Max Jacob
Kalíšek na kostky
Přeložil Michal Novotný
Torst 2012, 260 s.
Ještě po devadesáti dvou letech, která uplynula od uvedení Maxe Jacoba do českého literárního diskursu, když jej Karel Čapek přeložil pro antologii Francouzská poesie nové doby, na sebe dílo tohoto básníka, výtvarníka a hudebníka v jedné osobě opakovaně strhuje pozornost. Dokladem je rovněž počin nakladatelství Torst, které Jacobovy básně v próze znovu vydává. Ačkoli se jedná o avantgardního literáta, surrealistická východiska zde nejsou uplatňována tak, jak by mohl čtenář od tradiční apollinairovsko-bretonovské linie očekávat. Kalíšek na kostky je příliš intelektualizovanou ironií, nadsázkou. Podle překladatele Michala Novotného jde o „slovní ekvilibristiku“. Což je metaforický, ale pádný příměr, odpovídající pocitu, že konstrukce tohoto druhu by se nesnesly s agresivními postupy mladého surrealismu, a tím pádem by nikdy nenabyly své výsledné formy. Básně v próze utvářejí významové struktury, které jsou neustále na pomezí humoru, banality či nonsensu, a to vše se odehrává v nadreálném fikčním světě, kde náhoda a kalkul existují těsně vedle sebe. Jacob je spisovatel, který dokázal v rámci experimentu zohlednit jak nároky své současné umělecké epochy, tak formální tradici básní v próze a zároveň zůstal věrný vlastnímu přístupu, nutnému pro překročení manifestovaných avantgardních výsad.
Jakub Černík
Juan Marsé
Kaligrafie snů
Přeložila Marie Jungmannová
Odeon 2012, 288 s.
V knize Kaligrafie snů nám Juan Marsé přibližuje Barcelonu poválečných let očima puberťáka Ringa. Ten si přál být slavným klavíristou, ale ve zlatnické dílně přišel o ukazováček. Teď posedává v baru Rosales v ulici Torrente de las Flores, čte knihy a pozoruje místní obyvatele. Mezi ně patří také těžkopádná Victorie Mirová, se kterou se potkáváme ve chvíli, kdy se pokouší o sebevraždu. Sblížení Ringa a Victorie je milostnou zápletkou, která se vine celou knihou. Vypravěč však spíše než na samotný příběh klade důraz na vylíčení periferie Barcelony. S Ringem se dostáváme do zapadlých barů a nevěstinců, pozorujeme místní krasavici Violetu a její matku Victorii nebo se stejně jako Ringo snažíme zorientovat v pašeráckých praktikách jeho otce. Živost, s jakou se nám před očima až filmovým stylem vyjevuje detailní zobrazení jedné ulice a jejích obyvatel, je nejspíš podpořena také faktem, že Kaligrafie snů je Marsého zatím nejautobiografičtějším dílem. Kromě autorových pozorovacích schopností zaujme také střídání rovin vyprávění, díky němuž se na španělské město jednou díváme z pohledu samotného Ringa, jindy z pohledu vševědoucího vypravěče. I přes tyto dva klady je však dynamika textu – a tedy i jeho čtivost – stále zpomalována nedostatkem dějovosti. Z toho důvodu ani závěr, jenž má být nejspíše překvapivý, žádný výraznější šok čtenáři nezpůsobí.
Klára Elšíková
Jolande Jacobi
Psychologie C. G. Junga
Přeložili Ludmila Menšíková a kol.
Portál 2013, 216 s.
Jolande Jacobi podává deskriptivní přehled analytické psychologie Carla Gustava Junga; zejména jde o archetypální pojetí psýché a roli symbolů v kulturním životě. Pro Jungovo pojetí duše je zásadní, že se jedná o projev kolektivního ducha. Jeho teorie symbolů a mandal je ovšem vágní. Člověk si nezvolil kruh pro jeho geometrickou dokonalost, ale proto, že v archaickém období na úsvitu dějin se mu různé příklady kruhů – Slunce, Měsíc, kruhy na vodě – zjevovaly jako první nedosažitelné vzory, konkrétní, fyzické a svou podstatou fascinující. Nazvěme je třeba „přírodní mandaly“: patří do prehistorie ontogeneze lidského jedince, působí svou obecnou sdělnou primitivností a jsou svým významem předvědecké. Tyto podstatné smysly Jung (a ovšem ani jeho vykladačka) nezachytil, soubory jevů pouze zaznamenal a katalogizoval. Svým způsobem rezignoval před uměleckým smyslem symbolu, před tím, co jej činí dílem. Lidský duch je kreativní a prochází ustavičnou metamorfózou – to je důvod ambivalence lidského údělu. Navíc má ideální, metafyzický, spirituální, božský vzmach. Tyto potence se do Jungových omezených „šuplíčků kategorií“ nevešly. Ani nemohou. Duch totiž vane, kudy chce, a náš psychoanalytik může toliko přitakat. Stejně podezřelý je i motiv opakování archetypů – jak by ne, když se bezpočtukrát opakují lidské životy ve svých individualitách a vztazích.
Vít Kremlička
Michal Mikšík
Poznáváme jarní houby
Grada 2013, 208 s.
I když možná máte pocit, že žádnou další knihu o houbách nepotřebujete, publikace Michala Mikšíka vás může přesvědčit o opaku. Pokud ovšem nepatříte k houbařům, kteří vyrážejí do lesa jen v létě a na podzim a sbírají pouze to, co má rourky. Jarním houbám se zatím žádný atlas takhle komplexně nevěnoval – přitom právě na jaře můžeme najít takové skvosty, jako jsou kačenky, smrže nebo májovky. Jen musíme vědět, kde hledat. Mikšíkova kniha je rozdělena na teoretickou část a samotný atlas. Teoretická část obsahuje základní dělení hub a pak už jen samé dobré rady. Publikace uvádí výčet hub pro jednotlivé druhy ekosystémů, jako jsou třeba lužní či jehličnaté lesy nebo sady, zahrady a louky. Sám jsem díky Mikšíkovi narazil na svou první kačenku. Stačí zajít k vrbinám u potoka, nejlépe koncem března nebo začátkem dubna, když je teplota v noci a ve dne podobná, a trochu se porozhlédnout. Smržům se zase daří na mulčovací kůře. Bez tohoto atlasu bych asi neurčil ani tmavobělku žlutavou, která je prý dobrá v octě. Na konci knihy najdeme ještě seznam zajímavých houbařských internetových stránek a tři jmenné rejstříky hub: český, latinský a slovenský. Chybí snad jen část s recepty, protože dělat smaženici ze smržů nebo májovek je prostě škoda. Naštěstí se dnes dá kuchařská inspirace snadno vygooglovat. Hlavní je, že na rozdíl od letních lesů je na jarních loukách klid a šance na úspěšný lov se správnou příručkou veliká.
Jiří G. Růžička
Rychle a zběsile 6
Fast and the Furious 6
Režie Justin Lin, USA, 2013, 130 min.
Premiéra v ČR 23. 5. 2013
Předchozí díl adrenalinové akční série mile překvapil svým odklonem od tuningu k opravdové akci tak trochu ze staré školy. Vin Diesel dorostl do rozměrů, které umožnily angažovat coby antagonistu Dwaynea „The Rocka“ Johnsona a celé vyprávění se navíc začalo příjemně absurdně měnit v něco mezi Expendables a Dannyho parťáky. Minulý díl sice nepřinesl chytrou ani elegantní zápletku na téma vloupání, ale šlo o nápaditý akční film, v němž před zběsilými střihy dostala přednost dobře choreograficky zvládnutá akce. Aktuální díl se bohužel drží oblíbeného hollywoodského pravidla „všeho úspěšného příště dvojitou dávku“, jenže některé věci se donekonečna naddimenzovávat nedají. Hlavní problém jistě není absurdita zápletky a v posledku ani její překombinovanost. Kromě přebytku nezužitkované svalové hmoty (když se minule postavy Diesela a The Rocka skamarádily, bylo potřeba jim postavit do cesty ještě větší skálu v podobě dánského „Mazla“ Kima Kolda), je tu hlavně nadbytek dialogů ve stylu „Jsme rodina“ či „Až projdeš těmi dveřmi, všechno se změní“. Stotřicetiminutová stopáž slouží jen snaze zužitkovat všechny postavy a všechny typy akce. Přehnaným sekvencím chybí bondovská nadsázka a bez ní zase schází protagonistům superhrdinské schopnosti. Závěrečná scéna, která láká na další díl, navíc potvrzuje, že tvůrci vyrábějí týmovku, která chce konkurovat úplně všemu: Expendables, Dannyho parťákům a možná rovnou i Avengers.
Tomáš Stejskal
Jana Bernartová
Turingův test v podmínkách imitační hry
Galerie Kvalitář, Praha, 21. 5. – 21. 6. 2013
Na dvou LED panelech umístěných v jinak prázdné galerijní místnosti ubíhají dva texty, lidský a generovaný, svou slovní zásobou odkazující k současné teorii umění. Na třetím displeji běží čas. Jedná se o výstup „umělecko-badatelského projektu“ Jany Bernartové Generování textů o generativním umění. O výzkumu však může být řeč leda v osobním smyslu („naučit se něco nového“). Bádání je tu totiž jen apropriační hrou, v níž jsou symbolické obsahy produkované vědeckou racionalitou stavěny do emocionální, empatické perspektivy. Navzdory kurátorským prohlášením o nevizuální povaze softwaru tak zůstává ústřední motivací práce samotná prezentace a její účinek. Ta je jednoduchou popkulturní, nicméně působivou fantazií. Technicistní design zobrazovacích prvků, ale i nesrozumitelnost generovaných vět ve výsledku podporují srozumitelnost emoce – zatímco setkání s opravdovou umělou inteligencí by bylo unheimliche, zde jde o čistý chlad. Tato estetická koncentrovanost slouží vedle přítomné časomíry jako samostatný znak v interpretaci. Proto i ve chvílích, kdy se generovaný text dostává od agramatismu na úroveň nesmyslů ze Sokalovy aféry, jeví se výstup projektu v dané galerijní prezentaci spíše jako výsměch bezprizornosti organického života vůbec než jako ironická kritika překombinované kulturní teorie – v duchu vtipu, že bonusovým úkolem v Turingově testu je přesvědčit testující, že oni sami jsou počítačem.
Ondřej Roztočil
DOT 504 Dance Company
100 Wounded Tears
Divadlo Ponec, Praha, premiéra 22. 4. 2013
Divadlo Ponec uvedlo obnovenou premiéru mezinárodně ceněného představení 100 Wounded Tears. Soubor DOT 504 se poměrně úspěšně snaží ukázat, v čem spočívá jeho síla, ale proč právě tohle představení sklízí tolik chvály u diváků i odborné veřejnosti? Je to aktuální psychologická a sociální sonda do nitra jednotlivce i metaforická analýza mezilidských vztahů. Snaží se dotknout všeho. Bolestí, šrámů, promrhaných citů i úsilí, zkrátka toho, o čem se nám nejhůře mluví, ale rádi se s tím ztotožníme, jakmile to vysloví někdo jiný. Inscenace je velmi živelná, impulzivní, někdy až chaotická či groteskní. Nahota a momenty ponížení se zde střídají s absurdním humorem a sebeironií. Asi nejvýraznější z účinkujících, všestranně nadaný herec Csongor Kassai, který inscenaci dodává další rozměr i svým živým pěveckým projevem, několikrát vstupuje do interakce přímo s diváky a neváhá přerušit svůj part dotazem do pléna: „Jsem teď nepřesvědčivý, že?“ Publikum tuto upřímnost a shození masky vždy docení. Dámské kostýmy mají lehký nádech folkloru, široké sukně však dobře slouží jako rekvizita ve víru zběsilého tance. Dominantní mezi tanečnicemi je aristokratická Martina Lacová – když kolem sebe šermuje dřevěnou holí, její výkon ovládne celou scénu. Ani zbytek souboru však nezůstává pozadu. Představení 100 Wounded Tears se vrací a comeback je to bezpochyby přínosný.
Sabine Kejlová
900 piesek / Garasu
900 piesek / Garasu
MC, Rauha Turva 2012
Moravský DIY label Rauha Turva se specializuje na oblasti, které se nikdy nevzdaly kazet: crust, grindcore, harsh noise či HC punk. Současná renesance magnetické pásky ale prospívá i jim. Ostatně na to, aby se starého média zásadoví hudební radikálové a fundamentalisté zřekli jen proto, že ho je někdo schopen používat málem jako módní doplněk, má kazeta příliš silnou vnitřní, analogovou „pravdu“. Zvýšená péče o to, jak a do čeho nosič vsadit či zabalit, patří samozřejmě k věci a jde napříč scénami i žánry. V případě splitu slovenského a českého noiseového projektu je oranžová fosforeskující kazeta vložená do klasické krabičky, za pozornost ale stojí především obal, který kombinuje průhlednou fólii s barevným obrázkem na vnější straně a textem na hřbetu a vnitřní straně a karton s černobílým fotorealistickým potiskem. Právě prolnutí fotografie moře s naivistickou barevnou kresbou vybuchující sopky svým způsobem vystihuje hudbu obsaženou na kazetě. Industrial a noise, tedy žánry, které vnesly do hudby realitu odlidštěného, strojového světa, se v současnosti dostávají do pozice, která nemá se skutečností téměř nic společného: jsou prostorem pro meditaci a nostalgické vzpomínání na minulé erupce. Nejindustriálnějším prvkem v původním slova smyslu jsou nakonec kromě chyby na obalu (Garasa místo Garasu) samply s Karlem Gottem, který je přece jenom stále významnou složkou světa, v němž žijeme.
Johan Holzel