Národní divadlo Praha, česká premiéra 25. 10. 2012
Balet Národního divadla se už potřetí vrátil ke slavným americkým choreografům a představil komponovaný večer sestavený z děl George Balanchina, Williama Forsytha a Jerome Robbinse. Neoklasické Balanchinovy Theme and Variations na Čajkovského hudbu jsou poctou klasickému tanci na špičkách a předpokládají interprety s vyspělou baletní technikou. Soubor ukázal, že takovými tanečníky disponuje, konkrétně například v osobách prvních sólistů Nikoly Márové a Adama Zvonaře. Večer uzavírala choreografie Jerome Robbinse Fancy Free – kus, který patří spíše do análů baletní historie než na současné jeviště. Barová hříčka o námořnících a děvčatech svou zastaralou estetikou prostě příliš bije do očí. Nejlépe tanečníkům sedla prostřední choreografie s mezinárodním obsazením – In the Middle Somewhat Elevated od Williama Forsytha, dokonale zatančená v ocelově zelených kostýmech. Tanečníci vyšli z klasické baletní techniky, kterou ale Forsythe využívá po svém. Milovník baletu si tu užije tanec na špičkách i zvedačky, ale odvážně vyosené a zastavované v té, jak se zdá, nejméně stabilní poloze. Každý tančí jako samostatná jednotka, která v různých okamžicích interaguje s druhými; chvíli tančí, klouže po jevišti a pak zase „pouze“ jde.
Jana Bohutínská
Gareth Davis
The Standard Project
Festival Contempuls, La Fabrika, 23. 11. 2012
Propojování vážné hudby a jazzu, stejně jako obohacování komponované hudby prvky improvizace, již dávno neznamená novátorství. Přesto se dá výzkum standardů soudobé vážné i jazzové hudby stále ještě chápat jako nástroj k objevování nových možností. Britský klarinetista Gereth Davis zvolil poměrně neobvyklý postup. Oslovil skladatele z oblasti vážné, experimentální i jazzové hudby – Bernharda Langa, Elliotta Sharpa, Rolanda Dahindena, Petra Kofroně a Petera Ablingera – a požádal je o vytvoření skladeb využívajících libovolný úsek nebo parametr vybrané jazzové skladby. Vzniklé kompozice se pak rozhodl tradičně interpretovat v rámci svého koncertního programu The Standard Project. Takový přístup sice není sám o sobě zárukou kvality, ale v tomto případě se dá hovořit o skutečném úspěchu. Nejpřesvědčivější částí vystoupení byla skladba Petera Ablingera Parker Notch. Nešlo přitom ale ani tak o estetickou kvalitu fúze obecně, jako spíše o výsledek skladatelského konceptu. Ablinger použil nahrávku Charlieho Parkera Lester Leaps In, ze které odebral část zvukového spektra a do uvolněného prostoru vepsal nové klarinetové sólo. Z původní nahrávky se stal specifický doprovod, obojí však bylo stíněno reprodukovanou hlukovou stěnou. Z živě hraného, doprovázeného sóla tak zůstala jen tenká barevná linka schovaná pod tmavou a jen částečně transparentní vrstvou statického šumu. Koncert uzavřela skladba amerického jazzmana Erika Dolphyho God Bless the Child, hraná podle původního provedení z roku 1961.
Petr Haas
Mezi Východem a Západem. Jak se v poválečném Československu psalo o výtvarném umění?
Vysoká škola umělecko-průmyslová, Praha, 27.–28. 11. 2012
Jedním z nejzajímavějších center současného kunsthistorického kvasu, alespoň z pohledu někoho, kdo dění sleduje z uctivé vzdálenosti, je Katedra teorie umění a estetiky Vysoké školy umělecko-průmyslové. Studenti doktorandského programu tentokrát zorganizovali konferenci, jejímž tématem se stala specifická situace českých kunsthistoriků, kritiků a umělců v druhé polovině dvacátého století, konkrétně klikatý příběh recepce vlivných teoretických i uměleckých směrů z Východu i Západu. Zajímavým úsekem celého setkání byl již ranní blok prvního dne zaměřený na vliv marxismu v poválečném uměleckém diskursu, v jehož rámci vystoupili Milena Bartlová a Rostislav Švácha. Jejich příspěvky odkryly některé důležité slabiny české kunsthistorie: především její konzervativní povahu a nedůvěru k teorii. Jakkoliv byl marxismus-leninismus vládní ideologií těchto let, klasicky marxistický přístup k dějinám umění se neprosadil a přetrvalo zde autonomní a formalistické pojetí. V diskusi překvapil hlas zpochybňující marxismus jako legitimní metodologický přístup či svébytnou filosofii poukazem na jeho zločinné důsledky v rámci komunistických režimů. Strašák komunismu, zdá se, obchází i akademickou obec, což potvrdila i poznámka mladého přednášejícího na adresu učitelky a komunistické radní Baborové, proti níž jihočeští občané zuřivě sepisují petice.
Tereza Stejskalová
Jan Procházka, Lenka Procházková
Ucho
CD, Radioservis 2012
Nedávná smrt herce Radoslava Brzobohatého připomněla i jeden z jeho nejlepších hereckých výkonů: ve snímku Karla Kachyni Ucho. V roce 2010 vznikla v Moravském divadle Olomouc divadelní adaptace scénáře Jana Procházky v úpravě jeho dcery Lenky. Ludvíka, muže, který se ve stranické hierarchii dostal tak vysoko, až se začíná obávat o svůj život a má pocit, že je sledován, tu sehrál Igor Bareš. Rozhlasovou verzi režíroval, stejně jako tu divadelní, Michal Bureš. Téma odposlouchávání nebo prostě šmírování je dnes jistě silnější než v šedesátých letech – i proto, že je technologicky mnohem snazší. Strach z KSČ udržující moc ve svých nevypočitatelných rukou ale zmizel a nahradil ho strach z nečitelného propletence politiky a organizovaného zločinu, který bez okolků rozkrádá naši budoucnost. Procházkovo Ucho však až příliš souzní s původními, totalitářskými vizemi George Orwella z jeho románu 1984. Zapadá totiž spíš do linie komunismu stalinistického či maoistického typu, kde největší strach měli (zcela po právu) právě ti nejvýše postavení. Tedy působí spíše čítankově než současně. A to je trochu málo, pokud se spolu s Pavlem Kohoutem, který k tomuto vydání napsal úvod, obáváme, že by se doba totality mohla vrátit. Je vlastně těžké najít důvod, proč tato adaptace Ucha vůbec vznikla. Filmová verze je rozhodně působivější a i při rozhlasové se bude těm, kdo znají film, stejně vybavovat Brzobohatého vyděšená tvář.
Jiří G. Růžička