Na začátku května tomu bylo přesně rok od chvíle, kdy François Hollande převzal otěže prezidentského úřadu po Nicolasi Sarkozym. Dle francouzského tisku je bilance jeho dosavadního působení ve funkci tristní. Země se utápí v krizi, nezaměstnanost šplhá k rekordním hodnotám, stejně jako (ne)oblíbenost prezidenta, který na to reaguje tím, že neoblomně trvá na svém a pokračuje v politice frází, jež ve vztahu ke skutečnosti působí nevěrohodně. Jestliže mu nelze upřít zásluhu na prosazení sňatků homosexuálních párů i přes odpor části veřejnosti, musí se jedním dechem dodat, že jeho politickému stylu chybí přesvědčivost, a to především v záležitostech spojených s řešením ekonomické krize.
Philippe Moreau Chevrolet 6. května na blogu Le Plus upozornil na chyby, kterých se Hollande během uplynulého roku dopustil v komunikaci s veřejností. Vyšel přitom z několika emblematických fotografií, na nichž dokumentuje proměnu poměrně suverénního prezidentského kandidáta v nevýrazného až bojácného prezidenta. Tato dvojí tvář Françoise Hollanda je přítomna už na snímku z 15. května 2012, kdy při vojenské přehlídce na Champs Elysées stál nově zvolený prezident celý promočený od deště nehnutě v pozoru, aniž by na něm byla patrná jakákoli známka nepohodlí. Je přitom těžké posoudit, zda je tento stoicismus projevem odvahy, rozhodnosti postavit se větru a dešti, nebo naopak rezignovanosti vůči situaci, ze které nelze uniknout.
Oficiální prezidentova fotografie už ale dala tušit, s kterým ze dvou Hollandů budeme mít tu čest. Vidíme tu pána s mírně stydlivým úsměvem, stojícího v zahradách Elysejského paláce s rukama podél těla a hledícího do objektivu. Jako by něco chtěl říct, ale nakonec si to nechal pro sebe. Snímku chybí poselství; prezident zde vystupuje jako člověk váhající, který sice vybízí k činu, ale sám ho není schopen provést.
Chevrolet hovoří i o dalších problematických aspektech komunikačních strategií prezidenta, například o jeho únavných televizních vystoupeních. Na závěr pak vyslovuje tezi, která velmi dobře vysvětluje, proč se Hollandovi nedaří získat si přízeň veřejnosti: nevypráví totiž žádný příběh, nesděluje, kam chce zemi dovést, nemá vizi, v niž by Francouzi mohli věřit.
Francouzský prezident se svou pošramocenou pověst snaží u veřejnosti napravit jakýmikoliv prostředky, mezi něž se řadí i akty symbolického charakteru. Le Monde přišel 21. dubna s informací, že Hollande usilovně přemítá, o které osobnosti rozšířit okruh „velkých mužů“ Francie dlících v Pantheonu. Výběr nových „hrdinů“ je velmi delikátní záležitostí, na níž si bývalý prezident Sarkozy vylámal zuby a jeho předchůdce Chirac se jí raději vyhýbal (během jeho desetiletého působení ve funkci mauzoleum nedoznalo až na dva případy změn). To první socialistický prezident Mitterrand doplnil Pantheon hned o sedm postav, a byť současný prezident zas tak výrazně navyšovat počet národních herojů neplánuje, je to jistě i mitterrandovský odkaz, jenž ho nutí celou záležitost důkladně promyslet.
Zatím se zdá, že mezi horké kandidáty patří osvícenský filosof Denis Diderot a odbojář Pierre Brossolette. Oba mají tu výhodu, že představují dostatečně konsensuální návrhy na to, aby se nestaly předmětem vážných sporů. To samé platí i o historikovi a odbojáři Marku Blochovi nebo nedávno zemřelém politickém aktivistovi Stéphanu Hesselovi. Ze strany vlivného současného historika Pierra Nory padlo také jméno „otce dějin Francie a Republiky“ Julese Micheleta. Všechny tyto návrhy mají však jednu chybu, která byla přitom doposud spíše výhodou: jedná se o muže. François Hollande se totiž nechal slyšet, že nadešel čas „přivítat v Pantheonu ženy“, které byly doposud až na výjimky opomíjeny. Nejhlasitěji se zatím hovoří o anarchistce a hrdince Pařížské komuny Louise Michelové, spisovatelce a revolucionářce Olympe de Gouges, spisovatelce George Sandové či vědkyni Madame de Châtelet. Pokud ovšem ostatky některé z žen budou do Pantheonu skutečně přemístěny, možná nebude od věci zamyslet se nad tím, jak upravit nevyhovující nápis „Velkým mužům vděčná vlast“, umístěný na tympanonu.
Tématem číslo jedna se v dubnu ve Francii stala aféra – dnes už bývalého – ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaka. Tento plastický chirurg, jenž působil už v Rocardově vládě na začátku devadesátých let, po několik měsíců odmítal nařčení investigativních novinářů internetového zpravodajského serveru Mediapart, že ve Švýcarsku vlastní účet, na němž je uloženo šest set tisíc eur. Druhého dubna však nakonec přiznal, že tyto informace jsou pravdivé, a ve funkci ministra skončil. Za daňové úniky mu teď hrozí vězení.
Mediapart v úterý 16. dubna přinesl obsáhlý rozhovor s historikem Christophem Prochassonem na téma levice a morálka. Podle Prochassona je jediným dnešním rozdílem mezi levicí a pravicí jejich vztah k moci a penězům; pokud by levice připustila odklon od jistých morálních nároků, od dodržování slibů, mělo by to pro ni zničující následky. Přitom samotné vytváření bohatství socialistům dlouho nevadilo – požadovali pouze, aby bylo řádně přerozdělováno mezi všechny společenské třídy. Až vítězství Françoise Mitterranda v prezidentských volbách znamenalo výraznou změnu. Tehdy se poprvé socialisté dostali k moci a tím pádem i ke konfrontaci s pokušením zneužívat výhod, které vysoké státní funkce nabízejí. Někteří, jako třeba Jérôme Cahuzac či Bernard Tapie, těmto svodům podléhají a přispívají tím k oslabování nikoli jedné politické strany, ale levice jako takové.