Městská policie hl. m. Prahy se zase jednou rozhodla vzít právo do vlastních rukou. Stačí sledovat počínání motorizovaných hlídek pronásledujících noční tramvaje. V pomalejších úsecích jízdy tito pochybní ochránci veřejného pořádku ze svého vozu zkoumají, kdo z cestujících se zdá nejšpinavější, kdo usnul nebo komu se hlava lepí na sklo – toho za chvíli vyvlečou ven. Postup se může opakovat od zastávky k zastávce, dokud se policistům někdo nezamlouvá. Že by si někdo stěžoval? Kdepak! Šťastnější pasažéři se jen mlčky dívají. Mluvit se bude až doma. Zřejmě proto není trojice přičinlivých fašistů příliš zvyklá svoji práci komentovat. Služební těla se prostě snaží dostat právě probuzeného, většinou sešlého a zesláblého spáče co nejrychleji ze dveří. Na otázky po důvodu či oprávnění jejich úsilí přichází jediná souvislá, nicméně těžko srozumitelná odpověď: „My už je známe!“ Žádné dorozumění není možné. Ti tři uvažují po svém. Nezbývá než je jménem lidí bez domova, mým jménem na cestě do postele a jménem improvizovaného soudu, poháněného alkoholem, spánkem, zimou a rozhořčením, odsoudit k trestu nejvyššímu: zásahu infikovanou stříkačkou.
Miloslav Cecek