13th International Architecture Exhibition, La Biennale di Venezia
Benátky, 29. 8. – 25. 11. 2012
Snaha odchýlit zájem směrem od centra k okraji je v architektuře, ekonomicky velmi aktivním odvětví tvořivosti, chvályhodná. Mimo hlavní koncept výstavy pak šéfkurátor bienále David Chipperfield vybízel k upřednostnění péče o veřejný prostor před individuální prezentací zastoupených ateliérů. Většina států představě vyhověla, aniž by se vytratila specifika konkrétních přehlídek, což byl ostatně kurátorův záměr. Ideální příklad splynutí se zadáním je Švýcarsko, zastoupené Miroslavem Šikem, který ke spolupráci vyzval další dva ateliéry: Miller & Maranta z Basileje a Knapkiewicz & Fickert z Curychu. Projekt And Now the Ensemble!!! je představen ve třech sekcích. Nachází se zde čítárna s kulatým stolem a zeď z podsvícených fotografií zobrazující interiéry, domy a plány na pauzovacím papíře. Součástí je také velký sál s digitální koláží ze stavebních realizací tří kanceláří. Koláž je převedena na analogový film a zvětšena na zdi pavilonu. Šikova práce je postavena na úvaze, že by architektura měla pomocí dialogu vycházet z prostředí, v němž vzniká. Současně doporučujeme ne náhodou oceněné pavilony navštívit alespoň virtuálně – polský (labiennale.art.pl) a ruský (speech.ru) –, ačkoliv smyslový zážitek z nich je nenahraditelný.
Sam a Denisa Bytelová
Jan Nebeský a Egon Tobiáš
Příliš tichý nos
Site-specific Pražského quadriennale
Premiéra 4. 9. 2012
Prázdných domů je v pražském centru pohříchu hodně. Své o tom vědí organizátoři festivalu 4 + 4 dny v pohybu (rozhovor viz A2 č. 22/2010) i sama Ádvojka s projektem Oživte si barák. Pražskou Nekázanku 18 snad čeká nový život díky tomu, že se dostala pod křídla Institutu umění – Divadelního ústavu. Než se najdou finance na rekonstrukci, vtrhli do domu divadelníci. A ukázali, co by se mohlo stát, kdyby stěny domu začaly mluvit – vykřikovat kdysi zaslechnuté věty, útržky dialogů, povzdechy, anekdoty. Kdyby začaly do prostoru propouštět zmizelé obrazy – normalizační look, židovský tělocvik, zamoučenou švédskou bednu a žíněnku s mužem, jenž mluví, a ženou, která mu s radostí nerozumí. Kdyby replikovaly někdejší zvuky – píseň, ťukání na sklo, zpěv andulek, jazz (na živo Joe Karafiát a Petr Valášek). A kdyby všechno dokázaly zmixovat, poměřit s Kafkovým psaním a ve finále přecedit důkladnou psychoanalýzou. Inscenátoři Jan Nebeský a Egon Tobiáš spolu s herečkami Lucií Trmíkovou a Petrou Lustigovou a herci Davidem Prachařem a Tomášem Matonohou mohli režírovat, psát, učit se text a hrát, nebo – snad – jenom naslouchat a tlumočit zaslechnuté s porozuměním logice snu, volným asociacím, absurditě a nonsensu. Dostat se do opuštěného domu je podle nich něco jako nakouknout někomu do hlavy, v níž se bez ladu a skladu proplétají aktuální myšlenky se vzpomínkami, touhami, sny, ve škole nabiflovanými fakty, s fantazijními představami o létání a dětskými touhami po dobrodružství skrytém na půdě. Jeden dům se na chvíli otevřel a ožil. Kdo ví, co se děje v jiných prázdných a zavřených?
Jana Bohutínská
Zahrada Čech 2012
Výstaviště Zahrada Čech, Litoměřice, 14.–22. 9. 2012
Co dělá nejnavštěvovanější prodejní zahradnická výstava v ČR v rubrice kulturního časopisu, která je věnována umění? Jednoduše do ní patří, protože je to totální umělecké dílo, gesamtkunstwerk, radikální environmentální instalace. Starší generace můžou mít výstavu spojenou s postavou kutilského poloboha Přemka Podlahy a s oceněním Jablko roku. To už bohužel není pravda – žádnou respekt budící, moudrou otcovskou postavu už tu dnes nenajdeme a místo symboly opředeného jablka se hodnotí podstatně prozaičtější zelí. Ale dost zbytečné nostalgie – stále se jedná o skutečný ráj pro zahrádkáře, chalupáře a kutily. Koupit zde můžeme cokoliv, od starých odrůd ovoce přes nejnovější výpěstky Mičurinových následníků až po solidní traktor, v některých výstavních halách se dostanete do univerzálního bezčasí (panuje nehybnost sedmdesátých let, nebo se valem blíží apokalypsa?) a jinde se setkává nočník s obráběcím strojem na piknikovém stole. Kromě prodejních stánků z celé republiky je zde ale také tradičně několik expozic, z nichž nejpoutavější je pavilon Českého zahrádkářského svazu s výstavkou starých i nových odrůd ovoce (které zde i na místě určují), nebo expozice Českého svazu včelařů, jejíž součástí jsou přednášky a prodej včelařských potřeb či literatury. Za zmínku stojí také neustávající konkurenční boj časopisů Receptář a Zahrádkář, který je nejlépe patrný právě zde – i přesto, že všichni vědí, že nejlepší je Zahrádkář. Výstava roku.
Jan Gebrt
Karel Čapek
Věc Makropulos
CD, Radioservis 2012
Dalším kouskem, který Radioservis vylovil z archivů dramatické rozhlasové tvorby, je čtyřdílná adaptace divadelní hry Karla Čapka Věc Makropulos. V ústřední roli Emilie Marty se objevuje Jiřina Švorcová, v dalších rolích pak třeba Karel Höger, Viktor Preiss nebo Martin Růžek. Rozhlasová adaptace Jiřího Horčičky vznikla v dobách vrcholící normalizace, v roce 1975, a možná i proto jí chybí výraznější náboj. Herci jako by jen předčítali texty svých úloh, a ze hry tak trochu bezděky čiší tehdejší beznaděj. Čapkovo zamyšlení nad tématem nesmrtelnosti působí v roce 2012 zastarale. Dnes už bychom asi neřešili nesmrtelnost z pohledu smyslu života a víry, ale možná víc s jejími ekologickými dopady na Zemi. Těžko si také představit člověka, který by dokázal pod různými jmény cestovat po světě a vydávat se za několik různých osob. To si mohli nesmrtelní dovolit jen v dobách, kdy cesta z jednoho konce světa na druhý trvala celou věčnost a neexistovalo něco jako fotografie. Ani si nedovedu představit tu půvabnou krásku, která všechny svede, ale přitom se jí v nestřežených okamžicích z tváře odloupávají kusy jejího mládí. Trochu naivně pak působí zápletka, když posluchač vlastně už od začátku tuší, která bije, zatímco ostatní postavy hry si zřejmě stojí na vedení. Vždyť by jen stačilo se Emilie zeptat, a ta by ve své prostořekosti jistě ráda odvyprávěla svůj příběh už na počátku hry. Ale to by se tu pak nemohli všichni předvádět v tom, jak po nesmrtelnosti touží, a vzápětí si jaksi sami od sebe uvědomovat, že by ji vlastně morálně nezvládli. Možná by to ale po opeře mohl být i dobrý námět třeba na muzikál v Karlíně.
Jiří G. Růžička