Matěj Al-Ali, Petr Dub, Tomáš Moravec
CULBURB: Stezka odvahy
Psáry-Dolní Jirčany, od 3. 11. 2012
Psáry-Dolní Jirčany budou patrně stiženy pádem cen pozemků a realit! Aspoň tak byl po reportáži v České televizi některými místními obyvateli reflektován zásah do veřejného prostoru této satelitní obce u Prahy. O co však jde opravdu? Záměrem projektu realizovaného v rámci evropského projektu CULBURB (Cultural Acupuncture Treatment for Suburb) s podporou Centra pro středoevropskou architekturu jistě nebyla snaha obsadit veřejný prostor klasickými uměleckými objekty, které by osvěžovaly zmrzačený organismus pražského předměstí. Naopak. Zprostředkován je zde střet dvou jinak zcela odloučených světů – reality všedních dní obyvatel obce a odborné urbanistické teorie nebo uměleckého provozu. Forma projektu staví na zálibě v turistických a naučných stezkách. Za pomoci dvanácti permanentních informačních panelů umístěných v obecní zástavbě popisuje stezka typické problémy satelitních předměstí, přičemž každé zastavení cituje z různých zdrojů teorie urbanismu. Současné texty doplňují i historické citace, jež dokazují, že problém suburbanizace sahá hlouběji do dějin. Jisté je, že se dnešní obyvatel satelitu naučil nedostatky svého okolí přehlížet. Stezka proto vede krajinou mechanické reprodukce po „nic spojujících silnicích“ bez chodníků, skrze nedostatečnou síť obchodů a služeb. Pokouší se tak iniciovat dialog mezi urbanistickou realitou a ideální podobou satelitu, jehož aktéry by měli být obyvatelé obce, ale i architekti, urbanisté, developeři či politické reprezentace.
Jan Kratochvíl
Jakub Folvarčný
V pasti těla
Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 25. 3. 2012
Alfred ve dvoře je prostor pro divadelní, ale také punkové a nevybíravé umění, které se nebojí tnout do živého. Takový je také poetický a sarkastický text z pera Jakuba Folvarčného, který je zároveň režisérem a hlavním představitelem schizofrenního příběhu. Malá scéna Alfreda ve dvoře skýtá tomuto nestandardnímu vystoupení kouzlo stísněného prostředí a znepokojivé blízkosti herců. Hrstka diváků je tak vtažena nejen dramatickou akcí, ale je přímo nucena participovat, což v inscenaci podporuje elementy sociálního hororu. Příběh je zasazen do několika prostředí – ocitáme se v terapeutické pracovně, v mysticky bezčasých rovinách, v nedaleké budoucnosti i v jádru patologické mysli. Zprvu vše vyznívá poměrně komicky. Hravost a plastičnost rychle se střídajících scén, které obviňují stereotypní, ale také vyboulené modely skutečnosti, připomínají estetiku cirkusu a estrády. Až po odhalení všech vazeb začínají být nenápadně odhalované syndromy očekávané reality děsivé. Detaily pokřiveného světa náhle všudypřítomně útočí: je zde zpravodajství „ČT Nova“, explicitně prováděné násilí, mechanismus přidělování matek, symbolické hlavy figurín, které, bezpohlavně transponované v různé činitele, slouží politickému státu. Vše se mozaikovitě skládá do věrohodného paskvilu plného indoktrinace. Pohyb příběhu s významnou centrální linkou, výkon Týny Průchové i živý, zlomyslně groteskní hudební doprovod dělají ze hry výraznou inscenaci.
Veronika Mikulová
George Simenon
5x komisař Maigret podruhé
CD, Radioservis 2012
Co zásadního ještě napsat o rozhlasovém Maigretovi poté, co jsme ho v recenzi na první pěticédéčkovou kolekci (A2 č. 3/2012) rozebrali z hlediska gastronomie? 5x komisař Maigret podruhé přináší další maigretovské příběhy s Rudolfem Hrušínským starším v hlavní roli: Maigret v lázních, Maigret a zbytečné starosti, Maigret a lovec zvuků, Maigret a tulák a Maigret a Dlouhé Bidlo. Po jídle a pití, bez nichž by Maigret byl něco jako knedlík bez omastku, se lehce otřeme o ženské postavy. V první řadě jde o paní Maigretovou, jež umí dokonale připravit jehněčí a jejíž role spočívá v umění čekat. Vystupuje jako trpělivá a starostlivá manželka, která se často nají v kuchyni, protože tam „má ještě nějakou práci“. Ostatní ženské postavy jsou poněkud temnější, ať už jde přímo o pachatelky nebo ženy fungující jako roznětka událostí vedoucích ke zločinu. Výrazněji vybočuje bývalá prostitutka Ernestina, pro svou výšku a vyhublost přezdívaná Dlouhé Bidlo, již namluvila navzdory svým odlišným tělesným dispozicím Jiřina „Vochomůrka“ Bohdalová. Právě Ernestina skrze starost o svého manžela-kasaře přivede Maigreta k odhalení utajované vraždy. Maigret: „Když já si vzpomenu, ty Dlouhý Bidlo, jak ses mně tenkrát nahatá vysmívala, jak jsme tě nesli na komisařství v dece a jak jsi dělala na celou ulici tyjátr, já jsem tenkrát hned věděl, že z tebe bude tahleta oddaná ženuška!“ Ernestina: „Když vy taky hned každýho prokouknete, pane komisaři…“ Není zkrátka jednoduché být Maigret.
Ivan Drago
To všechno vodnes čas
Vypráví a zpívá Waldemar Matuška
CD, Radioservis 2012
Zásadní otázka české popmusic, která dokáže říct o člověku téměř vše, zní: „Walda, nebo Gott?“ To znamená volit mezi autenticitou a sterilitou, charismatem nebo sladkým patosem, dravcem nebo plazem, kovbojem a primadonou, ohněm a bahnem, dobrem a zlem. Ve čtyřech částech vzpomínkového rozhlasového pořadu z roku 1968 najdeme spíše vyprávění než zpívání. Matuška tu chronologicky rekapituluje svůj dosavadní život plný historek. Vzpomíná na dětství, třeba na to, jak jeho otec popravoval čokoládová prasata. „Táta vzal nůž, vzal to prase a říkal: Klucí, držte. A pevně ho držte, aby se nám nevyškublo. Napřed ho píchneme – a dělal to, jak to říkal – a kluci z toho měli šílenou jundu. A teď mu uřízneme hlavu, pak ho svlíkneme, a začal to pozlátko tahat dolů, no a teď ho rozřízneme přesně na půlku přes břicho, a teď zase takhle a tohleto jsou přední nohy a tohleto jsou zadní.“ Jak to dopadlo? „Každej jsme dostali kus toho prasete.“ Jsou tu zaznamenány i první dětské lásky: „Vy se otočíte, akorát řeknete: Neblbni, rozběhnete se, vyběhnete na ulici, a bum – auto, dva měsíce v nemocnici, rozbitá hlava, vyražená kyčle, přeražený žebra, a to všechno kvůli holce. A to je na tom to krásný.“ Dozvíme se, že při odvodu měl zpěvák 61 kilo, a také jak si zvýšit sebevědomí: „Když jsi malej a táta ti nadává, tak si ho představ nahatýho ve vaně – no a autorita je v čudu.“ Celkovou náladu nejlépe vystihují následující verše z Námořnického bálu: „Holky byly krásný a uměly se smát/ všichni byli šťastný a každej tam byl rád.“
Jan Gebrt