Velká Británie, poslední evropská země, v níž je obsazování nevyužívaných domů legální, se připravuje na změnu squatterského zákona. Rodinám s dětmi, mladým lidem i kulturním centrům hrozí, že se ze dne na den ocitnou na ulici. Britská historie ovšem ukazuje, že právě v klimatu společenské krize může tradice squattingu opět ožít.
Na začátku bohaté historie legálního squattingu v Británii stojí plané sliby, podvod a pocity viny. Lživá vládní kampaň Homes fit for Heroes, jejímž účelem bylo příslibem domova motivovat muže k odchodu na frontu první světové války, se ukázala jako čistý podvod. Když se vysíleným hrdinům podařilo z boje vrátit, nesmírně se podivili, že slíbené domy nikdy nebyly vystavěny. Zrazení a naštvaní vojenští bezdomovci se proto rozhodli vzít právo do vlastních rukou. Obsazování prázdných domů, zejména hotelů, tisíci veterány tehdy probíhalo za tichého přihlížení vlády a široké podpory veřejnosti. O prázdné opuštěné budovy nebyla nouze a často otevřené nebo jen špatně zabarikádované dveře zvaly zoufalé navrátilce dovnitř. Ti společně s rodinami obsazovali celé ulice a čtvrti.
Zámková hra
Noví obyvatelé, kteří netušili, že jsou jedněmi z prvních squatterů, se brzy začali hlásit o svá práva. Takzvaný squatterský zákon určil, že legálním obyvatelem domu není ten, kdo se prokáže vlastnickými právy, nýbrž každý, kdo má klíč od vchodových dveří. Právní úprava tak předurčila budoucí podobu obsazování domů v Británii. Nikoli náhodou se vžilo sousloví „zámková hra“. Při obsazování nového objektu bylo nejdůležitější opravit vchodové dveře a zasadit do nich nový zámek. Pokud chtěl majitel často nevítané hosty přesto vystěhovat, u soudu musel prokázat nejen to, že je vlastníkem, ale také, že má v úmyslu objekt vbrzku nějak využívat. Squatter pak v mnoha případech dostal několikaměsíční výpovědní lhůtu, která mu umožňovala vyhledat nové místo. Pokud se majitel ke své nemovitosti nepřihlásil a squatter v ní prokazatelně žil po dobu dvanácti let, vlastnická práva mu automaticky připadla. Těžká období, mezi něž patřila i druhá světová válka, přinesla squatterskou renesanci. Zmiňovaný zákon přispěl k regeneraci opuštěných domů a odstartoval v Británii bohatou historii okupace prázdných budov. Současně šlo navíc o řešení masivního meziválečného a poválečného bezdomovectví.
Postupem let se však podoba squattingu měnila, jakkoli důvody, jež k němu vedly, i zákon zůstávaly stejné. Nejčastější motivaci k obsazování stále představovala chudoba – squatteři šedesátých, sedmdesátých a thatcherovských let prostě neměli na výběr. Zejména konzervativní politika Margaret Thatcherové přinesla bouřlivou dobu, kdy sedmdesát pět tisíc lidí žijících na ulici přiblížilo Británii v míře bezdomovectví k zemím třetího světa. Početné dělnické rodiny, rodiny přistěhovalců s dětmi, senioři a lidé s postižením se stále častěji připojovali k velké zámkové hře. Tolerance ke squatterům ze strany vlády a veřejnosti se ovšem, zejména kvůli rasistickým náladám ve společnosti, citelně snižovala. Policie stále častěji asistovala při soudních vystěhováváních a soudy stále častěji měnily interpretace squatterského zákona. Délka pobytu v okupovaných domech se výrazně zkracovala z let na měsíce a týdny a nekonečné hledání nových objektů se stávalo stále těžším.
Z bytu do bytu
Pro bono právník Dave Larson, který v osmdesátých letech zastupoval londýnské squattery, vzpomíná na případ činžovního domu, v němž se skupinka jeho obyvatel úspěšně stěhovala z patra do patra. Soudní vystěhování se vztahovalo vždy jen na jednotlivé byty, obyvatelé domu se proto vždy posunuli do vyššího poschodí. Touto metodou se jim dařilo obývat dům po dva roky. Majitel nakonec zvolil vlastní cestu, aby nezvané hosty z domu vystrnadil, a poslal na místo v noci skupinku mlátiček, která měla squattery nejen vyděsit, ale hlavně zdemolovat úplně všechno, co v domě ještě fungovalo. Kuchyně, vany i záchody lítaly ven oknem. Squatteři se ráno ocitli v zdemolovaném neobyvatelném domě, kterým zůstal dodnes. Podobná taktika majitelů domů nebyla nijak ojedinělá, objevilo se ale i mnoho těch, kteří se squattery uzavírali dohody. Majitelé totiž dobře věděli, že squatteři dům opraví a svou přítomností zamezí jeho dalšímu chátrání.
Squatteři si brzy uvědomili, že se musí bránit. Právo přece pořád ještě stálo na jejich straně. V osmdesátých letech tak vzniká squatterská asociace, realitka i bezplatný právní servis. Ve stejných letech se pak distribuovala příručka shrnující návody, jak vytipovat, otevřít a zabezpečit opuštěný objekt. Trendem se stávaly hromadné squaty o více než dvaceti spolubydlících, kteří společně snáze odolávají policejní šikaně, chudobě i nepřízni na realitním trhu. Intelektuálové, punkeři a anarchisté podporují přistěhovalecké squaty a poskytují poradenství lidem se sníženou možností bránit své domovy, zejména indickým rodinám.
V dobách nejistoty
Lepší organizaci přinesla také myšlenka propojení squatu a kulturního centra. Mnohé komunity začínají pořádat koncerty, výstavy, diskuse, sociální projekty a tak pozitivně propagují squatting. Většina lidí z obsazených domů ale prostě jen touží po domově, kam mohou přijít večer ze školy, aniž by se báli, že jim před dveřmi stojí policejní kordon. Zde se nachází propastný rozdíl mezi legalizací a kriminalizací squattingu. Britský squatting (na rozdíl od toho českého) připomíná spíše jakousi logickou pomoc a jistotu v dobách nejistoty, řešení, které člověku umožní vystudovat vysokou školu, vychovat děti, chodit do práce, ale hlavně změnit svou životní situaci k lepšímu.
To vše by se mělo brzy změnit. Po století existence squatterského zákona dnes konzervativní vláda Davida Camerona připravuje změnu vedoucí ke kriminalizaci obývání prázdných objektů. Mnozí se však domnívají, že si k tomu nevybrala správný čas. Chudoba a neschopnost pořídit si a udržet vlastní bydlení totiž stále častěji zasahuje i britskou bílou střední třídu. Pracující čtyřicátníci, kteří sdílejí byty se dvěma i více spolubydlícími, už nejsou ničím neobvyklým. Na cestách z práce denně míjejí domy se zabarikádovanými či zazděnými okny, jejichž majitelé místo aby je využívali, pouze čekají, až vzroste jejich cena. Napětí ve společnosti a pocit bezpráví rostou. Britská historie již mnohokrát ukázala, že v době nouze se stalo squatterství záchrannou sítí pro mnohé. V současném krizovém klimatu se dá předpokládat, že na práva squatterů může zase jednou přijít řeč.
Autorka žila v Londýně, kde vystudovala sociální práci na University of East London.