Denis Kelly
Láska a peníze
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 16. 11. 2011
Vypadá to, že Divadlo v Dlouhé už v loňském roce s inscenací Polední úděl tak trochu přebralo žezlo první pražské scény po Pražském komorním divadle. A své postavení potvrdilo současnou britskou hrou Láska a peníze, která tematizuje fenomény, jako jsou vlastnictví – a s ním spojené manické nakupování –, kariérismus, xenofobie či osamělost. Černočerná komedie o ženě (Helena Dvořáková), které se sebevraždou pomůže její manžel (Miloslav König), aby se zbavil jejích dluhů a pořídil si vysněné Audi, je koncipována jako série kabaretních vstupů. Peníze ve hře hrají hlavní roli a zastíní i ztrátu dcery, když otec (Jan Vondráček) vypočítává, na kolik ho přišel pohřeb a skromný hrob. Když ten zůstane ve stínu sousední majestátní hrobky řeckých přistěhovalců, bere muž spravedlnost do svých rukou a pod rouškou tmy vniká na hřbitov s perlíkem. Po znesvěcení cizího hrobu přichází krátká chvíle zadostiučinění – a snad i štěstí. Všechny postavy ve hře jsou schopny cítit se spokojeně jen ve chvíli, kdy něco či někoho vlastní nebo když mohou ostatní ponižovat. Scéna je jednoduchá; důležitou roli hraje televizní obrazovka, na níž diváci sledují jeden výstup odehrávající se v hledišti a také detaily z jeviště. Inscenaci zdobí vyrovnané, náročné herecké výkony, které kopírují maniodepresivní tempo hry. Zároveň se herci pohybují v extrémech mezi civilním a stylizovaným herectvím – v jedné scéně se dokonce pouštějí do verbálně-mimické karikatury. Je strhující, jak režisér Jan Mikulášek dokázal vše pospojovat do dokonale fungujícího tvaru.
Jiří G. Růžička
Schwarze Romantik
Städel Museum, Frankfurt nad Mohanem, 26. 9. 2012 – 20. 1. 2013
Temná romantika nemá jen svou literární obdobu, sycenou jak „vysokými“ literárními díly, tak fantaskními příběhy a lidovým čtením přelomu 18. a 19. století. Výstava ve frankfurtském muzeu Städel ukazuje její výtvarnou tvář. Kurátoři vsadili na osvědčená jména preromantismu a romantismu, ale představili i pozdější výhonky této odvrácené (a zvrácené) strany umění. Kdo by čekal šokující obrazy, bude na počátku výstavy udiven, neboť estetika ruin či motivy zasněžených hřbitovů k představě temné romantiky příliš nesedí – nejsou ani tak blasfemické jako některé práve Williama Blakea, ani kritické jako dílo Francisca Goyi, ani temperamentní jako Delacroixovy malby. Zatímco však první, v pravém slova smyslu romantická část výstavy působí jako koherentní celek i se svou bukolickou genezí, druhá polovina, byť nabízí výjimečná díla symbolismu, avantgardy a surrealismu či raných filmových hororů, trpí určitou svévolí a nedořečeností. Dekadence je téměř ignorována, stejně jako třeba dílo Böcklinovo. Ze surrealismu je zastoupeno několik maleb Paula Kleea, Maxe Ernsta či René Magritta, zatímco jiní, daleko „černější“ surrealisté zůstali opominuti. Obraz Hlas lesa od Toyen sice potěší, ovšem ve srovnání s tvorbou Štyrského, který na romantismus navazoval vědomě, tu působí poněkud mimoděčně. Jako by kritérium výběru podléhalo tomu, co bylo zrovna k mání. Zvolená díla sice nejsou zbavena své síly, jen není mnohdy jasné, proč právě ona reprezentují surrealismus jako dědice romantického přitakání temným silám v náboženství, přírodě a člověku.
Lukáš Jiřička
Archiv Júliuse Kollera: Badatelna
Tranzitdisplay, Praha, 12. 9. – 4. 11. 2012
Spíše než o tradiční výstavu se v tomto případě jedná o jakýsi polodivadelní experiment, kurátorskou performanci, jež záměrně narušuje klasický formát expozice výtvarných artefaktů. Divák se dostaví v určený čas a chvíli setrvá v „čekárně“, kde jsou k dispozici různé publikace k prolistování. Poté přichází kurátor projektu Tomáš Pospiszyl oblečený v bílém plášti. Diváky zavádí do nitra místnůstky vyskládané bílými krabicemi. Na obrovské obrazovce na čelní stěně se objeví tvář slovenského umělce Petra Rónaie, jenž prostřednictvím skypového rozhovoru s kurátorem komentuje vnitřek náhodně vybraných krabic – archiv Júliuse Kollera. Před pěti lety zesnulý slovenský konceptuální umělec od šedesátých let obsedantně sbíral rozličné suvenýry z cest, výstřižky z domácích i zahraničních časopisů a tiskovin, vlastní poznámky, ilustrace, korespondenci či různé cestovní doklady. Pospiszyl klade Rónaiovi otázky ohledně významu různých předmětů, avšak Kollerův spolupracovník si není jistý smyslem některých věcí a netuší, jak vlastně souvisí s Kollerovou tvorbou či jeho uměleckými zájmy a záměry. Divák si nevyhnutelně klade otázku, komu je vlastně sbírka určena, a spolu s uspokojením z krásy a zajímavosti předkládaných věcí se vtírá rušivý pocit voyeurství. Všeobecné nejistotě odpovídá zvolený experimentální formát, jenž je otevřenou otázkou po vlastním smyslu, významu archivu i hranici oddělující život a umění.
Tereza Stejskalová
Dick Francis
Hrozba
CD, Radioservis 2011
Známá žokejka a dcera bohatého italského obchodníka Alessia Cenciová je unesena. Pachatelé požadují vysoké výkupné, posílají vyděračské nahrávky a dívčin otec je zoufalý. Proto přijíždí z Anglie zvláštní poradce při únosech Andrew Douglas (Pavel Soukup). Předávka výkupného v Bologni se však nezdaří. Alessin otec naštěstí dostane druhou šanci a Alessia se po několika týdnech vrací domů. Většina únosců je pochytána, hlavní organizátor celé akce ale uniká. Andrew odjíždí do přímořského městečka, kde došlo k únosu syna majitele dostihového koně. Únos však má všechny známky toho italského – jde o stejného organizátora? V Hrozbě se Dick Francis zdánlivě drží dostihového prostředí, nicméně důraz je zde kladen na psychologii zločinu – pohnutky a povahy únosců, traumata obětí a následné rodinné potíže. Hlavní hrdina zejména v úvodních kapitolách předkládá anatomii únosů i typologii únosců, jež Francis vytěžil ze spolupráce s reálnými vyjednavači. Objeví se zde i milostná linie, ta je ale sympaticky věcná, na rozdíl od poněkud přehnaně dramatického stylu – „Měl jsem do toho španělskýho šoféra vrazit nůž“ – i zvolených hudebních motivů (Verdiho Trubadúr i Beatles mají ovšem v příběhu významnou roli). Této adaptaci v režii Miroslava Buriánka se v podstatě nedá nic vytknout, je uměřená (až na part Alessie v podání Ilony Vaňkové) a originálu nijak neodporuje. Jen nutí člověka přemýšlet nad tím, jak málo hlasů v dabingu či audioknihách zní.
Anna Vondřichová