Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny č. 10/2011
Studie otištěné v posledním čísle Sešitu pro umění nespojuje tentokrát jednotící téma, přesto jde o zajímavé a argumentačně vycizelované příspěvky. Text Karla Stibrala pojednává o bio artu, výrazné tendenci v současném vizuálním umění, problematizující otázky hranic mezi umělým a přírodním, mezi uměním, vědou a přírodou. Příspěvek Petra Koťátka je svérázným pokusem aplikovat konceptuální přístup, tradičně spjatý s vizuálním uměním, na literaturu. Za radikálně konceptuální považuje autor ta díla, která útočí na čtenářovy kognitivní mechanismy a znemožňuje jim, aby se rozběhly navyklým způsobem. Ještě výše staví rigidně konceptuální díla, která ono znejistění konceptuálních schémat sama performují. Příkladným rigidním konceptualistou v koťátkovském smyslu je Samuel Beckett. Studie Tomáše Koblížka Výpověď a singularita ustavuje literární vědu na základě diskursivní lingvistiky Émila Benvenista. Na rozdíl od strukturalismu odmítá dedukovat jednotlivé promluvy z apriorní langue a zachovává vazbu výpovědi na jedinečnou situaci, v níž je vyslovována. Znalci Paula Ricśura si při čtení textu jistě vzpomenou na studii Struktura, slovo, událost. Programatický text Nicolase Bourriauda Altermoderna se vypořádává s tím, co označuje jako „prázdno po postmoderně“. Na rozdíl od postmoderny není altermoderna nostalgická vůči moderním avantgardám, nýbrž chce po konci velkých narací znovu uchopit gesto moderny jakožto separaci od tradic.
Felix Borecký
China Philharmonic Orchestra
Dirigent Long Yu
Rudolfinum, Praha, 1. 2. 2012
Přítomný orchestr se za dvanáct let působení vypracoval v odborných kruzích na pozici jednoho ze špičkových orchestrů Asie. Na programu byla Wagnerova předehra k Tannhäuserovi, Čtyři roční období Ástora Piazolly v úpravě Leonida Děsjatnikova a část čínské lidové opery Opilá konkubína. Poslední kus byl nejspíš očekávaný nejtoužebněji, ale záhy se ukázalo, že orchestr pod vedením dirigenta Longa Yu dokáže oživit i dobře známého Wagnera. Čtyři skladby s motivy moderního argentinského tanga i Vivaldiho Čtyř ročních období přinesly nejen pastiš známých melodií a zcela neevropských rytmů, ale i výstřednost na straně orchestru – první houslista Zeng Cheng vystoupil v jakémsi azurovo-kanárkovém županu a vzhledem připomínal spíš asijského Elvise než klasického muzikanta. Avšak nelze říct, že by použití takového oděvu nebylo funkční – jeho barevnost ladila s barevností a ležérností, s jakou byl kus odehrán. U šatů ještě zůstaneme – opilá konkubína v podání Yi Wang se objevila za autentických zvuků zvonků, bubínků a drnkání větru na plechovou střechu oblečená v tradičním rafinovaném, ač navýsost cudném kostýmu. Její zpěv připomínal ze všeho nejvíc ptačí nářek, tesklivý i komický zároveň. Sekundovaly jí opět ponejvíc smyčce a hravě, vynalézavě až drolily zvuk na pouhé tóny či napodobení přírody. Koncert, při němž není v sále cítit naftalín. Koncert, jenž nedělá reklamu jen Rudolfinu a čínské filharmonii, ale klasice samotné.
Anna Vondřichová
Stieg Larsson
Muži, kteří nenávidí ženy
Přeložila Azita Hadairová
ADK-Prague, Praha 2011
Při poslechu Mužů, kteří nenávidí ženy si člověk uvědomí, že zdaleka nejde jen o to, že nemáme moře… My totiž taky máme malou republiku, a kdo by tedy chtěl čtrnáctihodinovou nahrávku vyslechnout kompletně při jízdě autem, musel by se vydat asi nejlépe právě do Skandinávie, kde bývá zima jako v Rusku, ale zároveň tam mají dobré silnice a volva… Stieg Larsson (1954–2004) byl spouštěčem současného boomu skandinávské krimi literatury. I v češtině už se jeho trilogie Milénium dočkala hard cover i paperbackového vydání, také byly podle této úvodní části natočeny dva filmy – švédský a americký. Proto je jen logické, že milénium-byznys pokračuje vydáním audioknihy. A nic proti tomu, navíc když Martin Stránský byl opravdu skvělou volbou. Je výrazný, ale ne otravným způsobem, a hlavně není usnažený, zbytečně nepřehrává. A tak se ta čtrnáctihodinová nahrávka vyprávějící příběh Mikaela Blomkvista a Lisbeth Salanderové nakonec nezdá nijak dlouhá. Posluchač je vlastně zklamán tím, že je starý případ točící se kolem rodiny Vangerů rozřešen. Proto se nejeví původní plán Stiega Larssona napsat takových tlustospisů deset scestný – a není ani divu, že Češi to chtěj taky… tlustý. Tak kde je ten zatrolený řidič s mým volvíčkem?!
Ondřej Horák
Karel Jordán
Tenkrát na západě. Český průvodce světovými westerny
Mladá fronta 2011, 272 s.
Jméno Karla Jordána můžeme znát z knihy Můj bratr Vinnetou, v níž se s náležitým fanouškovským zápalem věnoval dobrodružným knihám Karla Maye i filmům podle nich natočeným. Ve své druhé knize se snaží popsat vývoj westernového žánru od němých počátků přes jeho odcizení kontinentálními režiséry (včetně Limonádového Joea nebo filmů s Budem Spencerem a Terencem Hillem) až po Opravdovou kuráž bratří Coenů. Jordánův přístup k žánru ani zde nevyniká snahou o analýzu nebo interpretaci, ale spíše se nechává unášet zaujetím faktografií a kompiluje všemožné informace z různých zdrojů. Dozvíme se tak o rozpočtech filmů, hereckém obsazení, kuriozitách z natáčení nebo o filmových chybách, což je ale dost málo – nehledě na to, že tyto informace začnou brzy nudit. Ale i v haldách hlušiny v barvě oranžového prachu z Monument Valley se občas zaskví perla. Třeba o „zlém“ Lee van Cleefovi se dozvíme, že jeho amputovaný prostředníček na pravačce, který dával ve svých filmech často na odiv Sergio Leone, je „následkem kutilské přípravy domečku pro panenku dceři z jednoho ze tří absolvovaných manželství“. A ještě jeden vtip: Cleef je v roli Angel Eyes v Hodný, zlý a ošklivý prý v Morriconeho muzice charakterizován „prohrábnutím strun židovské harfy“. Cinefilové s pončem a stetsonem ať se knize raději vyhnou, ostatní ji mohou využít alespoň jako zdroj kanonických westernových tipů.
Jan Gebrt