Francouzský básník Cédric Demangeot zachází s jazykem krutě jako správný milenec: „Maří, kříží, žhaví – vyztužuje se a sabotuje“. Verše vybral a přeložil loňský laureát Jungmannovy ceny Petr Zavadil, s nímž přinášíme rozhovor na straně 9.
zastávky idiota
a.
Je tak mimilej ten mamazlíček
tatínkův maminky ve vědýrku.
Má lupy na boku, algebraickou
pokožku – a pigment na tváři
tak jemný! Dostane jméno
jako oči jeho čtrnácti tisíc
mrtvých předků hlídají jeho
hraní v zahradě. On už umí
slabiky! on chodí! po podlahách
leze, s vlnobitím na rameni
a nevermore na suchých rtech.
Tak tak křečovitý, žere, srdce,
u koryta temnoty. Jde po své
niti, od minotaura k minotauru,
k prasklině zbylé v samomluvě.
b.
Odvážný jen vrozen už říká
peklo to je dětství já
odtud nic nemám nic nevím
o dalších verzích světa
ztrácím své kosti v trávě
a své sperma i jejich latinu
to mi radši odlijte benzín
škrtneš a chytne: naprostá
radost a žádná a dobře tak
laskavě mě nepřerušujte
moriturus mě staví proti zdi
v arzenálu kde nemám nic
ve sponě dozrávání plodů.
c.
Od tehdy, říká, zá
tarasím kohosi – mrzáčka
mrňavého – odklízím přebytek.
Jako se sluší surovět s policií
a hmatatelně ji urážet
včetně pacholků
takže střílí na pohyb
takže ho vyslýchají
a výslech nic nezjistí
mačeta taky ne
už jsem hlavou vše odpálil říká
jsem ztracen pro všechny
– vše je ztraceno pro všechny.
d.
Brzy, rejdí, nechodí volit, hypotéka.
Pro řeč, zarputile zlatý ucpávač
a stará se jen o zdraví svého deliria.
Na všech frontách. Na šíji falešných
model. Na nenapravitelném útesu.
Se stínem vrženým viselcem u stropu
– potom bouře nebo různé fáze vejce
v mentálním břiše a mezi dvaceti nehty.
e.
Nešika – váhavý seismik – zvedá
a nese kost, pomeranč do přístavu
pro příjezd blízkých – každou chvíli
nebo pro štěkot, příšernou slast
psů, kteří sem táhnou čenichat cosi
pod měkkým pyjem – zblblí nebytím.
Ale v daný čas
– nikdo
– není zač
Kňučí – říká já nic – drtí narcis
a protichrchlá do zřícené louže.
Nestojí za svou mulu.
f.
Chodí sem a tam, valí sval – před ním rameno.
Laská svou sluj. Kouše si antipod.
Krade příteli.
Jazykem, žebravým týlem,
zbytečným pohlavím.
Třikrát jednou, jednou třikrát, přerušený
se vtělí.
Jeho jazyk olizuje – po jedné a nahé – stvůrky.
g.
Jde – skleslá čelist, bujný šlem – snadný nerv.
Záporným zubem naznačuje sůl. A anomálii.
Upíruje, svádí z cesty, odklání obvody. A nebe.
Maří, kříží, žhaví – vyztužuje se a sabotuje.
Jen misky stínu zaklesá k skončené slavnosti.
h.
Prodává hadry a hřeby. Zapaluje svou
loutku a prostituuje
svou nelidskou trpělivost. Rozřezává, dělí,
kryje se – obléhá
rozvrácený babylon. Spí v dutém koni. V koni
jeviště války.
Utváří se v les – vraští své vlky – z čiré
rozkoše klonuje sníh.
Chátra spousty, omluvená extáze – nicotnost
ho těší. Ho těší.
i.
Honí noční konvoj po jasné
hrdlo. Je mluvčím škrtiče,
palič liché vlajky. Bastard
nebo skoro, tvárný idiot, učí
se všemi řečmi říct myšlenky
nemám, chiméra je chemická
a vítr slábne. Zná taj i vzorec
mála – nazpaměť a na blití.
j.
Buší plochou stranou čela do zdi matky
vypeckuje sraženinu otce a chlemtá: hltá
pulpu z krásného masakru v nastlání
zkažených slin zhouflých na pahrbku ticha
a vymknutých z břich po proudu k mrtvým
s dávnou trýzní páchnoucí po tom zločinu
odlíčeném náhradním a rovným prstem.
k.
neukončená housenka jeho jazyk – z
mezi zuby – se vynalézá a tká done
konečna stejnou nit na rubáš.
l.
Aby viděl,
opře se o fontánu a hodí kostku.
Kostka říká klika vyhráls – vypij
na ex lití toho studeného bazaltu.
m.
On, cosi dusí, cosi mu tarasí krk – hledá.
V puse a její hlubině – jednou rukou. Druhou
spouští déšť na kabáty psů. A na celý svět.
Jde ke slasti, jako ticho, křtí a vrtá díry.
Má smysl pro studny – lásku k ztrátám.
n.
Srocen, lije plíci na cestu – na varování.
Odparukuje, odkorunuje a jde od stolu.
Když oznamuje rok, hlas prázdní města.
Říká oklika je chléb za trest – pochop kdo
na nic máš hlad.
Nic těší jeho oko. Nečistá, temná houba.
o.
Žvýká a nežvýká své šutry předtím než je
mluví.
Říká jezte mě. Říká pijte mě. Říká pravé tělo
je kanibal.
Při řeči smích – při smíchu krev.
Říká hoření nepatří. Ani to co oheň kroutí.
Dílu ne. Netrpělivosti ano. Říká nebýt tu je
být v pravdě.
p.
A žena a dítě jeho řeči. Nezákonné. A řeč.
Chce to hřeb na ten černý uzel.
Aby se spolknul
jeho vrták a slib.
A pitá žluč. Celá.
Tak dře. Aby zmenšil. Má
kus dřeva. Hřeb. Zneužívá
chtivost hřebu. Zneužívá poslušnost
kusu dřeva.
q.
Ach, říká, nebe. můj vyrážeč,
moje berla a moje prázdná ruka.
a jediný kousek sušeného masa
na zítra. na vždycky.
– Pojď.
Černým obrazem škrtá
a na tvrdém jdem prosí
zmizíme spolu v kosti
jeden bez druhého a oba
bez jednoho.
Bez ano ani stínu jeho
ale rozpad centrálního bloku
a bílý na bílém meziucpaný
krve, smyslu – a tak dál
bez konce.
– a nakonec smíchy umřít.
r.
Neumí kamarádíčkovat
neumí umět nazpaměť
láskou milovat, neumí
nic dělat ani jak na to
– má fuj nohu, křivý trup.
Má společné hektary
kůže a kolem znaky:
hvězdy, hmyz atd. Má
štěrk v oku co se kroutí
– inkvizitor šikmý mimo.
Smrtí k žlabu přifařený
je potrat z nějž se hrne
pannou vypískán i lihem
a sveřepí a zhnusuje se
u nekróz které ho myslí.
s.
Miluje déšť za to co neříká.
Protože nutí smrdět psy lidí.
Protože nutí lát lidi se psy.
t.
Brouká si vdechlý vzduch
tam venku v basech
a udává takt na smrt.
u.
Je ve vejci jež dává dokonale nepřítomný.
Rozbíjí vejce než se vylíhne a v srdci najde
omluvu. Rád u toho zůstane do budoucna.
v.
Hryže si kořínky nehtu
– má nožík a ztrácí ho
někde v oblasti páteře.
w.
K stáru zákrsek, zmetek, k cáru nedotažený,
bez budoucnosti
jako potěr nebo jak náhradní výrůstek
chycený věčně při zločinu
žádných úmyslů, zrazen tichem na svých
okrajích, odsouzen k tomu,
co ho přesahuje, bezejmenný jenom čeká –
černý hněv a jeho svita.
x.
Aforismus a kataklyzma – osvěcuje se
nemožnostmi. Do erupce
vchází jako do náboženství. Jako se z něj
vychází česán děsem.
Plave k vzduchu – jako se člověk probourává
do neřesti tvaru.
Jeho bytím je bezdůvodně – a rychle – dovést
bytí ke konci.
Jeho jméno mluví jeho jménem a je slyšet
do daleka.
y.
Bomba za nehtem, díra v kapse, poryv
protivenství
– jaký med.
Kráter a chrchel
jazyk z lávy a zuby ven
rozdrcen v brázdě
zničen v rozhodném bodě a hladový
jeho zkáza je bez újmy.
z.
Jdeme říká má anarchie
zářit větrem samotářem
na břehu vody mrtvých.
*
Říkají mu táhni imaginární kočovníku nech
se vymyslet jinde. První ticho.
Zastaví čas, aby mohl začít. Na visací zámek
zavírá sedmiletou mrtvolu
mezi kameny vzduchu a zbytečno.
Druhé ticho. Hloubí sluj a vychází
ven – dokonale defenestrovaný – vylít své
břicho na náměstí. Tam, co
je hned dokořán, ho vyčerpá. Očividnost drtí.
Ano ten entý adam musí
nést na lidských zádech díru – a hle je z něj
tělo. Obětuje ignoranta
i jeho od téhle chvíle neduživé potomstvo
nenažranosti té lebeční
pece, bez komína kromě análního, a která ho
jednou ráno znestvořila.
Od té doby vráží, spirituální mula,
do vlastních lejn. Je to jeho práce.
Třikrát projde nebe v kosti – a od nuly se zas
vzněcuje. Implodovaný
se znovu uskupuje. Extatický se vyžízní.
A napájí se u úlu náznaků.
Říkají mu táhni nestlačitelná havěti – zarýt
své prameny daleko. Tupý
trvá. Na ničem. A chce nic nechápat. Spí
vstoje v mentálním izolátoru.
Třicet staletí za den. Třicet dob ledových.
Ve vodojemu nočních můr.
Sám, se samožravým jehnětem. Se stvůrami
němého. Které okřesává
a odpaňuje. A které vyhladovuje, aby je snáz
zkrmil. Sám, dvakrát sám,
když ho úsvit uráží – tím, že mu zahvězďuje
tvář chrchlem svého jasu.
Cizopasný jde, maličký, roztavit ve vlastních
rukou mosaz argumentů.
Chce obnovit tu netušenost, co ho spasila.
A to bez oddechu, až se
vysráží. Až ji vyloupne. Až kam ho zatáhne
přemrštěnost. Strmě a živě.
Mimo mentální mapu. A vleče přitom míň
anděla než strachu: anděla
je tu vždycky moc, který zdržuje svíjí se jak
viselec v uzlu svatozáře.
Bez hromadícího žetonu sbírá svou smrt
a poznává se nemyslitelný.
Afonický apoštol, po amputaci hole, ne,
zmrzlého hada jazyka, nic
nevytváří, hladí nádor čirého tvora, kastruje
dobitý svět. Jako říká se
Tenjehožpohleddělí. Nebo přemísťuje.
Nebo: Tenjehožbleskotálí.
A stíná to. Nebo znetvořuje. Bezprostřednost
mezi gestem skoncování
a škarpou rozkošnictví. Mystický onanismus
v očekávání víry? cholery?
volného pádu viditelna do své ohromené
prázdnoty? prsty se zdvihají
ale houba. A stín brzy zhltne ten výrok.
On už je pouhý nulový bod
v černi oka. Který vstřebaný chce prasknout:
ve vnějšku. Stáhnout
obruče z bečky – jít ztratit. Kost svého psa.
A skelet svého psa.
A svého psa – i jeho hravý tvar. A tak
podobně se slintáním bohů.
Cédric Demangeot (nar. 1974), vzdorný básník, žijící na okraji – geografickém i společenském. Vydává neziskové knihy soudobé francouzské i překladové poezie v malém nakladatelství fissile, které sídlí v jeho domě v předhůří Pyrenejí. I odtud bude muset brzy odejít. Jeden z těch, kteří za sebe raději nechávají mluvit své dílo, proto biografických dat jen poskrovnu. Střet s brutalitou mužů zákona v dubnu roku 2004 jeho přirozenou vzpouru jen umocnil. Klíčová přátelství: sebevražedný básník Guy Viarre, Brice Petit, Bernard Noël. Ale taky Chassignet, Baudelaire nebo Rebeyrolle.