Esej z poslední knihy Einara Mára Guðmundssona, velké postavy islandské současnosti, lze číst jako varování. Zůstaneme-li ve studentských letech jen u snění, můžeme v dospělosti zjistit, že splněné sny jiných šly proti těm našim, nenaplněným.
Někde se píše, že ve tmě jsou všechny kočky šedé. Ale tady na Islandu jsou oficiální zprávy kompletně černé, bez ohledu na to, jak jasno je venku. Zpráva vyšetřovací komise Alþingu (islandského parlamentu) je černá. Zpráva Islandské centrální banky o stavu zadlužení domácností jakbysmet. A Memorandum o hospodářské a finanční politice vlády a Mezinárodního měnového fondu je úplně stejné, temné jako uhelný důl, koneckonců bylo vypracováno v dubnu, nejkrutějším měsíci. Je připomínkou bídy, jíž Mezinárodní měnový fond ovládl všechny země světa, a přímo vyvrací slib, že plánuje použít odlišné metody, než kterým byl doteď věrný.
V Řecku veřejnost sice povstala proti plánům Fondu, ale odborářské hnutí a zaměstnavatelé se s ním bezostyšně spustili a jsou v přesvědčování investorů, aby přijeli se svými zavazadly plnými off-shoreových zisků a nastrčených firem, usilovnější než papež v modlení. V jedné oblasti, v níž neoliberálové prodali úplně všechno a už není co dát do zástavy než přístav, existují snahy založit precedent prodejem přírodních zdrojů prostřednictvím předzaložených společností [které jsou založeny pouze za účelem jejich prodeje konečnému zákazníkovi – pozn. red.], aby si tak mohli politici po předání celé oblasti svým známým a příbuzným na stříbrném podnose zachovat tvář.
Mezinárodní měnový fond
O čem by měli dnes básníci psát? Bude Mezinárodní měnový fond (dále MMF) podporovat zemi prostřednictvím kursů tvůrčího psaní? Nikoliv, opravdu si nemyslím, že by se jakkoli o literaturu zajímal. Díky bohu za to. Mají prostě svoje grafy a sloupcové diagramy, ekonomy, poradce a – pokud lze brát vážně svědectví bývalých zaměstnanců – tzv. ekonomické ranaře, pohůnky, kteří se starají o to, aby politici měli pusu na zámek, byli řádně podpláceni nebo dokonce odstraňováni. Nevěřím si tolik, abych věc dál rozváděl, snad jen kromě poznámky, že sem byli z Washingtonu posláni naprogramovaní roboti, muži, kteří vědí úplně vše o státním schodku a absolutně nic o naší historii a kultuře. Dokola omílají svou písničku o ekonomickém růstu, ale o veřejném blahobytu nechtějí vědět nic; a je jim vskutku jedno, jestli jsou národy vzdělané nebo negramotné. Zajímají se pouze o to, jestli je možné odněkud vysát peníze a vyvést je ze státní pokladny ve prospěch investorů a velkého byznysu. Hle, zde je k mání jeden obrovský citrón. Vymačkáme z něj celou káď šťávy. Hle, tu jsou přírodní zdroje. Peníze z nich vycucané můžou zalepit investiční fondy, které koupily dluhy bank a finančních korporací za směšné sazby. K čemuž podotýká ekonom Michael Hudson: „MMF je svým způsobem poskok mezinárodních věřitelů, shromažďujících majetek a zisky z průmyslu pro svůj vlastní prospěch. Zdá se být neuvěřitelné, že národy po celém světě přinášejí jako oběť svou ekonomickou a měnovou nezávislost, aniž by projevily jakýkoli odpor.“
První šéf mise, kterého sem MMF poslal, byl Mark Flanagan. Nahradila ho Julie Kozacková. Oběma jim asistoval muž jménem Franek Rozwadowski; všem těmto osobám pomáhala žena, která vedla výzkumný tým Landsbanki, a téměř všechny informace, které nahlásili, byly podvržené. V každém případě musela islandská veřejnost od této výzkumné skupiny poslouchat moudrosti o ekonomické bublině, ačkoli Landsbanki patrně byla jejím nejlepším dokladem. Možná teď MMF odchází, ale teprve až opravdu zmizí, pocítíme, co všechno pevně vetkal do svých sítí. Je opravdu pozoruhodné, že většina sociálnědemokratických ministrů sbírá své asistenty a poradce z ruin bankovního systému. Bez ohledu na to, jakého je pohlaví, rozdává šéf nebo šéfka mise MMF více příkazů než prezident a vláda. Může přikázat ministru financí, aby dělal stojky, a ministr financí poslušně zvedne zadní. Ale od koho má instrukce vedoucí mise, to už je jiná pohádka.
Friedmanovci na Islandu
Jednou jsem Marka Flanagana potkal. Bylo to na setkání v Islandské centrální bance, vyžádaném skupinou lidí, kteří oponovali ekonomickým plánům MMF z nejrůznějších důvodů a v nejrůznějších oblastech. Měl jsem s sebou knihu Šoková doktrína Naomi Kleinové (2007, česky 2010), překrásně vázanou a se žlutou obálkou. Zeptal jsem se Marka Flanagana, jestli ji četl a jestli se nechce pobavit o jejím obsahu. Shlédl ke mně dolů od stolu a odpověděl, že autorka té knihy není ekonomka. Potom se otočil ke svým sloupcovým grafům znázorňujícím deficit obchodní bilance, o němž předpokládal, že bude v nejbližší době umravněn. Z argumentů Marka Flanagana bylo zřejmé, že byl pravým žákem Miltona Friedmana, muže ze samého centra Šokové doktríny, muže, který jako ideolog a průkopník položil základy éře neoliberalismu a zanechal otisky svých prstů na historických událostech od vojenského převratu v Chile až po privatizaci islandských bank.
Nejvýznamějším dědicem Miltona Friedmana na Islandu byl Hannes Hólmsteinn Gissurarson. Milton a Hannes byli přátelé a kopali za stejný tým, který formoval nejbližší historické období. Hannes Hólmsteinn působil v polovině sedmdesátých let ve studentské radě Islandské univerzity a také já jsem v ní tehdy chvíli zasedal, jako náhradník, pokud si dobře vzpomínám. Byl mezi pravicově smýšlejícími jediným, kdo se účastnil debat s těmi z nás, kteří byli nejvíce nalevo. Ostatní se jen málo starali o globální problémy a obecně věděli skutečně málo o politice a historii. Z historického hlediska je Hannes Hólmsteinn Gissurarson pravděpodobně nejvlivnější politik, jaký ve studentské radě zasedal. Ale nebrali jsme ho vážně a spíše jsme ho považovali za ultrapravicového jedince, který pravděpodobně nemyslel vážně ani půlku z toho, co říkal. Mysleli jsme si, že vtipkuje. Avšak v tom jsme se opravdu mýlili. Stačilo nám snít, diskutovat a „mít pravdu“. Ale Hannes Hólmsteinn byl posel ideologie, která se měla brzy ukázat v akci. Namlouvám si, že dnes dostává zimnici, když přemýšlí o důsledcích těchto teorií. Mluvil o přivádění mrtvého kapitálu zpět do oběhu, což ale v důsledku znamenalo přesun přírodních zdrojů a veřejných prostředků do rukou soukromých osob. Hannes Hólmsteinn Gissurarson neměl sice žádnou skutečnou moc, ale zato opravdu velký vliv.
Studentská rada
Kolem se pohybovaly další slavné postavy pravice, třeba Ingibjörg Sólrún Gísladóttir a Össur Skarphéðinsson. Ingibjörg Sólrún byla prezidentkou studentské rady a Össur Skarphéðinsson, současný ministr zahraničí, byl viceprezidentem. Prezidentem byl těsně před ní, přesně tak, jako tomu bylo později v Sociálnědemokratické alianci (Samfylking). Můžeme dodat, že tato studentská rada byla něčím na způsob miniaturního předobrazu národního selhání. Malý obrázek budoucnosti, lidí, kteří se měli ujmout moci a vládnout. Studentské rady se od té doby několikrát proměnily, ale příběh zůstává stejný. Mnohým studentská rada slouží jako odrazový můstek k mocenské kariéře. Když jsem v ní seděl já, nenapadlo mě, že jsem obklopen budoucími hlavami státu, členy parlamentu, starosty měst a nějakými třemi vládními ministry.
Levice měla většinu a já jsem byl její součástí, v této většině jsem ale zároveň představoval menšinu. Ti z nás, kteří byli extrémně levicoví a ztotožňovali se s revoluční změnou a socialismem, si neosvojili všechny názory většiny a ani neočekávali, že by naše názory většina učinila součástí své zodpovědnosti. Měli jsme svůj vlastní soubor témat, která nás zajímala. Týkala se například změny společenského řádu, ukončení válek a osvobození politických vězňů; tedy názory, které jsme považovali za hodné pozornosti, ale které přímo nespadaly do agendy studentské rady. Studentský výbor fungoval jako každá jiná zájmová skupina a na svém programu měl studentský boj, tak jako se setkávají anonymní alkoholici, aby se podpořili ve střízlivosti, či sběratelé, aby si vyměňovali známky. Nebo se vytvářejí odbory, aby chránily práva svých členů. Úsilí studentské rady se soustředilo na palčivé problémy jako studentské půjčky, služby studentům a tak dále. Tím nechci říct, že jsme světovou revoluci nepovažovali za důležitou otázku, ale levicová většina se v názorech na ni různila.
Skříňky a uniformy
A tak přešla zima. Během té doby mě zaměstnávalo sepisování textů a nebyl jsem vždy naladěn na politickou vlnu. Přesto jsem se chtěl účastnit diskuse, ačkoli nebyla vždycky nestranná. A to jsem konečně nebyl ani já. Někdy jsem se na schůzích nudil, snažil se téma hovoru překroutit a dělal fórky, a svou lehkomyslností jsem způsoboval problémy.
Často jsem vypustil poznámku, která udělala radost opozici a mnohdy pobavila radu. Jednou například přišlo pravé křídlo s tématem příslušenství pro studentské spolky, nepochybně důležitým problémem. Mezi jiným šlo o to zajistit příslušenství pro významné studentské spolky spojované s levicí nebo pravicí.
Když se rozběhla diskuse, otočil jsem se na člověka sedícího vedle a řekl jsem mu: „Opravdu ti pravičáci potřebují něco víc než skříňky pro své náckovské uniformy?“ Zašklebili jsme se tomuhle sardonickému vtípku. Diskuse na toto téma mezitím sílila, takže mou poznámku nezaslechl nikdo kromě jedné dívky z pravicové frakce. Samozřejmě že šlo jednoduše o černý humor, možná ne úplně povedený vzhledem k tomu, jak citlivé téma tehdy nacismus představoval, hlavně pro zástupce pravice. Ale dívka trvala na tom, aby moje slova přišla do zápisu ze schůze. Vyžádal jsem si, aby zopakovala, co jsem říkal, a když to udělala, místnost vybuchla smíchem, jako kdyby se zbláznila. Pořád mi nedochází, co tím sledovala.
Většina dívek toho na rozdíl od zmíněné studentky na schůzích moc neřekla a nechávala přicházet s argumenty muže. Potom zvedly ruce a volily tak, jak se od nich očekávalo. Moc se neúčastnily diskusí a o světové události jevily pramalý zájem. Ostatně nikdo napravo se o světové dění nezajímal, asi kromě Hannese Hólmsteinna Gissurarsona, onoho následovníka Miltona Friedmana. Dnes každý souhlasí s tím, že tahle poddajnost a konformita, tenhle podřízený způsob uvažování je jednou z příčin kolapsu. Já sám jsem se odvracel od politické ortodoxie, která vždycky sledovala stejnou linii, a během několika let jsem svoji pozornost věnoval čistě jen psaní a poezii. Přistihl jsem se, že dávám přednost faktům, a můj pohled na společnost se rozšiřoval a zároveň stával pestrobarevnějším. Přesto představovala radikální levice živnou půdu pro moje názory na svět. Je asi také čestné dodat, že jsem mnoho z těch, kteří se mnou trávili čas ve studentské radě, později potkal jako řádné občany oddané své práci podle nejlepšího vědomí i svědomí, a nemělo výraznější vliv, zda trávili studentská léta na levém nebo pravém konci spektra.
Neslavný konec
Skutečně tehdy šlo o jedno z nejdůležitějších období v historii studentské angažovanosti, kdy se tvrdě obhajovala svoboda vzdělání a vyjadřoval hlasitý odpor vůči zásahům firem do chodu univerzit. Ale pokud vím, tento odpor vyprchal a musel se později znovu vrátit. Ti z nás, kteří byli vyhroceně levicoví, vedli kampaň za odstranění studentských půjček. Požadovali jsme namísto půjček studentské mzdy, které by se rovnaly minimálnímu platu. Během studií a vstupu na trh práce by studenti dostávali stejnou mzdu jako zástupci dělnické třídy. Dodnes nerozumím tomu, proč nás v tomto radikálním požadavku pracující nepodpořili, vzhledem k tomu, že tato myšlenka měla zakládat solidaritu mezi dělníky a studenty. Opravdová ironie nicméně spočívá ve skutečnosti, že student, který s tímto nápadem přišel a rozpracoval ho, později působil jako inženýr v arabském knížectví, kde budoval paláce ze skla, a sám se stal kýmsi na způsob petrolejového prince s platem rovnajícím se souhrnu výplat celého odborového svazu. Mezitím se ekonom z naší skupinky zřekl marxismu a stal se obhájcem Miltona Friedmana. Skončil na vysoké pozici ve finanční korporaci, z níž se také posléze zřítil, spolu se všemi ostatními hroutícími se jistotami, do náruče vlády.
Autor je spisovatel a esejista.
Z anglického překladu Disciples of Milton Friedman (kapitola z knihy Bankastræti núll, greinasafn, Mál og menning, Reykjavík 2011) přeložila Marta Svobodová. Text je publikován s laskavým svolením autora.