Co zaniká a co zbývá

„Byl jsem tam, byl jsem kamera – oko. Byl jsem svědek a tohle všecko jsem natočil.“ Záběry použité později v Ztracen, ztracen, ztracen vznikaly mezi lety 1949 a 1963 a může se nám zatočit hlava, když si zkusíme vzpomenout, co se těch letech všechno se světem stalo. Mekas držel u oka filmovou kameru, přes kterou upíral pohledy na ženy, muže, děti, parky, lesy, moře, kameny, silnice, na sebe sama. S nezaměnitelným východoevropským přízvukem nás přesvědčuje, že „jsou to jen obrazy, jen nevinné obrazy“. V obrazových denících jsou stopy zrnitých stínů. Některé mají nebo měly svá jména: bratr Adolfas Mekas, manželka Hollis Meltonová, jejich děti, filmaři Ken a Jo Jacobsovi, Marie Menkenová, Gregory Markopoulos, Robert Frank, Stan Brakhage, Tony Conrad, Ed Emshwiller, Hollis Frampton, Hans Richter a Peter Kubelka. A umělci, básníci, hudebníci, beatnici, rockeři – Gary Snyder, Julian Beck z Living Theater, Lou Reed, Harry Smith, Willard Van Dyke, Amalie Rothschildová, Gregory Corso, Salvador Dalí, Peter Bogdanovich, Nam June Paik, Norman Mailer, Richard Serra, Annette Michelsonová, Andy Warhol, Allen Ginsberg, John Lennon, Yoko Ono, P. Adams Sitney, Henri Langlois, Nicholas Ray, Roberto Rossellini, Marcel Hanoun, Carl Dreyer, Lotte Eisnerová, Barbet Shroeder… A potom celé zástupy bezejmených, kterých se ani nenamáhal zeptat, jestli jim nevadí, že je natáčí na filmový pás. Ale vždyť ten posedlý kameraman to všechno nenatáčel pro sebe, ale pro ně. Nebo pro nás všechny? Snad dokonce „pro samotné dějiny bezdomovců“, jako glejt bezdomovectví.

„Občas nevěděl, kde je… Současnost a minulost se mu navzájem prolínaly a překrývaly. A protože neměl ve skutečnosti žádný domov, naučil se rychle si zvyknout na každé nové místo…“ New York byl pro Mekase prvním skutečným velkoměstem, se kterým se setkal. Ta, která viděl v Německu – Hamburk, Frankfurt, Kassel –, byla po válce v ruinách. Na pevninu vstoupil Mekas s označením „displaced person“. Stal se Cizincem, který mohl podobně jako děti vnímat celek, protože mu unikal význam. Musel se rychle adaptovat, nerozuměl jazyku, učil se dešifrovat gesta, číst slova z pohybů rtů. Podobně „odezírá“ i tvářnost města: slunce v kalužích na chodnících Brooklynu, pohledy oknem dolů na zasněženou ulici, bruslení a sáňkování v Central Parku, stromy, jezero, moře. Šestý kotouč Ztracen, ztracen, ztracen končí sekvencí „A visit to Stony Brook“. Proplétají se tu záběry Kena Jacobse a Mekase. Objevuje se scéna s bílým koněm a dlouhé pohledy na dvojici koupajících se dívek. Mekas se nekoupá: sedí na kamenité pláži s kamerou na klíně a občas ji přikládá k oku.

Miloš Vojtěchovský

Každý ostrov je pustý

Ztracen, ztracen, ztracen je film iniciační. Při projekci jsme přítomni zasvěcení, počínání. Vykořeněnec z Litvy, začíná hledat své vlastní místo v New Yorku mezi litevskými přistěhovalci. Mekas je vykořeněn i podruhé, když se stěhuje opět přes vodu – tentokrát je to East River – z Brooklynu na Manhattan. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že má­-li být prospěšný otčině, musí nejdříve vytvořit sebe: najít smysl. Jak jít na smysl? Mekas na něj nejde, ale podvědomě přichází na to, že spočívá v aktu oddělení sebe sama od prostředí: oddělením pohledu. Je zrozením jeho kamery, která se natrvalo uhnízdí mezi Já a Ty. Jde také o odvrácení od snění o Hollywoodu. Vpuštěním oceánu tam, kde doposud nebyl, vynořením ostrova; novým počátkem z hloubi oceánu, kde dřív byl jen nepřerušený živel. A živel v jeho filmech znamená chumly těl těkajících po ulicích, hladových, neukojených, svezených z celého světa. Deštěm vazká a geometrická síť newyorských ulic. Déšť a sníh a dotírající zima. Naopak: ostrov je park – útočiště, ostrov je léto, výlet za město. Ostrov je stydlivý pohled ženy do kamery.

Ve filmu vystupuje litevský filosof Pakštas, podle něhož by si Litva měla koupit ostrov kdesi na východě Afriky, neboť mezi Německem a Ruskem, v místech, kde se v úzkém stisku velmocí nachází, nebude nikdy klid. Mekas říká: Teď to konečně chápu. A jaký člověk žije na pustém ostrově? Gilles Deleuze: „Je to člověk téměř neznámý, člověk absolutně oddělený, absolutně tvořivý, stručně řečeno Idea člověka (…) velký Zapomínač. (…) Člověk, který předchází sám sobě.“ Mekas si pustotu ostrova, který obydluje, uvědomuje. A právě z pustoty nepřijaté jako možnost vlastního prostoru a jako možnost nového počátku se rodí sentiment, který Mekas-střihač a komentátor vidí v natočeném filmovém materiálu. Pustota je esenciální, a to se člověku většinou nechce přijmout jako východisko. Je nezrušitelná vlastní existencí, obydlováním, tvorbou, novými počátky. Hrdinové a proroci potřebují špatné časy. Proces obydlování se nikdy nedokoná, nestane se obydlením, každý ostrov je z definice pustý. Jinak by se totiž z ostrova stala pevnina, oddělující oceán by vyschl, námořní trasy se ohnuly k ostrovu, výletníci by se tu začali chovat jako doma. Tvorba by se stala kolonizací prostředí.

Ondřej Vavrečka

Cívkový akt

Co se ztrácí a co zůstává? Čeká nás společné sledování přibližně 250 tisíc obrázků, nehybných fotografií, které se budou před našima očima míhat s takovou kadencí, že si v optických mrákotách raději domyslíme ony chybějící zlomky sekundy, jež jeden obrázek od druhého oddělují. Ztratily se někam ty nezaznamenané chvíle? Námi vysněné meziobrazy nejenže z nespojitých okamžiků vytvoří iluzi souvislého pohybu, ale poslouží i k zaplnění chvilek naprosté tmy, kdy rotační závěrka projektoru Meoclub 16 zastaví tok světla procházející Mekasovým filmem. Celý sál pak pohltí temnota. Takových záblesků tmy bude dvaasedmsedát do sekundy. Co se stane s těmito chvílemi? Budou chybět těm, kteří o nich nevědí a neujistí se o jejich přítomnosti pohledem v ústrety světelnému kuželu vycházejícímu z projektoru?

Kam se ztratil Mekasův čas a kam se ztrácí ten náš? Jonas Mekas použil jen sedminu natočeného a uvažovaného materiálu a ke střihu se odhodlal dvacet sedm let po natočení prvních záběrů. Nechal natočený materiál – a sebe sama – dozrát. Protože filmový materiál byl tehdy ještě vyroben z živé hmoty, dozrál doslova. Kdyby nebyla taková prodleva mezi natočením materiálu a jeho střihem, dnešní film by vypadal jinak, a nejen z důvodu menšího odstupu a prostoru pro reflexi. Stárnutí barevného materiálu Kodachrome Mekas později částečně zafixoval překopírováním původního duplikačního negativu na stálejší Ektachrome a dalším podstatným krokem v boji proti vkrádajícímu se času byla restaurátorská úprava, realizovaná na počátku tohoto tisíciletí. Tehdy vznikla i reprezentativní DVD edice, tedy nejnovější zásah do časovosti Mekasova, prý nadčasového díla. Totožné obrázky se totiž při sledování videa míhají před očima o něco rychleji: namísto čtyřiadvaceti jich za sekundu zabliká pětadvacet. Ale kam se podělo těch třináct minut, o které je snímek na DVD kratší?

Ovšem divák sledující DVD se nemusí zdržovat výměnou filmových cívek, takzvaný film mu rychleji uteče. Na rozdíl od Mekase, jenž myslel a tvořil v měřítku pouze třísetmetrovém, to jest v limitu střihacího stolu. Diváka DVD disku se titulek „End of Reel“ pramálo dotkne, my díky němu můžeme vnímat další z jednotek filmové výstavby, vedle tradičních úseků jako políčko, záběr, scéna a podobně tu jde právě o cívku. Cívku Mekasem otisknutou do vnitřní dramatické struktury filmu, vytvářející to, co historik Ivan Klimeš nazývá „cívkovým aktem“.

Co se tedy ztrácí a co zbývá? Cívková struktura, realita kilometrů filmového pásu, střídání světla a tmy a čas ve filmu fyzicky uchovaný. Uvidíme film, který před námi sledovalo – soudě dle jeho stavu – už hodně lidí a jejich pohledy se na něm očividně podepsaly.

Míru dnešního poškození může promítač ovlivnit, nicméně na vině jsme nakonec stejně my diváci, kvůli kterým se film ukazuje… a tedy ničí. To dělá z dnešního večera výjimečnou událost, která se ve všech svých nuancích samozřejmě nebude opakovat. Dokonce se může stát, že k filmové projekci Ztracen, ztracen, ztracen v Praze nemusí dojít již nikdy. Mekasův film je o pocitu ztráty a ztrácení a někteří cítí jistý pocit ztráty právě s koncem filmové kinematografie. Tento filmu vlastní způsob ztráty a zanikání může být nejen tragický, ale i radostný a poučný. Tedy snad: nic není ztraceno.

Matěj Strnad