby. Nové album zní tak povědomě. Ani se nechce věřit, že k zařazení této minimalistické hudby je třeba tolik žánrových určení: přinejmenším industrial, minimal techno, noise. Jamka spojuje hned několik klíčových momentů subkulturního experimentu minulých desetiletí. Přitom nejde o žádné násobení, prostě je nechává znít dohromady. Dosud živá radikalita se stává nostalgickou, původně ostentativní syrovost ruchů, repetic a zvukového odpadu získává křehkost zvukomalby. Oba hudebníci svou tvorbu rádi popisují jako hru. Monika: „Nehrajeme žádný konkrétní styl, jen si hrajeme.“ Daniel: „Vždy se nacházíme v určité hře.“ Tato hra je svým založením, navzdory poněkud izolacionistickému názvu uskupení, spíše civilizační než soukromá, jakkoli se ti dva rádi představují v domácí kuchyňce u sporáku – zajíčci ve své jamce. Přináležitost k bratislavské hudební, vydavatelské a organizační platformě Ubrsounds, fakt, že se duo etablovalo ve velkoměstském prostředí londýnské experimentální elektronické scény, a především samotná hudba, která je utopií industrie, však ukazují k širšímu rámci. Fenomén urbánního zde představuje pevný kvalitativní základ estetického výrazu. V tomto smyslu je „hra“ skrze svá pravidla protějškem „ovládnutí“. Ovládá nás však spíše hraní, v němž se postindustriální město ukazuje jako pocitově působivý, strukturně bohatý kosmos, nebo nostalgie po dobách, kdy výrazem města nebylo vakuum?
Ondřej Klimeš
Stare Case
Lose Today
De Stijl Records 2011
Ačkoliv se kapela Wolf Eyes po posledním dlouhohrajícím albu Always Wrong částečně uložila ke spánku, boční projekty jejích tří členů Natea Younga, Mikea Connellyho, Johna Olsona i bývalého Aarona Dillowaye vesele bují. Rozruch letos vyvolala především sólová Youngova nahrávka s názvem Stay Asleep (Regression Vol. 2), jejíž překvapivý, mrtvolně klidný výraz dává tušit, kam se trio zřejmě v budoucnosti vydá. Trochu v pozadí zůstal společný projekt Younga a Olsona s názvem Stare Case. Jakožto duo se vydávají opačným směrem než v domovské kapele. U Wolf Eyes volná improvizace rozráží cestu hudebnímu výrazu, zde se spíše snaží vniknout do přednastavené struktury. Tento tvar, jejž je možné označit za tradiční blues, udržuje především baskytara, na kterou hraje překvapivě Young. Basová linka vytváří pružný, ale tuhnoucí zvukový podklad, na němž se rozvíjí hra Olsonových syntezátorů a speciální rozdvojené píšťaly. Spolu vrství materiál směrem ke zdánlivému klimaxu. Když posluchač konečně pochopí, že vyvrcholení nikdy nepřijde, mění se očekávání v hroucení. Také díky Youngovu naléhavě ležérnímu vokálu evokuje Lose Today úzkost z čekání. Tato nová poloha, v níž se dva členové kultovní noiseové formace zabydleli, je dle jejich slov reakcí na vytváření elektronických textur a drones, které se staly novodobým klišé undergroundu. Jako repetitivní mantru k tomu Young v titulní skladbě deklamuje: „Možná ses nikdy neztratil, protože ses nechtěl ztratit, ale možná jsi jen nikdy neměl žádný směr.“
Jan Bělíček
Petr Linhart
Autobus do Podbořan
Indies MG 2010
Někdy není důležité, jak člověk zpívá, ale co. Lyrické balady Petra Linharta jsou dějem situovány na místa vlastí českých i moravských, na místa socialistické industrializace, válečných masakrů a přesídlování. Až na jeden text, zhudebněnou báseň významného poety Quida Marii Vyskočila (1881–1969), jsou z autorského kotlíku Petra Linharta. Mě, hudebně bez předsudků, v první chvíli poslechu zaujala jeho poetika – po hudební stránce sice nejde o nějaké zvláštní experimenty, ale harmonizuje s obsahem básnického sdělení. Neomezen čtvrťovým taktem, Petr Linhart může rozvinout melodický přednes, a pokud jste unavení dvanáctitaktovým rokenrolem, vyslechněte si Linhartovy balady, nohy na stůl, pivko a voraz. Některé písně jsou jakoby nakročením k příběhům (jako správná balada, tj. výpravná báseň s dějem, obvykle zpívaná), ale jejich dějová linka se ještě ztrácí v autorově poetizaci, takže obsah se lze dozvědět až z poznámky pod čarou v bookletu. Pokud mám být ortodoxní poeta-recenzent, určeny ke čtení jsou toliko elegie a epigramy, vše ostatní hodno zhudebňování. Ale někdy je to jedno, v záplavě prozaického fantazírování bývá čtenářstvo povděčno za trochu poezie, která nikoho nezabije, jak pravil jeden moudrý básník Jiří Suchý. U něj naleznete baladu se vším všudy – s epickým dějem, lyrickými metaforami – a nemusíte se domýšlet, oč vlastně v té baladě jde.
Vít Kremlička