V úvodníku Psího vína č. 58 vítá čtenáře nový šéfredaktor, básník a překladatel Ondřej Buddeus, který ve vedení časopisu nahrazuje Petra Štengla. Buddeus se snaží budoucí směr nastínit mj. citátem Lorina Steina, šéfredaktora The Paris Review: „Člověk nemusí být tak zdvořilý a ohleduplný, když píše básně.“ Těšme se. V čísle se ona neohleduplnost projevuje například v rozhovoru Petra Štengla s Tomášem Weissem nad jeho novou sbírkou Postkomunismus: záškrt (viz A2 č. 24/2011). Autor mluví o punku, literárních cenách i vydávání poezie vlastními silami („Dát 5 000 na svoji věc by pro básníka nemělo být nic, nad čím by se měl pohoršovat nebo rozčilovat. Když chce knihu, něco to stojí.“).
Výtvarník Pavel Kalina na webu Revolver Revue uvažuje o označení „umělec“, a to nad katalogem k nové výstavě Adolfa Wölfliho: „Ne každý, kdo si doma maluje, je umělec. Ne každý, kdo maluje a své produkty vystavuje, a dokonce i prodává, je umělec. Dokonce ani když jsou díla nadaného schizofrenika vystavována a prodávána, když jsou o nich psány tlusté monografie a jsou jim stavěna muzea, nestává se z jejich autora umělec. Člověk řítící se autem s nefungujícími brzdami z kopce není ještě řidičem formule 1.“
Tamtéž hodnotí Jan Vnouček inscenaci Asanace Václava Havla v Divadle Na zábradlí. Jeho úvaha se netýká jen přítomného kusu, ale i toho, jak se obecně vyrovnat s texty ze zcela cizího, leč formujícího dějinného kontextu.
„Ano, teprve po dvanácté se mi v české literatuře posledních dvaceti let stalo, že jsem si přečetl román, aniž bych musel zvracet,“ píše v pátém čísle letošního Tvaru Patrik Linhart o Slezském románu Petra Čichoně (viz také A2 č. 26/2011). Jako poslední tečku za poměrně hloupou debatou, která se kolem románu rozpoutala v médiích, můžeme citovat následující Linhartova slova: „V umění nemá morálka, ba ni slušnost, nemluvě o úctě ke komukoli, co dělat. Čichoň neotevírá žádné módní téma, jak je to dnes v oblibě autorů à la Denemarková. Píše o tom, co se ho bytostně týká.“
–red–