Téma ekonomické struktury – na rozdíl od daní – vypadá nudně jen na první pohled. Ekonomická struktura (včetně tzv. motorů růstu) nám totiž může dobře objasnit, na základě čeho se daná ekonomika vyvíjí, jak (a jestli) je její růst udržitelný, případně i jak jsou jeho přínosy rozloženy mezi obyvatelstvo.
Důležité je především rozprostření váhy jednotlivých sektorů (zemědělství, průmysl, služby) ve vztahu k podílu HDP a podílu pracovní síly. Když tuto látku vykládám ve škole, tak studenty učím, jak z pouhých šesti čísel rozpoznat, o jakou ekonomiku, či přímo zemi se jedná. Vyspělé země jsou charakterizovány velkým podílem služeb, druhým největším sektorem bývá průmysl a nejmenším zemědělství. Obrat ke službám se jako první uskutečnil ve Spojených státech a byl svého času vydáván za „předvoj“ nové ekonomiky. Dnes už tak pozitivně nadměrný podíl služeb na HDP i zaměstnanosti chápán není. Služby mají totiž ze své definice „obslužný“ charakter, který by měl spočívat na průmyslové páteři ekonomiky. Spojené státy jsou ovšem excelentním případem tzv. deindustrializace, tj. případu velmi nízkého podílu průmyslové výroby na HDP (s výjimkou vojensko-průmyslového komplexu). Velká část zpracovatelského průmyslu z USA byla přemístěna do levnějších zemí a služby následně nasákly pracovní sílu dosti negativním způsobem. Na jedné straně vidíme prekarizaci práce (tzv. obraceči hamburgerů jsou klasickým příkladem), na straně druhé velmi nakynutý finanční sektor, který ale není vázán na reálnou ekonomiku a existuje jaksi „sám pro sebe“. Pozorujeme silnou návaznost ekonomické struktury na současnou krizi.
Česká republika je případ velmi průmyslově orientované země. Při podrobnějším zkoumání průmyslové struktury ale zjistíme, že většina toho, čemu se říká páteř průmyslu, je v zahraničních rukou. ČR dlouhodobě trpí značným odlivem zisků ze země, je zemí montážního charakteru, což znamená, že nemůže ovlivňovat konečnou cenu svých produktů. To pak může vést k směnným relacím a (ne)rovnoprávnému zapojení do mezinárodního obchodu atd.
Další možností reflexe ekonomické struktury je pohled na motor růstu – tedy hledání té komponenty HDP, jež je oním pohonem ekonomiky. Může jít o domácí spotřebu, investice, výdaje vlády nebo čistý export, případně kombinaci několika faktorů najednou. Silná domácí spotřeba je typická pro USA. Jenže ve chvíli, kdy existuje prekarizovaný trh práce s obrovskou nerovností, můžete spotřebu stimulovat jedinou cestou – zadlužováním. Netřeba dodávat, že zadlužovat nelze do nekonečna. Specifickým typem ekonomického růstu je tzv. export-led growth, neboli růst vnější cestou (čistým exportem). Tento způsob se někdy vyskytuje v kombinaci s přílivem investic a je typickou cestou rozvoje pro země ve fázi dohánění (catch-up). Jelikož je domácí poptávka z nějakého důvodu slabá (např. vysoká míra úspor v zemi), pak se rozvoj odehrává vnější cestou. I zde pak můžeme u jednotlivých zemí (viz strategie Japonska) rozebírat, jakým způsobem se integrují do světové, dnes již globální ekonomiky (silný vliv státu např. v Číně), jak nakládají s případnými přebytky obchodní bilance (akumulace devizových rezerv, vlastní investiční aktivita v zahraničí) apod.
Export-led growth je ze své podstaty závislý na zdraví globální ekonomiky a na povaze odbytových trhů. Jde tedy o věc značně riskantní, protože tyto veličiny nemá jedna země sílu ovlivnit (ani když je tím státem zrovna Čína). Export-led growth je rizikový i z toho důvodu, že ztěžuje přechod na silnější domácí poptávku. Podobný hospodářský manévr – např. v ekonomice s vysokou mírou úspor – se také nemusí zdařit, což bylo vidět na příkladu Japonska. Jeho pokus o přechod na vnitřní poptávku selhal a nyní se v Japonsku hovoří již o dvou ztracených dekádách! Stejně náročný a riskantní přechod si nyní vytkla Čína ve své dvanácté pětiletce.
Zemí, která již dávno není ve fázi dohánění, ale přesto provozuje tento typ růstu, je Německo. To v poslední dekádě stlačilo své reálné mzdy a vytvořilo si tak výhodu, která mimo jiné přispěla k velké nerovnováze v eurozóně. ČR sleduje strategii Německa, takže i u nás platí, že již několik let rosteme jen díky čistému vývozu. A to za situace, kdy je domácí poptávka destruována „reformami“ Nečasovy vlády. Vyvážíme přes 80 procent exportu na trhy EU, a přitom nemáme v podstatě žádný vliv na ohodnocení. To není ukázka dobré ekonomické vize.
Historie nás učí, že snahy o vnější růst se objevují nejen u ekonomik ve fázi dohánění, kdy se jedná o logickou úvahu, ale také v případě ekonomických krizí. Nikoliv náhodou je Velká deprese minulého století spojena také s pojmy obchodní či měnové války. Domácí poptávka je udušená a země se snaží o přebytky obchodní bilance. To je ovšem samo o sobě velmi krátkozraké, protože každá země nemůže žít v přebytku a někde musí vládnout deficit. V honbě za nárůstem exportu pak dochází nutně k poklesu mezd (Německo), umělému oslabování měn či různým skrytým protekcionistickým opatřením. Není tedy divu, že se v roce 2009 poprvé od doby Velké deprese znovu objevil pojem „měnová válka“, jenž v podstatě znamená, že se jednotlivé země snaží uměle oslabit svou měnu, aby byly levnější. Vydávat německou hospodářskou politiku za vzor je pak skutečně fatální omyl, jak pro Německo samotné, tak pro ostatní země, které nutí absolvovat závod ke dnu – závod, v němž nakonec prohrávají všichni.
Autorka je ekonomka.