Galerie 207 - Ateliér intermediální konfrontace, č. 207
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Galerii 207 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové založil v roce 2008 v ateliéru Jiřího Davida tou dobou hostující Marek Meduna. Zděnou kóji 3 × 4 metry zamýšlel jako výstavní prostor a „pedagogický nástroj“ zároveň. Studenti v diskusích navrhovali jednotlivé umělce, ti vybraní se pak měnili v rychlém sledu týdenních přehlídek. Pondělní vernisáže doplňovaly čtvrteční debaty s autory, nejednou vedené konfrontačně. Později se kurátorování ujal Luděk Rathouský a od loňského září galerii vede Edith Jeřábková s Blankou Švédovou. V prostoru, který svými minimalistickými rozměry vybízí k tvorbě site specific, se střídají studenti (pro některé je to první vystoupení na veřejnosti) s čerstvými absolventy a zavedenými umělci (např. koblihová performance nestora akčního umění Jiřího Kovandy). I když se z dřívějších ostřejších argumentačních debat přešlo spíš k prezentacím, „pedagogický nástroj“ se ujal. Studenti se nadále podílejí na podobě výstavního programu, účast na chodu galerie si mohou zapsat i jako vyučující předmět. Obě kurátorky pokračují v započaté koncepci, zároveň se jim daří více oslovovat zahraniční umělce, jako byli Authentic Boys nebo aktuálně dvojice vizuálních umělců vystupujících pod pseudonymem Igor a Ivan Buharov, toho času rezidenti galerie Svit. Do léta tu budou k vidění práce Davida Možného, Roberta Šalandy, Pavly Scerankové a dalších. G207 patří, tak jako A.M. 180, etc. nebo Jelení k uznávaným nezávislým pražským galeriím. Čtyřleté fungování nejspíš zapůsobilo i na vedení školy, která dvěstěsedmičku letos poprvé finančně podpořila.
Martina Faltýnová
Teatr.doc: Dva v tvém domě
Divadlo Archa Praha, 30. 1. 2012
Teatr.doc, založený před dekádou v Moskvě Jelenou Greminovou a Mikhailem Ugarovem, slouží hlavně jako scéna pro dokumentární drama. Pražské publikum Teatr.doc zaujal už v době vzniku svým moderním proudem dramatu, tzv. verbatim, když na DAMU uvedl autentické monology žen vraždících z vášně. Nyní soubor přivezl hru sestavenou z rozhovorů s básníkem Vladimirem Neklyaevem, který měl odvahu konkurovat běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi v prezidentských volbách, za což byl odměněn perzekucí. Text Jeleny Greminové rekonstruuje podmínky Neklyaevova domácího vězení a soužití s manželkou Olgou pod dohledem kágébáků. Navzdory bizarní situaci, v níž cizí osoby narušují intimitu a soukromí, a z ní vyplývajících komických skečů jak vystřižených z Havlových děl, se ve hře objeví i motiv zběsilého tance. Převažuje však šablonovitost postav a vážnost tématu. Nadávání nezvaným hostům za způsobený nepořádek z úst dominantní Olgy je především výkřikem bezmoci; vztahy mezi tajnými (jeden se parťákovi udavačovi přizná, že volil Neklyaeva, za což mu hrozí trest) věrně zrcadlí realitu současného Běloruska. Hra Dva v tvém domě nepatří k vrcholům tvorby tohoto nezávislého progresivního divadla, pro české publikum by jistě byla zajímavější inscenace o korupci Hodina a osmnáct minut. Přesto je – jak dokazuje zájem dramaturgů evropských festivalů – žádaným vývozním artiklem a zároveň mementem, poukazujícím na skutečnost, že v Evropě stále zůstavají místa, kde vládne útlak a nesvoboda.
Olga Vlčková
Umberto Eco
Jméno růže
Dramatizace Michal Lázňovský, překlad Zdeněk Frýbort, dramaturg Hynek Pekárek, režie Ivan Chrz
ČRo 3 – Vltava, 11. 3. 2012
V neděli dopoledne dozněl poslední díl fonografické interpretace románu Jméno růže (Il nome della rosa, 1980), jímž se univerzitní medievalista, estetik, sémiolog a literát Umberto Eco stal žijícím klasikem a jeho kniha součástí světového kulturního diskursu; tím spíš, že byla i zfilmována. Zatímco se film omezil v podstatě jenom na syžet a na duchovní rozměr rezignoval, šestihodinový fonoseriál dokázal z pětisetstránkového historického románu vytěžit podstatně víc. I rozhlasová dramatizace musela pochopitelně rezignovat na mnohé, ať už z důvodu rozsahu nebo kvůli učeným jemnostem, oceňovaným odborníky v estetice, lingvistice, sémiologii, středověké historii apod. Ale znalci detektivního žánru, především „holmesovek“, si i tak přišli na své. A tak i když v příběhu hyne – někdy i drastickým způsobem – řada téměř nevinných lidí, i když je zničena jedinečná knihovna včetně zhmotnělého snu celých generací intelektuálů, ztraceného druhého dílu Aristotelovy Poetiky, přes to všechno nás herci této „knihy o knihách“ dovádějí málem k happy endu: poznání nemusí vést pouze k „hoři z rozumu“; poznání z četby (nebo z poslechu), ze správného pojmenování jevů, může vést i ke smíření se světem. „Jen pouhá jména jsou tím, co nám zbývá.“
Stella Fialová
Praha a její dcery
Muzeum hl. m. Prahy, Praha, 5. 10. 2011 – 14. 4. 2012
Výstava, kterou připravilo Muzeum hl. m. Prahy při příležitosti 130 let od svého založení, si klade za cíl seznámit diváky s pražskou historií očima jejích obyvatelek narozených od pravěku až do poloviny 20. století. Vznosné ambice bohužel výrazně omezuje skutečnost, že jí byl přiřazen pouze jeden sál. Kurátorky ale detaily nešetří. Můžeme se seznámit například se šperky pravěkých žen, knihovnou žen pobělohorského období či s tiskařkami 17. a 18. století. Po nepřeberném množství detailů a pokusu zmapovat další hutnou problematiku – roli ženy napříč epochami – však výstava zkratkovitě končí. Na stručné medailony známých žen, které ji mohly slušivě otvírat, už takřka není místo. Přitom už jen třetina vystavených předmětů by vydala na samostatnou přehlídku. Rovněž propracované architektonické řešení by mohlo prezentovat stálou expozici. Navíc dějiny každodennosti jsou divácky velmi oblíbené a minimálními prostředky se dají efektivně proměňovat a rozvíjet. Malý prostor kompenzuje pestrý doprovodný program diskusí. Vedle nich ještě Městská knihovna v Praze nabízí zdarma e-knihy reflektující ženskou otázku 19. a 20. století a Městská divadla pražská a kino MAT výraznými slevami lákají na divadelní hry a filmy o silných osudech žen.
Michala Frank-Barnová