Na webu Revolver Revue v rubrice Bubínek grafik Viktor Karlík ani tak nevzpomíná na Chartu 77, spíše uvažuje nad smyslem i podobou tzv. Anticharty: „Jsem přesvědčen, že takzvaná Anticharta je jedním ze základních kamenů české kultury, aktem, jehož význam a důsledky pociťujeme v míře pro umění nebývalé dodnes.“
Jednou z událostí na sociální síti twitter byl další spisovatelský úlovek. tweetovat totiž začal Cormack McCarthy, na kterého upozornila spisovatelka Margaret Atwoodová. Jeho prvním tweetem byla pochvala její knihy Příběh služebnice. Kdo by o pravosti této identity pochyboval, tomu @CormacCMcCarthy vzkazuje: „Jak se mám ověřit? Je to povinné? Jen ať pochybovači pochybují a nechají být. Budu raději.“ Později se na stejné síti objevila „falešná“ identita Salmana Rushdieho jako @OfficialRushdie. „Skutečný“ Rushdie se hned ohradil: „Pozor, člověk tweetující jako @OfficialRushdie nejsem já. Nesledovat. Tohle jsem já.“ Začíná to být trochu nepřehledné.
Žebříček nejprodávanějších knih ve Francii je pro české čtenáře opět trochu záhadou. Loni tu byla nejprodávanější kniha Itala Guillauma Mussoa L’Appel de l’ange (jeho román Budeš tam? vyšel česky v roce 2008 téměř bez povšimnutí). Následuje Marc Levy, který se v čele žebříčku objevuje pravidelně (i díky tomu jsou v češtině dostupné hned tři jeho romány, v prodejích si tu ale nikdy příliš nevedl). Na třetím místě pak je Katherine Pancolová, jejíž román Žluté oči krokodýlů vyšel česky v loňském roce. V první desítce pak z těch u nás známějších zabodovali Fred Vargas, Delphine de Vigan a Amélie Nothombová. Většinou tedy ženy s romány pro ženy.
Rita Kindlerová na serveru iliteratura.cz píše o aktuální literární kauze na Ukrajině, která se, jak jinak, týká politiky. Spisovatel Jurij Vynnyčuk (rozhovor s ním naleznete v A2 č. 17/2011) byl po nedávné Noci erotické poezie, na níž přednesl báseň Ubyj pidarasa (Zabij úchyla), obviněn poslancem za komunistickou stranu Leonidem Hračem z pornografie. Básník je v tomto ohledu už značně ostřílený, v devadesátých letech na něho prý bylo podáno nejméně dvacet žalob. A k obvinění dodává: „Copak lze zakázat například sprostá slova? Co bychom dělali s díly Bukowského či Millera? Pak by polovina světové literatury musela jít před soud.“