Po rasistické anekdotě, kterak se Romové v Ústí rozhodli založit politickou stranu a o členské příspěvky byli okradeni vlastním pokladníkem, server Parlamentní listy znovu pozvedá kopí v boji proti pokrytectví liberální společnosti a politické korektnosti. Na den Zmrtvýchvstání Páně navázal Jan Žáček na tradici toho nejlepšího, co kdy český antisemitismus nabídl. Pod heslem „grunt a Kristus“ jsou od nepaměti do české kotliny otiskovány xenofobní „šlépěje“. Ostatně i tatíček Neruda v Povídkách maloburžoazních přispěl svou troškou k antižidovskému folkloru. Pokoutní a nevyzpytatelný Žid nabírá v Žáčkových fantaziích mnoha tváří. Nejprve je kacířským vrahem vlastního Boha, vzápětí vykutá ze své choré mysli vynález zkázy – marxismus. Nejzásadnější jsou ovšem pro jeho povahu záhadné sebedestruktivní sklony, s idejí nacionálního socialismu totiž židovský národ přivede na svět i neúspěšný pokus o vlastní vyhubení. Přestože se židovská sebevražda zcela nezdařila, židozednáři se dnes nadechli k dalšímu pokusu a škrtí veškerý lid v oprátce machinací finančního sektoru. Ježíš, první židobolševik v dějinách, by se obracel v hrobě.
J. Chlupáč
Válečný britský premiér Winston Churchill publikoval v roce 1944 pozoruhodné memorandum, z nějž se patří zmínit aspoň úryvek o módě: „…za poslední války bylo zakázáno bombardování civilních měst. Nyní to dělá každý jako samozřejmost. Je to jednoduše otázka módy, jako krátké nebo dlouhé sukně u žen.“ S tím lze souhlasit nebo nesouhlasit, ovšem pravdou zůstává, že se móda mění. Aspoň obvykle. U nás se nezměnilo vlastně vůbec nic. Celá slavná móda jako by zdejší kraje pomíjela: lidé zde chodí buďto v kostýmech nehorázně konfekčního střihu, anebo co dům, sekáč a smeťák dal. Ano, v tuzemsku se dbá více o nádheru ducha než o pomíjivý šat. Samozřejmě si lze šatstvo barvit – osobně tak činím buďto profesionálními barvivy, kávou, čajem nebo červeným vínem. Potkat lze úžasné modely, rozličných barev a tvarů neurčitých jako delirantní sen umírajícího. Prý prosluly módním šarmem Pařížanky – nevím, ničeho jsem si nevšiml. Buďto že jej skrývají, anebo si šarm ponechávají na doma? Jaké budou módní barvy letoška? Vládnout budou barvy webu, galaktického kosmu a pozemského mikrosvěta, od sinice až po vorvaně, tedy všeho, co lze lidskými smysly zjistit v určitosti.
V. Kremlička
Američtí Dancelen(d)s suverénně neakceptují žádné hranice. Choreografové, tanečníci, filmaři, hudebníci a videoartisté tvoří taneční filmy a na pohybu založený digitální obsah. Nebojí se ani komerčních zakázek, v nichž propojují svět tance a módy. Pracují jako fullservisová agentura: vytvářejí koncept, pořádají casting, tvoří choreografii, mají na starosti produkci, vizuální efekty, hledají lokace, stříhají. V portfoliu mají film Move, v němž se tančí v kolekci módní návrhářky Rachel Roy na jaro a léto 2011 a který vyhrál cenu za nejlepší obraz a hudbu na loňském La Jolla Fashion Film Festivalu. Jak mohou tančit šperky, zase ukazují v Lulu Frost, filmu vzniklém na zakázku Myhabit.com. Žánru „dance fashion film“ se Dancelen(d)s pilně věnují i na své facebookové stránce. Tady je k vidění mimo jiné video, jež vzešlo ze spolupráce firmy Levis a Korejského národního baletu – tanečnice a tanečníci ve fit jeans létají v grand jetés městskými ulicemi.
J. Bohutínská
Kampaň Prahy 2 proti graffiti připomíná svérázný psychologický experiment na téma, kam až může zajít idiocie reklamy (ke zhlédnutí na www.praha2.cz/flash/715x250_sprejerstvi_final.swf). V sugestivně polopatické variaci na sice stupidní, ale profesionálně vytvořenou agitku „Přemluv bábu“ tentokráte přemlouvá dědek vnuka, aby vypustil sprej ze svého života. Vše doprovází srdceryvná lamentace důchodců, dětí a handicapovaných, na něž dle křečovitých výrazů právě sáhla smrt v podobě popsaných zdí. Zjištění, že za současnou krizi může pár pouličních dobrodruhů, je nezapomenutelně bizarní a k smíchu. Ten tuhne až při vědomí, kam je schopna zajít radnice druhé pražské městské části při výběru materiálů sebepropagace a za co je zřejmě schopna i zaplatit.
P. Chodec
Když se člověk žijící v Praze ocitne na pár dní v Berlíně, může Berlíňanům leccos závidět. Ten, kdo se rád protlouká životem s lahváčem v ruce, ať už jde o regulérního alkoholika, muzikanta na turné, obyčejného vagabunda či všechno dohromady, zřejmě nejvíce ocení k dokonalosti dovedenou kulturu kiosků, imbissů a krámků s pitím, otevřených do nočních, ba i brzkých ranních hodin. Před většinou z nich najdete aspoň jeden stolek s párem lavic, poskytující příjemné spočinutí při toulkách městem, a nikomu nevadí, ani když se posezení protáhne a vy si chodíte pro jednoho sternburgera za druhým. Místní obyvatele nijak nepobuřuje, že jim někdo popíjí pod okny do dvou do rána – s trochou hluku se ve velkoměstě zkrátka musí počítat. I bezdomovcům se v Berlíně daří mnohonásobně lépe než v tuzemsku, což je poznat už z toho, že prázdné láhve na ulici zpravidla nikdo nesbírá. Praha se naopak vydává cestou restrikcí a vylučování a snaží se předstírat, že sociální problémy se vyřeší odsunutím z dohledu. Město, v kterém si už pomalu není možné sednout na trávník nebo obrubník, žene své obyvatele do stále větší izolace. Těžko doufat, že se v lidech probudí tolerance a solidárnost, když je jim vštěpováno, že není možné vypít si své pivo jinde než v hospodě anebo v obýváku před bednou.
k!amm