Slovensko

po sérii více či méně pesimistických čísel Ádvojky se horizonty trochu rozjasňují. Ale opravdu jen trochu. Původně zamýšlený blok věnovaný současné slovenské literatuře se totiž rozbujel na zatím nejbohatší tematické číslo v historii. Je totiž o čem psát. Na výtvarných stránkách vykypěla žluč slovenských umělců, protože jejich vláda se ke kultuře chová podobně destruktivně jako ta naše, my jen prý nemáme tak nízký strop. Na stránkách hudebních se vydáte cestou štrýtu do špinavé rapové stoky bratislavských sídlišť. O panelové Petržalce se zmiňuje i Lucie Satinská v eseji věnovaném Dunaji, jímž lze hladce vstoupit do tématu. Tímto číslem začíná nová podoba Galerie. Tvořit nám ji budou přímo na míru umělci oslovení výtvarnou redaktorkou Terezou Stejskalovou, vše bude bez jakéhokoliv komentáře, takže čekejme mnohá překvapení. Z dalších textů doporučuji manifest literárního redaktora Jana Bělíčka, z nějž vyplývá, že se na jeho stránce nebude ani tak informovat, jako spíše formovat. A na straně 37 si můžeme v textu spisovatele S.d.Ch. s odstupem zavzpomínat nejen na pohřeb Václava Havla: „Vše nasvědčuje tomu, že spíše projde velbloud uchem jehly nežli trojspřeží kladrubských vraníků táhnoucí periodicky schovávanou dělovou lafetu do světa bez boje, exploatace a kontroly, chcete-­li bez lampasáků, veksláckých monster a papalášů.“