MeetFactory, Praha, premiéra 13. 1. 2012
Režisér Miroslav Bambušek a dramaturg Jan Horák připravili inscenaci Buzní kříž volně podle románu Chlípnice polského spisovatele Michala Witkowského (v překladu Jana Jeništy). Patricie a Lukrécie, dvě hrdinky či dva hrdinové (Karel Dobrý, Roman Zach), v rozhovoru se zprvu usedlým novinářem (Tomáš Jeřábek) popisují vratislavskou homosexuální scénu osmdesátých let minulého století. Svádění, lov a sex jsou tu smyslem života. Vše se soustředí na noční život, v němž je nejcennějším úlovkem „kovaný“ heterosexuál a se souloží ber, kde ber. AIDS, jímž prý onemocněl každý, kdo v té době chodil do sauny, je braný stejně bezstarostně jako rýma – tak to je, tak proč bychom se trápili výhledem smrti, když si zatím můžeme urvat maximum ze života. Scéna připomíná skladiště kostýmů, je to ale byt gay dvojice, vhodný leda tak k přespání, umytí, rychlému jídlu a hlavně oblékání, maskování, k „přerodu“ pohlaví pomocí šatů, šminek, paruk a bot na podpatcích. Je to nora, kde živočich odpočívá, než vyrazí na další lov. Bambušek na jeviště systematicky vrací nahotu, živočišnost k jeho divadlu patří. V Buzním kříži ale také výrazně pracuje s humorem – je to, jako kdyby v temné místnosti rozsvítil silnou žárovku. Na druhé straně se ani v perzifláži a náporech smíchu neztrácí tematická linka spění ke smrti, jako odvrácená strana svou nekompromisností naprosto hraniční touhy po životě.
Jana Bohutínská
Ivo Krobot
Rozvzpomínání
Husa na provázku, Brno, obnovená premiéra 30. 4. 2010
Možná nemá smysl psát o představení, jež se hraje sedmadvacet let. Při hostování v Divadle Archa 4. 1. 2012 se diváci smáli, tleskali na otevřené scéně, ale čemu vlastně? Ve hře inspirované románem Obsluhoval jsem anglického krále se vynalézavě pracuje s výpravou: jeviště se dělí do dvou částí, v nichž se děje prolínají, ale mnohdy stojí i mimoběžně. Chytré využití zrcadel pak umožňuje divákům vidět scénu různě – jakožto celek i její detaily. Kontrasty světla a stínu posilují přízračný dojem protichůdných linií pretextu – dozrávání naivního i ambiciózního pikolíka, kariéra číšníka, jeho pád morální i existenční během války a samota vprostřed lesů. Potud představení dostává své chvále. Problémem tu jsou ale herci a dramaturgie – mnohost postav a osudů se zde redukuje na komické výstupy figurek, jež budí dojem šarády, ne konzistentního příběhu. Jan Dítě, jehož hrají tři herci, cituje z Hrabalova textu, ale jen Jiří Pecha jej nesnižuje žoviálním projevem. Problém poslední části je však zase v tom, že se text reprodukuje až příliš (jde vlastně o voiceover) a nadto musí soupeřit s žertovnou trojicí vidláků, kteří během Pechova monologu o klidu osamění nasávají okenu tak bujaře, až řeč protagonisty není slyšet. Podobně ve scéně ryze árijského oplodňování se zvrácenost aktu vyvažuje trojicí nahých pupkatých germánských bohů, již se kymácejí na druhém konci scény. Dvojlomnost by byla na místě, jen kdyby člověk neměl pocit, že na vzbuzování veselí v sále záleží Huse zdaleka nejvíc. A z Hrabala je ten mudřec, co rád pil pivíčko.
Anna Vondřichová
Jiří Přibáň
Obrazy české postmoderny
Kant 2011, 144 s.
Postmoderní poselství se ještě může zdát plné nových možností. Současně už ho ale vnímáme s odstupem a konfrontujeme se sociálními apely zaznívajícími v umění přítomnosti. Přesto se s postmoderním projektem stále vyrovnáváme, navazujeme na umělecké principy minulosti a přejímáme je. Jiří Přibáň se pokouší nově definovat postmoderní východiska v české malbě jako osobní výpovědi a kritické postoje vůči systémovému uspořádání v okamžiku zlomu a celospolečenských změn. Jde však jen o fragmentární analýzu, která se nedostává k podstatě širších souvislostí postmoderního obrazu. Jedná se tu o Přibáňův osobní vztah a teoretickou vazbu k jednotlivým dílům a umělcům. Obrazy české postmoderny tedy nepředstavují skutečnou redefinici. Mnohem více jde o výklad vizuality konkrétních umělců. Přitom se však opomíjí handicap nedostatečné informovanosti českých umělců o tehdejších uměleckých aktivitách na mezinárodní scéně i vlastní zpoždění postmoderny u nás. Publikaci navíc velmi škodí její triviální grafická schránka. Ta svým vzezřením zplošťuje text a odvádí pozornost od tématu. Samotná kniha přináší mnohdy již definované a známé souvislosti vzniku a vývoje české postmoderny. „Postmoderní dítě vyklopené i s vaničkou“, filosofická metafora J.-F. Lyotarda, se stalo symbolem jistého úseku doby. Dnes je dědičným znakem, který stále stojí za prozkoumání, avšak zřejmě se zcela jinými ambicemi ohledně jeho adopce a interpretace.
Radim Langer
Mika Waltari
Egypťan Sinuhet
CD, Radioservis 2011
Slavný román finského spisovatele Mika Waltariho u nás patří k nejoblíbenějšímu čtivu posledních dekád. Teď se objevuje ve zhuštěné verzi (5 hodin a 43 minut) jako audiokniha, poskládaná z dvanácti půlhodinových částí četby na pokračování, kterou v roce 1983 připravil pro Československý rozhlas režisér Petr Adler. Jediným vypravěčem je jiný rozhlasový režisér Josef Červinka. Dramatizace si vystačí s krátkými hudebními vstupy, které četbu dělí do kapitol. Veškerou dramatičnost tak vytváří sám Červinka intonací svého hlasu. Jeho hypnotičnost posluchače až uspává – což však nemusí být na škodu. Čím byl román poutavý pro čtenáře v normalizačním Československu, je zřejmé: nabízel cestování a především dobrodružství, které se v tehdejší literatuře příliš nepěstovalo, maximálně tak v mayovkách, jež však byly určeny primárně dětem. Zároveň čtenáři dává alibi, že čte vlastně o historii, a doplňuje si tak své vzdělání. Hrdina knihy, osvícený ateista, je však daleko víc Evropanem 20. století než starověkým Egypťanem. Ostatně sám Waltari prohlásil, že Sinuhet je především on sám. Román byl v minulém režimu tolerovaný, vždyť Sinuhet je lékařem chudých – inteligencí vzešlou z dělnického lidu a pro dělnický lid se obětující. I proto je tento román, jehož zvuková podoba se záhy vyšvihla mezi nejprodávanější audioknihy, především nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy ještě bylo na čtení času dost.
Jiří G. Růžička