Jack Smith
Extra Trouble. Ein Jack Smith Raum im MMK
Museum für Moderne Kunst, Frankfurt nad Mohanem, 2. 11. 2012 – 13. 1. 2013
Ve frankfurtském Museum für Moderne Kunst je jeden z menších sálů věnován tvorbě vlivného, přesto však neprávem upozaděného tvůrce amerického filmového, fotografického a divadelního undergroundu – Jacka Smithe. Smith, který je považován za jednoho z otců performance a experimentálního videa a který spolupracoval s lidmi formátu Andyho Warhola, Roberta Wilsona či Johna Zorna, sice není zapomenutým tvůrcem, zasloužil by si však daleko více pozornosti. Spousta významných umělců (David Lynch, Ulrike Ottinger, Laurie Anderson či již zmíněný Zorn) mu přiznávají statut objevitele, umělce, bez něhož by všechny následující generace performerů nebyli tím, čím jsou. Jak ukazuje výstava, složená jen z nemnoha exponátů a sady fotografií, již doplňuje velká filmová retrospektiva v divadle Mousonturm, Smithova fascinace levnou estetikou, pokleslými žánry, homosexuální tematikou, sci fi, etnickou hudbou či rituály je do značné míry nejednotná, snadno přístupná, leckdy až banální, ale hlavně naprosto svobodná a otevřená. Jeho dílo není založeno na tajemství, ale na čistě nepředpojatém přístupu k událostem a fenoménům. Estetika, kterou Smith používal, zneužíval a rozvíjel, je zčásti produktem karnevalové zábavy, odpadkové kultury a campu, čistým přehnaným kýčem, ale také v sobě nese díl zázemí velmi poučeného a vzdělaného umělce, který byl schopen skrze formy vyjadřování, jimiž se obecně pohrdalo, vypovědět mnohé o konzumní mytologií moderní a postmoderní společnosti.
Lukáš Jiřička
Chiara Fumai čte Valerii Solanas
Karlin Studios, Praha, 19. 12. 2012
V malé místnosti továrního objektu, využívaného jako galerie a ateliéry, vyzvala mladá italská umělkyně své obecenstvo, aby se usadilo, zavřelo za sebou dveře a nijak ji nerušilo. Poté se optala přítomných, kdo z nich by se prohlásil za feministu či feministku. Jelikož jsem seděla v první řadě, nevšimla jsem si počtu rukou, ale podle výrazu umělkyně se dalo předpokládat, že jich nebylo mnoho. Žen, které se nejistě ošívaly, se umělkyně tázala, proč ruku nezvedly. Do rozpačitého ticha se pak jala přednášet ukázky z kultovního textu radikální feministky Valerie Solanas, jež také proslula svým útokem na Andyho Warhola. S.C.U.M. Manifesto (význam zkratky lze přeložit jako Společnost pro hubení mužů) projektuje likvidaci mužského pokolení a s ním spojeného společenského systému. Z textu, který nepřestává šokovat a fascinovat svou vyostřenou imaginací i jazykem, si Chiara Fumai vybrala ukázky, které četla anglicky asi dvacet minut. Ne že by její přednes nebyl strhující, byl plný zloby i výsměchu, ale bylo obtížné umělkyni porozumět – jazyk manifestu ostatně není jednoduchý. Jakkoliv jsou feministická témata i radikální myšlenky zásadní, je otázka, zda to v kontextu současného umění stačí. Manifest je totiž zajímavý sám o sobě a jediné, co k němu umělkyně dodala, byla nepříliš nápaditá vizuální prezentace a dramatický přednes. Ten, kdo text a jeho kontext předtím neznal, nemohl rozumět, co se vlastně děje, a tomu, kdo ho četl, performance mnoho nového nepřinesla.
Tereza Stejskalová
Raymond Chandler
Král ve žlutém hávu
CD, Radioservis 2012
Detektivka Král ve žlutém hávu je asi nejznámější detektivní novelou z Chandlerova předmarlowovského období. V češtině vyšla v souboru Poslední útočiště. Autorem dramatizace, natočené v roce 1991, je Vladimír Hendrych. Rozhlasová verze povídku jednak pochopitelně zhustila, jednak dala větší důraz na dialogičnost – takže se tu na rozdíl od textové verze rozvíjí dialog mezi vypravěčem v podání Josefa Somra a hlavní postavou, detektivem Stevem Graycem s hlasem Petra Kostky. Ten je čtenáři Chandlera povědomý: je to čestný lůzr se zálibou v alkoholu a ženách, který bere sebebeznadějnější kšefty prostě proto, že ho zajímá, jak případ dopadne. Příběh, nesoucí se v rytmu jazzu, se odvíjí od vraždy jazzového krále, populárního trumpetisty Kinga Leopardiho, pohledného svalnatého chlapíka, namluveného Jiřím Krampolem. Na rafinovaně fingovanou sebevraždu Grayce neskočí a navzdory tomu, že Leopardi byl špína chlap, se pustí do vyšetřování. Můžeme se těšit na několik dalších vražd a jednu sebevraždu, tučný hlas Milana Neděly a na půvabné věty typu „roztrhni si kušnu hákem, vole“ nebo „otřela se mi kozičkou o košili“. Asi nevyzradíme nic podstatného, když uvedeme, že za všechno můžou „zvrhlý sadisti, co si hrajou na mstitele zhrzený dívčí cti, jak na Divokým západě“. Jak zpívá kapela Činna v písni inspirované touto povídkou: „Bráško, byl si veš/ ale muziku, tu měl v těle,/ to mu neupřeš.“
Jan Gebrt
Václav Šorel, František Kobík
Vzpoura mozků
CD, Radioservis 2012
Ábíčkovské komiksy se v poslední době staly předmětem experimentování. Po e knize s komiksem Vzpoura mozků se objevuje také záznam rozhlasového seriálu. Je rozdělen do pěti zhruba desetiminutových dílů a v roce 2012 ho připravil režisér Vlado Rusko. Celý příběh je zarámován jako vzpomínka jednoho z členů posádky, který polehává u jihočeského rybníka a vzpomíná na výpravu za mimozemským životem a návrat na Zemi ovládanou roboty. Bohužel se tvůrci nevyhnuli několika vědeckofantastickým nesmyslům. Rychlost kosmické lodi například dosahuje stonásobku rychlosti světla, a když pak posádka vletí do sluneční soustavy, první, co spatří, je Pluto. Kosmonauti by přitom v té skrumáži kamení těžko natrefili právě na tuto planetku. Akční souboj s roboty je zhuštěn do jediného dílu, většinu času se hrdinové na souboj připravují. A tady je další zádrhel: přestože se posádka Prométhea vrací na Zemi po stovkách let, jejich kosmická loď má dokonalejší zbraně než roboti, kteří mezitím ovládli zemi. Na seriál je však třeba nahlížet jako na podobenství o lidech, kteří si chtěli ulehčit život přenesením co největšího množství práce na stroje, až se sami stali jejich otroky. Pokud jde o originalitu, těžko připisovat scenáristovi Václavu Šorelovi víc než jen následování Asimova či Clarka. Kouzlo příběhu ale spočívá právě v tom, že vyšel v podobě dobře nakresleného komiksu (autorem byl František Kobík) v době, kdy u nás nic podobného nebylo. Jako bonus CD obsahuje scénář v textové podobě a dokonce i původní komiks ve formátu pdf.
Jiří G. Růžička