O tom, jak se točí v pusté zemi, kde se toho moc neděje, angažované ignoraci systému a umělcích, kteří pobírají plat od státu, jsme hovořili s režisérkou, jež na Islandu ráda tvoří, ale ráda z něj také utíká.
Jak se odráží izolace Islandu jakožto ostrova vzdáleného od velkých kontinentů v islandské kultuře? A jak ve vaší tvorbě?
Stačí si zajít do islandského Národního muzea. Islandské umění se potýká s otevřenou krajinou, mořem, ovcemi a osamělými lidmi. V tom horším případě je s tím většina umělců spojována. Především ale postrádám kritičtější dialog v islandském umění. Lidé jsou přisátí ke své skupině a chválí všechno, co ta skupina dělá, zároveň plivou na vše, co dělá jiná skupina. Já ale pracuji na Islandu ráda. Potřebuji totiž pro svou práci čistý vizuální prostor a ta islandská rozlehlá krajina a horizont mi rozjasňují mysl. Z toho prostoru vyrůstají situace a charaktery. Myslím, že to můžete přirovnat k práci na prázdném jevišti anebo na bílém plátně. Pro mě je těžké pracovat ve městě, je tam moc věcí pro oči. Mnoho islandských filmů pracuje s rozsáhlostí a osaměním. Izolace je obtížná. Na Islandu se cítím trochu jako na jiné planetě, občas mi dělá problémy komunikovat s lidmi odjinud. Připadá mi zbytečné psát dopisy z Měsíce do Paříže…
Kam byste Island kulturně zařadila, k Evropě, nebo k Americe?
Žila jsem mnoho let v Evropě a poznala, že moje kulturní postoje jsou mnohem víc americké než evropské. Například hudba – vyrůstala jsem s rozhlasovým vysíláním americké armády. To bylo v sedmdesátých letech jediným rádiem, které hrálo hudbu od padesátých let dál. Islandské rádio vysílalo jednou týdně program zvaný Óskalög sjúklinga – Písně na přání pacientů, kam mohli volat nemocní. Tam jsem pochopila, že nemocní lidé mají rádi hudbu hranou na akordeon.
Proč jste Island opustila?
Byla jsem tanečnice a chtěla jsem studovat současný tanec a nic takového na Islandu nebylo. Nejdříve jsem se přestěhovala do Anglie, pak do Francie a od té doby jsem žila na Islandu jen občas. Ráda se tam vracím a jsem tam vždy dost produktivní. Teď dělám filmy a oblíbila jsem si natáčení na Islandu. Ono se tam toho opravdu moc neděje, a to mě nutí něco vytvářet. Ale pak mě to vždy za nějaký čas začne ubíjet. Já nemám mnoho společného s tamější filmařskou komunitou, a protože dialog a spolupráce jsou pro mě důležité, nemohu tam prostě zůstat.
Jaký vliv měl ekonomický bankrot Islandu na umění? Jak Island své umělce podporuje?
Můžete zažádat o grant, tedy spíše plat na tři měsíce až tři roky. Dostávají ho často stále stejní lidé, ale i přesto si myslím, že je to dobrý systém a že pomáhá tamní kultuře. Po bankrotu došlo k velkým omezením v Islandském filmovém fondu, ale znovu se to hrabe nahoru. Jde určitě o dobrou věc, ale podle mě u filmu obecně lidé moc utrácejí za nic. Ta myšlenka, že umění a umělci bez Velkého Státu pojdou, mi připadá směšná.
Existuje na Islandu angažované umění?
Angažovaným uměním se zabývá Steinunn Gunnlaugsdóttir. Spolupracovaly jsme na několika projektech nazvaných Je to sranda, napadnout parlament. Vyrobily jsme kamennou repliku islandského parlamentu, kterou lidé při vernisáži rozmlátili golfovými holemi a jinými předměty na maděru. Je důležité odstranit tu posvátnou nedotknutelnost státních institucí. Ignorování systému je dobrá cesta, jak ho rozložit. Ale nevím přesně, jaká je situace teď, protože jsem nějaký čas na Islandu nebyla.
Co si myslíte o islandské kinematografii? Proč se tam v poslední době nic zas tak zajímavého neděje?
To nás zavádí zpátky k druhé otázce. Kinematografie je velmi poameričtělá. Islanďané příliš sledují hollywoodskou produkci a pokoušejí se udělat to samé, co tam vidí, ale za rozpočet, který by v americkém filmu vystačil tak na jednu scénu. Islandský filmový institut je státem řízená instituce. Lidé, kteří ho řídí, nejsou filmaři ani nemají žádné filmové vzdělání. Jsem si jistá, že to nejsou cinefilové. Vybírají pouze mainstreamové projekty.
Ale nezáleží na tom, jak dobrý či špatný filmový fond je, důležité je odlepit se od židle. Filmoví producenti nadávají, ale židle se drží zuby nehty. Bojí se, že jim ji mezitím někdo zasedne. Od doby, co stále stejní lidé dostávají granty, tu vzniká úzká skupina, která disponuje mocí. Nikdy by se nevzbouřili, protože mají přímý přístup k penězům.
Nedávno jsem se zúčastnila jedné panelové diskuse, během níž zástupce z Rakouského filmového institutu vysvětloval, že Rakousko má jen malou filmovou komunitu a že nikdy nebudou schopni konkurovat svým sousedům z Francie a Německa. Říkal, že je to vlastně skvělé, protože si mohou dělat, co chtějí, aniž by se trápili úspěchem. Dodal, že první film Ulricha Seidela viděly tři tisíce lidí. V mnoha zemích by mu filmový institut nedal peníze na další film, ale jim se to líbilo a věřili mu, a tak ho podpořili dál. Vědět, kam vložit peníze, předpokládá jistou inteligenci. Já na svých filmech neutratím skoro nic jako režisérka ani jako producentka. Naše společnost těží ze zbytků, z odpadu. I na filmový odpad je možné natočit film.
Katrin Olafsdóttir se narodila na Islandu, ale větší část své dospělosti prožila v Anglii, Francii, Holandsku a Španělsku. Vystudovala tanec a choreografii na Islandské národní baletní škole a Centre National de Danse Contemporaire v Angers. V současné době se věnuje převážně experimentální filmové tvorbě. Její krátký film Slurpinn & Co. se promítal na více než padesáti festivalech a získal řadu ocenění, mj. na festivalu v Clermont-Ferrand. Působila také jako redaktorka islandského kulturního časopisu 0.