Před sjezdem do temnoty

Justyna Bargielska

Pochopení metafory

Přinejmenším dva nepotřební psi a jeden

zbytečný muž.

Jednoho dne konečně zavírám oči a dívám se

na svůj život, hrst navlečených korálků,

v nich kopce a kostely, odpoledne,

kdy jsem se z krátkého spánku budila

s pláčem. A více kostelů.

A ten nejhorší moment, kdy jsem dítětem,

dítětem za skříní, pod stolem, schovaným

za kabáty neohlášených hostů, plačícím,

prosícím bez víry, před narozením.

Pes ti jí klobouk

Úplně upřímně si myslím, že nevíš, co to je

smutek.

Řekla ti snad někdy tvoje dcera

třiapadesátkrát za sebou, že ti pes jí klobouk?

Aťsi jí, řekla jsem. Nevím, jestli aspoň jednou.

Tvoje maily

nejsou maily, ale laskání, dnes půjdu spát

s tebou,

říká mi mail. Ne, ty dnes půjdeš spát se ženou,

a já půjdu spát s mužem. Nicméně ne

později než zítra

plánuji sprovodit ze světa všechny nádoby,

na pití, na čůrání, skladování popela blízkých,

sbírání krve našeho Spasitele, a budu poslední

nádobou na světě. A aby bylo jasno,

já a krev Spasitele, jen my dvě víme,

co to je smutek.

Ze sbírky Bach for my baby (2012) přeložila Lucie Zakopalová.

Tadeusz Dąbrowski

* * *

čím se liší pouhé

mlčení od významného

hluboké od mělkého

jasné od temného

mlčení cílené od

mlčení nazdařbůh

v tobě

* * *

Babička má krámek s devocionáliemi a

včera mi dala jen tak za hubičku světélkujícího

Ježíška nejspíše proto aby osvětlil

moje stále pozdější příchody domů.

Hned od začátku s Ním byl drobný problém

nesvítil vůbec tak jak sliboval čínský

letáček až jsem konečně zaslechl hlasy: ty sám

ho musíš rozsvítit. Trasa mé pouti

se stala pro cizí lidi určitě naprosto

nepochopitelná vedla skrze nejzářivější

objekty

tohoto města: zastávky fastfoody

tunely a obchody s nonstop provozem

protože

uprostřed toho všeho Ježíšek svítil perfektně.

Jenom doma si postavil hlavu a nedával mi

spát.

Ze sbírek e-mail (2000) a Czarny kwadrat (Černý čtverec, 2002) přeložil Jiří Červenka.

Julia Fiedorczuk

Cesta. Přistání

Na tuhle cestu jsem se dala, abych

provětrala sny.

A naše cesty se protnuly v nebi,

kde si štíhlí lidé navlékali masky

tiše jak buddhové. Tvůj hlas

mě vedl kluzkými rovinami

plnými krvavého světla.

Na tuhle cestu jsem se dala, abych ucítila – 

víc než dosud – moře, které námi protéká.

To proto dobývám stále nová města.

Mizím z nebe jak diskrétní anděl.

A když odcházím, nezanechávám stopy.

Ani hrst písku. Ani kapku vody.

Svou kapku totiž spojím s tvým oceánem:

jestli chceš, umřu s tebou. To se občas říká.

Bezbranné tělo si neporadí se stébly času.

Příběh by přece jen mohl mít konec,

neboť teď jsme ještě pořád my.

Na tuhle cestu jsem se dala, abych něco našla,

anebo ztratila. Báseň

v pohárku červeného vína.

Řeku plnou popela a slz.

(Ve městě by totiž pokaždé měla platit noc.)

Na tuhle cestu jsem se dala, abych se vrátila,

anebo také ne.

Tys připravil louku.

Na níž jsem shořela.

Z polského originálu Droga. Lądowanie přeložila

Bára Gregorová.

Bartosz Konstrat

Co kdyby

Večer hrajeme fotbal. Do kolena jsem si vrazil špinavý kousek plechu. Sedím nedaleko autu a pláču. Ty hraješ dál s mojí sestrou.

Je to skvělá brankářka. Krátké růžové

kalhotky nosí jako dospělá a vatou zvýrazňuje

vypoukliny.

Žárlím na ni, když ji svým sluncem opáleným

předloktím fauluješ na vzdálenost jedenácti

metrů.

V tu chvíli se otočím a vidím, že si Gwynneth

na sousedním kurtu, na moment vyrušena z četby, jako bezstarostné dítě hraje ve stínu Peterova talentu.

Postraším vás a zalezete do svých nor – bručím si pod nos,

mravenci totiž roznášejí zbytky pikniku,

znenadání padá rosa.

Lízej

Jel jsem žlutým autem směrem k moři,

které dnes vřelo jako zkvašené,

honil jsem tě, zdálo se mi totiž, že je možné, že budeš plavat,

cestou na mě mávaly různé ženy, šaty krmené

větrem, moře schoulené,

říkám ti: sem si dej hlavu, to je ta hrana,

a teď se vkrádej, teď

želvy vylézají klást vejce,

pláž odplouvá, zůstane pouze nejisté město,

a teď se vkrádej, teď,

pak přijdou vrazi, zastřelí slunce, které

teprve začne vycházet,

vetřu ti do kůže celé mléko,

vrazi zruinují město, strženými okapy bude

protékat krev,

creeper,

bez žádných závazků, zkrátka odnikud

a nikde, a ještě jednou nikde,

cyklisti v dodávce, kola na střeše,

osvobodit se, odlepit od pevniny ten kousek

ostrova,

opustit místa a časy, nedat jim šanci,

zpřetrhat vlákna těch pohyblivých schodů,

zavolat režisérovi s poslední prosbou o větší

roli, o zvláštní záběr v

němž pojedu ve žlutém autě k moři a budu

tě hledat

dívka v paruce a s maskou se zastaví v běhu,

pneumatiky jako reklama na kosmetiku

budou

měnit tempo, až do konce filmu

a já nebudu schopen se nasměrovat, nebudu

se umět ovládnout, abych nezavřel oči,

před sjezdem do temnoty,

creepers,

rostliny se popnou vzhůru ke střechám,

vzduch uvězněný v plicích a v průduškách,

nenasytné řasy zabírají stále větší povrch,

a teď se vkrádej, noc pomalu mizí,

perspektiva odchodu jako zjevující se 

horizont, cigaretový

kouř zanechává vůni ukrytou v oblečení,

schovej se,

jenže už není kam, už není čas,

žluté auto je světélko v žárovce, svět zmizel,

hmota.

Ze sbírky thanatos jeans (2005) přeložila Bára Gregorová.

Piotr Macierzyński

Bože, ať se zblázním

Bože, ať se zblázním

pak bych mohl chodit v pyžamu po ulici

vstávat v poledne recitovat

Evžena Oněgina

nepracovat tedy žít

tak jako žiju teď

a bylo by to normální

* * *

jel jsem za tebou tramvají

a myslím že bys to měla ocenit

v tuhle hodinu už je tramvaj jako černá díra

vtahuje do sebe všechno a nic nepustí ven

před několika minutami mě píchla vosa

pak opilému chlápkovi někdo silně stlačil

břicho

vysvětloval jsem mu že jedu za svou milou

ale on jen otevřel pusu

nediv se teda, že vypadám jakoby mě něco

kouslo

něco pozvracelo

ale nakonec jsem se k tobě dostal

a jsem už jen tvůj

* * *

co říct člověku, který se ptá

podpoříte akci na záchranu života

pětileté Izy

a) nezajímá mě to

b) radši si koupím čokoládovou tyčinku

c) nemám čas zachraňovat životy

Ze sbírek tfu, tfu (fuj, fuj, 2004), Odrzuty (Odrazy, 2007) přeložila Lucie Zakopalová.

Krzysztof Siwczyk

Provizorium

Na dně oka, na písku, lité světlo, co se zdá

být něčím

věčným, když tankery zastavují na horizontu

na znamení víčka

a zase jsem nicotným centrem, které

vyvozuje závěry

ze slabého východiska – právě to jsou zbytky

moře, zbytky ve mně.

Je třeba se krmit, netřeba se zamýšlet.

Rovněž je nutné tvořit nehybné drama,

něco dostačujícího pro touhy, řád

trhliny v hloubi viditelného, třpyt jakéhosi

světa.

Uvnitř konzervatoře ticha, jako vlnolam

na poušti,

dlí žák, který zůstal po hodině života a tkví

v obalu

jako dárek bez adresáta, tělo naslouchající

sobě

jako mušle z pouti, premiant v předmětu

sporu: kdo? co?

Z provizoria nezbývá nic.

Na straně mělčin zbývá odhalit ještě mnohé.

Pokud jde o pravdu, je třeba se omezit

na metodu.

Kdyby se někdo ptal, ležím na dně,

bez mrknutí oka.

Lemma

Pat se chýlí ke konci. Vcházíme do království. Brány otevírá harmonogram. Nejdřív věci, potom slova. Rampa a brána, kartotéka osob hyne na hranici, shazujeme hadry, jsme čistí čistotou prázdných slz. Roztok ze žláz vylučuje kobalt a chrom. Prvky mávají pá pá nějakým obrazům, které jsou k ničemu. Tolik snů musíme identifikovat.

Nic netvrdím, kocour pracuje jako motor, z okna stéká pára, dělnice zametá vězeňský dvůr. Co to jsou stíny, které vartují ve vedlejším pokoji, co je to návrat? Odnikud se táhne parabola, kterou odívám do známých anatomií, aby tak to neoznačené, které provrtává každého, nabralo výrazu, aby směšnost událostí bez hysterie přecházela ve směšnost výkladu. V té skulině je ještě místo na autentické dojetí. V téhle kuchyni jsem kdysi spálil záclony, v téhle předsíni jsem se miloval se ženou, v tomhle životě je možné znát málo: smutek a únavu.

Nucené práce, myjeme se ráno, večer se myjeme méně. Ušetřený čas, vykradený vrak, u mokré balustrády, nad městem termitů má někdo sklony k přehánění. Vidí něco, co není, a dává znamení, když jdu spodem a dívám se na vrch spodu. Jsme vždy v situaci východiska, nezáleží na tom, z čeho.

Posvátnou píci si beru ze sítě, jím hodně, abych nakynul. Čtu hodně, abych nemyslel. Promlouvám poměrně hodně, abych nezapomněl slogany. Jiní jedí, čtou, myslí, promlouvají. Jsou připraveni. Je odezva, jsou u toho svědci. Tak praví písmo, tak je to lepší pro moučku z nás.

Malí intrikáni vybudovali malé významy malých nadějí. Máme tady živé pomníky jazyka, které něco pořád dokola hlásají. Roztoči se procházejí v knihách za dráty. Mluvil jsem s knihovníkem reprezentativním jako relikvie, slepičí pařátek zalitý v sádle. Čekal dlouho, v kartotéce nic nenašel. Nevýslovně šťastný usnul před očima prázdných regálů. Co se mělo dokázat?

Ze sbírky Koncentrat (Koncentrát, 2010) a polského originálu Prowizorium přeložil Jan Faber.

Básně vybrala Lucie Zakopalová.