eskA2látor 3

„Pověste Zdeňka Trošku! Luděk Sobota ke zdi! Nechť prýští krev Jiřího Babici!“ zaburácelo bezpočtukrát z obýváků dobře situovaných českých rodin. Na televizi už se nedívají, nereprezentuje jejich hodnotové univerzum. Maximálně si občas sednou k dokumentu na „Dvojce“, kouknou na Události, aby věděli, co nového se děje ve světě, případně se ubezpečí o správnosti svého výkladu dějin u Vyprávěj, seriálu pro celou rodinu. Smyčka se stahuje, Evropou obchází plebs! Není tak divu, že by mnozí z nich nejraději, kdyby bylo poloimbecilním masám odebráno volební právo. Klíčovou roli v tomto bobtnajícím konfliktu sehrávají komerční televizní a rozhlasové stanice. Jen díky nim se čas od času protrhne neuvědomovaná bariéra mezi vrstvami společnosti – vyvalí se vědomí neshody. Intelektuální fašismus pranýřuje nejchudší a nejznevýhodněnější vrstvy společnosti za jejich mrzký světonázor, nedostatečnou kultivovanost a plebejství. Televizní obrazovka nám v přímém přenosu přináší vpád barbarů do Říma. „Vládneme, protože jsme si osvojili soubor vytříbených hodnot a dobrých mravů,“ deklamují fašisté. „Nepociťujeme stud,“ huláká lůza, „jste eskamotéři vkusu, kteří nás s úsměvem na tváři okradli, zdvořile poděkovali, snesli celou řadu validních argumentů a zmizeli na čaj o páté. Sereme vám na to, inteligence, snímáme samet z našich dýk!“