Placard – festival pro sluchátka
V sobotu 7. dubna 2012 se v pražském Komunikačním prostoru Školská 28 poprvé v Česku uskuteční „sluchátkový“ festival Placard, který založil v roce 1999 pařížský hudebník Erik Minkkinen (známý ze skupiny Sister Iodine a dalších experimentálně hudebních formací) a jenž od té doby kromě Paříže proběhl i v mnoha dalších evropských městech. Ideou festivalu, během něhož posluchači vnímají živou hudbu výhradně prostřednictvím sluchátek, bylo vytvořit intimní prostor pro poslech hudby nikoli v izolaci domova, jak bývá běžné, ale ve společnosti dalších lidí. Akce funguje na striktně demokratickém principu: nemá pevnou dramaturgii (když pomineme technická omezení daná charakterem sluchátkového festivalu, která k účasti předurčují především elektronické a tišší akustické hudební projekty), přihlásit se může kdokoli. Stačí se zaregistrovat na webu
leplacard.org,
vyčkat na potvrzující e-mail a zapsat se do časového harmonogramu, rozděleného na půlhodinové úseky. Festival proběhne od 10 do 22 hodin a bude se i živě přenášet prostřednictvím streamu. V případě jakýchkoli nejasností či otázek ohledně festivalu kontaktujte organizátory prostřednictvím e-mailu [email protected].
Ad Upatlaná kultura (A2 č. 4/2012)
Myšlenka na zrušení zbytečného ministerstva se táhne naším veřejným diskursem o kultuře nejméně od působení Pavla Tigrida. Nelze ovšem škrtnout MK ČR bez náhrady. Je třeba jeho agendu odpovědně, podle její podstaty, přesunout na ostatní stávající ministerstva, tak aby nic nezůstalo „na ocet“. Po mém soudu záležitosti církví patří, stejně jako jiné občanské organizace, pod MV ČR. Námitky, že pod vnitrem byly církve i za minulého režimu, jsou nemístné: jedná se o zcela jiná, demokratická MV; neřídí žádné KNV, a zprostředkovaně tedy i církve či divadla (divadla „spadla“ na obce). Církve a školství patří pod MŠ ČR, církve a zdravotnictví pod MZ, památková péče a péče o krajinu – MŽP ČR a MZem ČR, živé umění – nový odbor MŠ, přejmenovaného snad na MŠ a umění (pojem kultura je široký, problematika umění, včetně amatérského, v něm kvantitativně zabírá sotva 10 procent). Sem by spadaly i státní instituce typu ND Praha, České filharmonie, NG, NM, NtM, Státní knihovny atp.
Nová ministryně by měla mít sice obligátních sto dní hájení, ale musím souhlasit s J. Bohutínskou, že dělá jednu botu za druhou, zjevně obklopena politicky i odborně neschopným týmem (chodit do televize nepřipravená, s nepřipraveným doprovodem, to je jen vrchol ledovce). Alena Hanáková přece nebyla jmenována, aby dotáhla do konce iniciativy svého stranického předchůdce, ale naopak, aby projevila vůli k diskontinuitě s jeho diletantstvím a podléháním lobbistům, ba i horším fenoménům – např. odvolání ředitele NFA Opěly, ministryní již bohudík rehabilitovaného, mělo zjevně korupční pozadí.
Tuto vůli zatím paní ministryně plně neprojevila v kauze sloučení Státní opery s operou ND. Po kroku A, tj. sloučení obou těles, by měl následovat krok B, totiž předání prázdného „domu mezi muzeem a nádražím“ předvolebněkoaličním kolegům z TOP 09, vládnoucím dnes v Praze ruku v ruce v primátorem Svobodou. Ti pak by měli konečně, sedmdesát let po válce, zřídit v Praze městskou operu, tak jako ji má polovina krajských měst ČR (Brno, Ostrava, Budějovice, Plzeň, Ústí, Liberec, Olomouc, ba i Opava). Dosavadní situace, kdy obě pražské opery byly hrazeny ze státního rozpočtu a žádná z městského, byla naprosto skandální a měla pachuť „vyžírkovství“: vy nám plaťte opery, a my budeme sklízet sekundární zisk. Jeden den navíc strávený v Praze kvůli návštěvě operního představení znamená obrovský zisk z movitějších turistů, o které Praze logicky tolik jde. Praha je dnes jedním z mála měst v EU, která si nedrží vlastní operu. Budovu dnešní Státní opery, bývalého Neues Deutsches Theater, Opery 5. května a Smetanova divadla, bude v každém případě nutné nově pojmenovat. Co třeba Divadlo bratří Škroupů? Ujišťuji čtenáře, že nesporných odborných argumentů pro je celá řada, jak mi jistě muzikologové dosvědčí.
Petr Pavlovský, emeritní vedoucí katedry divadelní vědy FF UK