„Jsme závislí na nezávislosti“, zněla před časem ve všech médiích vtíravá reklama, která přesně vystihuje obecné rozpoložení naší doby. Závislost na komkoli a čemkoli nám připadá nesprávná a škodlivá, ne-li přímo ponižující. Žijeme sice ve společnosti, která není ničím jiným než složitým systémem vzájemných závislostí, přesto ale věříme tomu, že nezávislost je jedna z nejdůležitějších morálních i politických hodnot. Jsme přesvědčeni, že každá sociální závislost omezuje naši svobodu, a proto často raději volíme samotu, než abychom nebyli „pány svého osudu“. Tento postoj můžeme sice morálně kritizovat jako individualismus, ale současně si bez něj neumíme představit naši vlastní existenci ve společnosti, pro kterou jedinec není ničím víc než prvkem složitých systémů, jakými jsou hospodářství, politika, právo, vzdělání nebo náboženství.
Nezávislost není morální nebo politická hodnota, ale vlastnost systému, který funguje bez ohledu na naše individuální přání, potřeby nebo preference a na němž jsme závislí bez ohledu na to, zda chceme nebo ne. Zřetelně se to ukazuje například i v právu nebo v politice. Nezávislost se cení, a dokonce je nezbytnou podmínkou demokratické politiky. Volební cenzus, podle něhož mohli volit jen lidé s určitým majetkem, nebyl otevřenou tyranií bohatých, ale vycházel z dobového morálního argumentu, že lidé nemajetní nebo závislí na majetku jiného nemohou projevit skutečně svobodnou vůli a jejich hlas mohou majetní zneužít jako nástroje k dosažení svých cílů. I v dnešní době všeobecného hlasovacího práva se tak v mnoha demokratických zemích považuje za trestný čin nebo důvod neplatnosti voleb, když se některá strana nebo kandidát pokouší si hlasy koupit.
Proč si ale tolik ceníme „nezávislosti“ kandidátů na zastupitelské funkce, když přece zároveň chceme, aby plnili naši politickou vůli a zastupovali naše politické názory a zájmy v demokraticky volených orgánech? Vždyť demokracie je komplexní systém politických závislostí, v němž například poslanci jsou závislí na naší volbě, vláda pro změnu na jejich hlasování o důvěře, soudce musí rozhodovat podle zákonů schválených parlamentem a činnost ústavního soudu zase závisí na textu ústavy i jeho vlastních precedentech. A všechny tyto ústavní orgány jsou nakonec závislé na vůli lidu, tohoto jediného suveréna v ústavní demokracii, který sice uvádí celý politický systém do chodu, ale sám nemůže rozhodnout nic a jeho vůle je vždy závislá buď na volebním procesu nebo na činnosti jednotlivých ústavních orgánů.
Je to skutečně jen protest proti mašinerii politických stran, který nás vede k volbě nezávislých kandidátů? Nestraníci a nezávislí kandidáti mají lepší šance například v senátních nebo prezidentských volbách, protože se v obou případech jedná o dvoukolový systém většinové volby, jehož účelem je otevřít politické možnosti případně i pro ty, kdo nejsou napojeni na stranické aparáty a svázáni stranickou loajalitou.
Jako jakoukoli jinou politickou nebo morální hodnotu můžeme i nezávislost hodnotit v jednom případě kladně a ve druhém záporně. Neměli bychom zapomínat ani na to, že alternativa ke stranické politice je právě tak ambivalentní jako sama hodnota nezávislosti a že alternativní politiku nereprezentují jen ti kandidáti, kteří nám vyhovují, ale i ti, jejichž nezávislost je nám podezřelá a kandidatura odporná. Nezávislý kandidát tak může být nejen Eliška Wagnerová na kandidátce Strany zelených či bývalý senátor Tomáš Töpfer podporovaný ODS, ale také bývalý televizní magnát Vladimír Železný nebo mediální žonglér Tomio Okamura – oba kandidující ve zlínském obvodu. I charismatické a výrazné osobnosti našeho veřejného života navíc běžně využívají podpory stran, které jsou jim názorově a programově blízké.
Neměli bychom se ale především ptát, na jakých mocenských strukturách a zdrojích jsou závislí tito nezávislí? Problémem totiž není nezávislost, ale politická nečitelnost jednotlivých kandidátů, která zvyšuje míru entropie v politickém systému a vede ke spekulacím o tom, na jakých politických a jiných vazbách jsou takoví kandidáti ve skutečnosti závislí. Například osobně i názorově „čitelný“ prezidentský kandidát Miloš Zeman je vzhledem k zatajování finančních zdrojů kampaně považovaný za kandidáta, o jehož závislostech toho víme až nebezpečně málo.
Pokud bychom tedy měli poopravit ono reklamní heslo z úvodu, museli bychom napsat, že v politice i společnosti je „nezávislost závislá na závislosti“, protože bez předem daného systému vzájemných závislostí nemá vůbec smysl se o nezávislosti bavit.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.