Podle autorky nedávno vydané novely Nonstop Eufrat, jejíž recenzi přinášíme na protější straně, je křesťanství stále živý projekt, jenž už v minulosti překonal hlubší krize, než jakými prochází dnes, manželství je stabilizační prvek a psát literaturu je radost.
Ve svém debutu Nonstop Eufrat píšete o knězi, který řeší obtíže s celibátem a odříkáním. Nepodobá se to v něčem životu umělce?
Těžko říct. Asi oba vědomě či podvědomě vnímají, že mají jen jistou kapacitu energie, kterou chtějí napřít určitým směrem. Celibát byl kdysi zaveden také proto, aby kněží mohli věnovat veškerou vnitřní sílu svému povolání a jaksi neplýtvali energií jinde.
Není kniha vlastně popisem cesty od celibátu k celibátu? Bývalý kněz se stane manželem a otcem, ale jeho žena po porodu chutí na sex rozhodně nepřekypuje.
Spíš jsem chtěla ukázat, že hrdina přichází z prostředí, které má své problémy, do jiného, které má zase problémy jiné. A nesoulad v této oblasti, myslím, musí řešit téměř každý. Je pochopitelné, že žena po porodu žije hlavně dítětem, a stejně pochopitelné je, že chlap si připadá odstrčený. Sousloví manželská povinnost zní zkostnatěle, ale mělo postihnout spíš to, že to je také služba druhému, vždycky nejde jen o spontánní chuť. Dnes se pořád zdůrazňuje, aby se nikdo do ničeho nenutil, ale tahle svoboda a spontaneita může být vlastně i bezohledná.
Jak jde rodinný život dohromady s psaním?
Dokud byly děti malé, moc jsem toho neudělala. Většinou jsem psala po večerech. Byla to pro mě radost zase psát literaturu. Od dětství jsem pořád smolila nějaké povídky i básničky. Pak jsem se ale vdala, za rok přišla na svět naše první dcera a další děti následovaly. Zrovna, když jsem dostala v České televizi smlouvu na scénář, jsem podruhé otěhotněla. Dcera se narodila o měsíc dřív a já pak chodila s miminem do televize, kde se mnou jedna dramaturgyně procházela poznámky a druhá chodila po kanceláři a natřásala v náručí řvoucí nemluvně. Ten scénář se pak nerealizoval.
Po zkušenosti s psaním scénářů jste tedy k psaní prózy došla podobně jako řada dalších lidí – s úlevou jste zjistila, že to je médium, které si nežádá velkých finančních vstupů a v němž můžete věc dotáhnout do finálního tvaru úplně sama…
Přesně tak. Mohla jsem si psát, jak a co jsem chtěla, až teprve asi v půlce knihy jsem si začala dělat nějaký plán a koncipovat celek. Po letech, kdy jsem večer chtěla jen spát, jsem se těšila, až uložím děti a budu psát. Ale dokud to nešlo, brala jsem to, jak to bylo.
Jestli jsem to pochopil dobře, byla jste zamlada běžná nádoba plná hříchu a až pak jste konvertovala ke katolické víře.
Můj budoucí muž byl z velké katolické rodiny a já jsem se zpočátku víře vzpouzela. Ale později jsem si začala říkat, jak bych si mohla vzít na celý život za manžela někoho, jehož velká část mi bude naprosto cizí. Tak jsem tomu v sobě otevřela dveře a řekla si: „Chci uvěřit, a dál už to není v mých rukou.“ A ono to opravdu přišlo. Když jsem začala chodit do kostela, ještě jsem variovala mezi polohou ekologické aktivistky a bohémky. Šíleně mě rozčilovalo, o jakých nepodstatnostech kněží z kazatelny vyprávějí. Copak nevědí, jak rychle tají ledovce? Bohémka zase chtěla všechno znát a všechno zažít – bavila jsem se s bezdomovci, fascinovaly mě drogy, alkohol, kouření… Myslím, že jsem byla jen krůček od průšvihu. Manžel a víra mě vlastně zachránili.
O čem bude další knížka, kterou píšete teď?
Bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita. V životě pozoruju zvláštní fenomén extrémně se vychylujícího kyvadla. Napadá mě příklad s porodnicí. Dřív byly návštěvy jen v neděli a všichni se tam chodili ve všední dny dívat pod okna, aby zahlédli svou ženu s novorozencem. Dnes jsou návštěvy každý den od jedné do sedmi. Což zní úžasně, než si ovšem uvědomíte, že na pokoji jsou třeba tři ženy, které by měly odpočívat, kojit, a přitom jim tam až půl dne vysedávají cizí lidé. To je pro mě dost sporný pokrok. Všechno se neustále mění, mizí, předělává… Katolická církev, stejně jako třeba manželství, je pro mě naopak silný stabilizační prvek. Když máme třídní sraz a spolužáci mají po boku pořád tytéž lidi, těší mě to a uklidňuje.
Veronika Bendová (nar. 1974) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Žije v Praze, má čtyři děti. Její prvotina Nonstop Eufrat vyšla loni v nakladatelství Fra.