Nechuť občanů podílet se aktivně na politické situaci může mít i jiné vysvětlení než pohodlnost a skepsi načerpanou v dobách komunismu. Skutečnou příčinou se zdá být to, že českým politikům chybí politická odpovědnost vůči požadavkům občanů.
Je obecně známo, že v Česku a ostatních postkomunistických zemích politický aktivismus a občanská angažovanost celkově nijak zvlášť nevzkvétají. A to nemusíme naši situaci poměřovat zrovna soudobým Řeckem nebo Španělskem. Výzkumy ukazují, že například i ve srovnání s Německem, Nizozemskem, Švédskem či Spojenými státy u nás podepisuje petice nebo se účastní demonstrací minimálně dvakrát menší podíl občanů. Podobně jsme na tom ve společensko-kulturních aktivitách, jako je dobrovolnictví či práce v komunitě. České aktivistické organizace, tvořící nedílnou součást relativně mladé občanské společnosti, se tak jeví jako slabé a neschopné mobilizovat řadové občany. Nechuť k jakékoli angažovanosti je patrná i u české kulturní elity, která se, až na výjimky, snad ničeho nebojí více než toho být politická. Proč je společnost tak občansky pasivní? Nabízí se hned několik vysvětlení.
Byl jednou jeden komunismus
Zdá se, že samozřejmou příčinou, kterou se v mediálním diskursu vysvětluje neangažovanost české společnosti v politice a občanském životě, je zkušenost s komunismem. Toto na první pohled vcelku logické a přímočaré – především ale pohodlné – vysvětlení přežívá i v řadě akademických publikací, například v knize Marka Morjé Howarda The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe (Slabá občanská společnost v postkomunistické Evropě, 2003). Na jeho základě se dají formulovat snadná řešení problému, mezi nimi pak i takové, že musíme prostě počkat, než to samo odezní. Vymlouvání se na dědictví komunismu je stále populární, byť žádné hlubší analýzy ani přesvědčivé důkazy o tom, že by podoba společensko-politického uspořádání před rokem 1989 měla dlouhotrvající vliv na českou občanskou angažovanost, neexistují. Naopak, objevuje se řada prací, které tuto interpretaci a ostré černobílé dělení na předlistopadovou a polistopadovou dobu výrazně zpochybňují.
V čem tedy spočívá onen stále populární argument, že jsme svoji občanskou pasivitu zdědili z dob komunismu? Zřejmě nejčastěji obhajovanou tezí je, že se za komunismu prakticky všichni museli povinně, v té či oné podobě, veřejně angažovat. Každý byl nucen vykázat nějakou společensky prospěšnou činnost, ať už to byla aktivita v Českém svazu žen, v Socialistickém svazu mládeže nebo účast na „železných sobotách“. Z předpokladu, že se lidé angažovali nedobrovolně, je pak vyvozen další předpoklad: že se tím veřejný společenský a politický aktivismus lidem prostě zprotivil. Z této jednoduché matematiky nakonec vyplyne, že občané dnes nejsou společensky aktivní, protože teď už aktivní prostě být nemusí, a nízká společenská a politická angažovanost se v tomto světle nakonec stává vlastně jakýmsi demokratickým výdobytkem. Oproti období, kdy bylo vše povinné, dnes lidé využívají své demokratické svobody se společensky a politicky neangažovat.
Proti tomuto tak oblíbenému a na první pohled jednoduchému vysvětlení však stojí skutečnost, že se s „komunistickým“ dědictvím vypořádáváme až podezřele dlouho. Mimo to se ukazuje, že také mladá generace se občansky angažuje a zapojuje do politického aktivismu mnohem méně než mladí na západ od českých hranic. Tato generace si v sobě přece může jen těžko nést negativní komunistické dědictví, když se její zkušenost s komunismem omezuje maximálně na seriál Vyprávěj. Data z mezinárodního výzkumu International Social Survey Programme z roku 2004, zaměřeného na občanství, ukazují, že stejně jako mladí v západních demokraciích také mladí v Česku chodí, v porovnání se starší generací, mnohem méně k volbám. Dodejme však, že mladí lidé se v západních demokraciích výrazněji zapojují do forem politického aktivismu, které jsou neinstitucionalizované, zaměřené na konkrétní témata, nejsou hierarchicky organizované a jsou obecně kreativnější (například protesty, bojkoty nebo politické karnevaly). Více se také angažují v takzvaném sociálním aktivismu, jako jsou dobrovolnické svépomocné spolky a komunitní organizace. České mladé tento alternativní aktivismus, zdá se, zatím spíše míjí a celkově je mladá generace občansky spíše pasivní. Zmíněný výzkum dále například ukazuje, že u nás podepisuje petice a účastní se demonstrací přibližně o deset procent méně mladých, kterým v roce 1989 nebylo víc než deset let, než v západních demokraciích. Také šance, že na ulici uvidíme demonstrovat mladého aktivistu, je stejná jako ta, že to bude postarší odborář.
Byl jednou jeden konzum
Vedle přesvědčení, že za současnou politickou a občanskou apatii může minulý režim, se druhým nejpopulárnějším vysvětlením zdá být přístup, který dává vinu současnému konzumnímu stylu života. Namísto občanských ctností, které by lidi vedly k vyšší společensko-politické aktivitě, vyznávají občané hodnoty nákupního košíku. Tento pohled lidem vyčítá, že své zdroje, jako jsou čas, pozornost, intelektuální kapacity a peníze, věnují zbytečné spotřebě, místo aby se zajímali o věci veřejné a angažovali se. Kritici konzumu vidí vážnou hrozbu i v rozvoji takzvaného etického konzumerismu, kdy se lidé v rámci svých spotřebitelských voleb snaží nakupovat nebo naopak nenakupovat určité výrobky podle svého společensko-politického přesvědčení. Spotřebitelský způsob života se tak podle těchto kritiků naučil tvářit společensky odpovědně, a tak se stává zdánlivě obhajitelným. Nakupováním bio kečupu či zboží, ze kterého, ač je produkováno nadnárodní korporací, bude jedno promile zisku věnováno na podporu boje s rakovinou prsu, může u některých spotřebitelů současně spolu s požitkem z výrobku zcela uspokojovat i potřebu plnit občanskou povinnost. Ta se tímto nasycuje a osvícený konzument už necítí potřebu se jakkoli dále angažovat.
Vysvětlení, která se opírají na jedné straně o bubáka komunismu a na druhé o moralizování nad zkaženou konzumní společností, mají jedno společné. Obě hledají odpovědnost u jednotlivců. Ať už kvůli jednomu či druhému, lidé podle nich dostatečně nechtějí, jsou líní a dělají radši něco jiného. Vedle nadávání na pasivní občany se často pranýřuje i sama občanská společnost. Ta je podle těchto interpretací slabá a podvyvinutá, a to proto, že nemá kvůli pasivitě občanů kde brát potenciál a podporu. Poměrně populární strategií zejména u politiků je také obviňování médií. Média podle nich zbytečně znechucují veřejnost. Novináři mohou za to, že lidé jsou vůči politice rezignovaní a pasivní, protože zbytečně nafukují nepříjemné politické kauzy a jen přilévají oleje do ohně.
Podoba polistopadové politiky
Obě vysvětlení zapomínají na to, že chyba nemusí být v lidech, občanské společnosti nebo médiích, ale že nízká společensko-politická angažovanost české veřejnosti může souviset i se současnou podobou procedurálního fungování české politiky. Zdá se totiž, že to není ani komunistický režim, který nám zanechal nepěkné dědictví v podobně otrávených nebo zmatených občanů, ani novodobý konzum, který je odlákává od občanských povinností. Na vině je spíše současná česká politika – její institucionální nastavení, praktické fungování a vlastně celková politická kultura. Mezinárodní výzkumy (studie Russella Daltona, Alix Van Sickle a Stevena Weldona z roku 2009) totiž ukazují, že se lidé občansky a politicky angažují podle toho, jak vypadá politické prostředí, ve kterém mají být aktivní, a podle typu struktury politiky v dané zemi. Lidé jsou aktivnější v zemích, ve kterých je politika inkluzivnější, tedy tam, kde se občanům nabízí otevřený přístup do politického rozhodování a kde politické elity přímo reagují na požadavky občanů. Vyšší responsivita (míra, s jakou se požadavky občanů promítají do politického rozhodování) je přitom zajištěna tím, že mezi sebou politické elity musí soutěžit o podporu, protože pokud ji nezískají, prostě končí a jsou vystřídány jinými elitami.
Vyčítat pravici málo inkluzivní politický styl, který není otevřený občanskému aktivismu, ovšem snad ani nelze. Pravicové vlády v tomto ohledu jen plnily svůj ideologický program. Podíl Václava Klause, který příliš nepřeje přístupu občanů do politického rozhodování mimo arénu voleb, není asi pro nikoho žádnou novinkou. Klausova druhá vláda sice začala zřizovat různé rady vlády a poradní orgány na různých ministerstvech, skrze které se měla zapojovat do politického rozhodování i občanská společnost, ovšem jen z donucení Evropské unie. Navíc po vstupu země do unie, kdy už české státní instituce nemusely do Bruselu posílat seznam splněných čárek podmiňujících přijetí, řada těchto inkluzivních mechanismů už ani nepřežila, čemuž jen pomohla současná vláda Petra Nečase.
Jako nástroj zapojení občanů do politického rozhodování může fungovat i možnost přístupu veřejnosti k informacím. Dobrým příkladem, jak tento přístup uzavřít, byla informační válka na ministerstvu životního prostředí v první polovině devadesátých let, kdy v rámci Klausova tažení proti environmentalistům ministerstvo znepřístupňovalo a zatajovalo řadu informací. S přijetím zákona o svobodném přístupu k informacím se zbytečně otálelo několik dalších let a nyní se navíc chystá jeho nová, restriktivnější verze. Klausův nijak neskrývaný odpor k občanské společnosti dokázal vychýlit i celý veřejně-mediální diskurs. Některé společensko-politické strategie se tak v Česku zdají být takřka nelegitimní. Příkladem je stávka odborářů v červnu 2011, kterou vládní politici s výraznou pomocí nekritických médií prezentovali pomalu jako přípravu teroristického útoku, jako nezodpovědnost s katastrofickými následky.
Nadstranickost proti politické soutěži
Svůj podíl na vytvoření nepříliš příznivých podmínek pro občanský aktivismus ale nesou i ti političtí aktéři, kteří minimálně rétoricky, ale i institucionálně chtěli občanskou angažovanost podporovat. I když sociálnědemokratické vlády proti mechanismům Evropské unie, jakými byly již zmíněné rady vlády, nic neměly a aktivně je budovaly, praktické fungování těchto institucí k výrazněji vyšší občanské angažovanosti nepřispělo. Tyto instituce byly totiž spíše jen hrou na ovlivňování politiky a reálný dopad na politické rozhodování zpravidla neměly. Jejich podoba totiž jednak ztělesňovala nekonfliktní konsensuální představu o politice stojící na principu kooperace a reciprocity v rámci víceméně harmonické společnosti, jak ji vidí koncepce sociálního kapitálu, jednak částečně odpovídala perspektivě Habermasovy deliberativní demokracie, v níž řada nejrůznějších společenských a politických aktérů v otevřené, institucionálně zajištěné diskusi dosahuje konsensu a tvorby politiky. Ani podoba občanské společnosti obhajované Václavem Havlem a vykládané jako prostor pro uplatnění určitých morálních principů v důsledku moc velkou šanci přispět k vyšší občanské angažovanosti řadových občanů neměla.
Problém je v tom, že tyto koncepce zůstávají jakoby stát v půlce cesty. Selhaly v povzbuzování vyššího občanského aktivismu, protože i když nejrůznějším aktérům nabízejí otevřený přístup do politického rozhodování, možnost reálného vlivu na výsledná politická rozhodnutí nezajišťují. Responsivnost politiků k požadavkům občanů, které jsou často odlišné od těch prosazovaných samotnými politiky, je totiž bezvýjimečně umožněna jen tím, že jim hrozí reálná ztráta moci a že čelí politické soutěži. Výše popsané přístupy k občanské angažovanosti postrádají právě tento prvek politické soutěže. Mechanismy deliberativní politiky a koncepce sociálního kapitálu nedokážou zvýšit politickou soutěživost ani odpovědnost politických elit. Podobně je tomu s Havlovým přístupem. Schopnost jakýchkoli morálních principů úspěšně agregovat různé zájmy a být responsivní končí tam, kde začíná nesouhlas s nimi.
Právě efektivní politická soutěž konfliktních zájmů a schopnost se s nimi vypořádat je asi nejdůležitějším momentem, který v Česku chybí a kterého je přitom pro vyšší angažovanost občanů třeba. Česká politika se zdá být až chorobně nekonfliktní a nesoutěživá, k čemuž přispívá jak pravice, tak levice. Tím samozřejmě není míněno, že by se čeští politici málo hádali, byli málo nevraživí a měli se rádi. Naopak. Občanské angažovanosti a aktivismu ale nepřispívají polarizované a špinavé zákulisní hry. Politické konflikty je potřeba přenést do standardních procedur politiky. Politici, kteří nečelí reálnému tlaku nějaké opozice a hrozbě ztráty svého postavení, se totiž stávají panovačnými velkopány, kteří ztrácejí odpovědnost vůči občanům. V Česku sice existují institucionální prvky jako třeba teritoriální decentralizace (existence politicky poměrně autonomních krajů a obcí) nebo dělba moci mezi celou řadu institucí na národní úrovni (sněmovna, senát, vláda, prezident, ústavní soud, obecné soudy), které podporují soutěživost, ale jejich potenciál se prakticky příliš nevyužívá nebo je potlačen. Situaci, kdy Ústavní soud plní svoji práci a dělá závažná rozhodnutí, například řada lidí hodnotí jako antidemokratické vměšování do politiky. Do velmi nedávné doby, kdy se objevily kauzy Davida Ratha a Vlasty Parkanové, jsme ani nevěděli, že i jiné než ústavní soudy mohou rozvířit zakalené stojaté vody české nesoutěživé politiky, nastavit politikům kritické zrcadlo a donutit je vysvětlovat občanům, co vlastně dělají.
Nejotřepanějším příkladem české politické nesoutěživosti je asi období opoziční smlouvy. Politické elity prostě obešly politickou soutěž a vyvázaly se z logiky odpovědnosti občanům. Českou společností pozitivně hodnocené, ale v principu úplně stejné jsou i úřednické vlády a obecně obliba nadstranického profesionalismu a nepolitičnosti. Opoziční smlouva, úřednická vláda, nepolitický expert v pozici ministra či nadstranický prezident totiž v důsledku vytlačují princip soutěže, a tím i demokratické politično. Politické elity legitimně nesoutěží a bez rizika odpovědnosti si užívají moci. V systému, v němž nakonec vládnou stále stejní lidé nebo nestraníci, přestává mít smysl se občansky angažovat. Tito lidé občanům naslouchat nemusí – jejich postoje a názory totiž nejsou tím, díky čemu se k politické moci dostávají, ani kvůli čemu o ni přicházejí.
Zastupovat občany
Vyšší občanská angažovanost pravděpodobně přijde teprve s otevřenějším přístupem k politickému rozhodování. To nastane pouze tehdy, až se v české politice přestane potlačovat politično. Musíme skončit s předstíráním, že ve společnosti neexistují různé zájmy, a nebát se konfliktu v rámci existujících procedurálních nastavení. Toto předstírání má různé podoby: politický styl současné vládní garnitury, která tvrdí, že obyčejný občan nemá intelektuální kapacitu poznat svůj skutečný zájem, hru na nadstranické, nepolitické a expertní senátory a prezidentské kandidáty nebo prosazování habermasovských představ o tom, že nám stačí otevřená fóra občanské společnosti, kde se spolu všichni domluvíme. Všechny tyto kroky – i když se mohou zdát jako dobrý návod na úspěšné vládnutí – ovšem vedou jen k politickému elitářství bez odpovědnosti k řadovým občanům a jejich požadavkům. Oproti tomu je potřeba si přiznat, že dělat politiku znamená zastupovat jen určitou skupinu občanů s konkrétními politickými zájmy, které mohou být v protikladu k zájmům jiných občanů. Jen tak je totiž možné, aby politici reprezentovali řadové občany. Dostatečně hájit zájmy a zastupovat, ať nadstranicky, expertně či nepoliticky, všechny totiž dost dobře nejde. Výsledkem je, že taková politika nereprezentuje vlastně nikoho. A není pak divu, že ani nikoho moc nemotivuje k vyššímu občanskému aktivismu.
Autorka je politoložka.