Raymond Carver
Začátečníci
Přeložil Jiří Hrubý
Volvox Globator 2012, 220 s.
Soubor Začátečníci, uveřejněný poprvé v roce 2009, tedy dvě dekády po autorově smrti, obsahuje původní verze Carverových povídek vydaných v editorem značně upravené podobě v knize O čem mluvíme, když mluvíme o lásce z roku 1981. Carverův styl se vyznačuje neutrálností jazyka a značnou strohostí, sdělení jeho příběhů však strohá rozhodně nejsou. Řazení k minimalismu autor razantně odmítal. Carver se citelně inspiroval svým životem: předměstským prostředím, alkoholismem, perspektivou nižší střední třídy, přístupem k osobnímu životu… V každé povídce se řeší zdánlivě malicherné problémy, za nimiž se ovšem skrývají často fatální skutečnosti, a tento pouze naznačený rozpor pak drží čtenáře v napjatém očekávání. O postavách toho příliš nevíme, ostatně ani ony samy toho o sobě příliš vědět nechtějí. Proto se také většina jejich dialogů týká vzpomínek na jiné lidi, se kterými se ve svém životě setkaly. O jejich minulosti a zpravidla i budoucnosti se můžeme jen dohadovat. Protagonisté se neustále snaží dát svému životu jiný směr, začít znovu nebo aspoň zkusit něco nového. To se jim ale ne vždy podaří – spíše jen na okamžik uniknou zaběhlým stereotypům, ale po chvíli se k nim zase vrátí. Navíc většinou už dopředu vědí, že to takhle skončí. Carverovy dialogy jsou rázné, jednoduché a hlavně věcné. V jednotlivých replikách můžeme vidět, s jakou lehkostí a citem pro vedení dialogu staví každou větu. Začít číst Carvera znamená nepřestat, dokud nedočtete poslední řádek.
Lukáš Prchal
John Harding
Florence a Giles
Přeložil Čeněk Matocha
Plus 2012, 280 s.
Duchařina z pera dosavadního autora humoristických próz, zasazená do konvencemi sešněrované Nové Anglie počátku 20. století, nadchne především čtenáře libující si v různorodých, nejen jazykových hříčkách. Neobvyklý jazyk utvořený v hlavě dětské vypravěčky, knihomolky Florence, která jej užívá jako tajný kód svého vlastního uzavřeného světa, činí několik prvních stran knihy zdánlivě nesrozumitelnými, ale po chvíli nezbytné k adaptaci se stává neodmyslitelnou součástí vypravěččiny osobnosti i příběhu vůbec. Žánrově lze knihu jen těžko hodnověrně zaškatulkovat. První polovina, jíž nechybí mrazivá atmosféra duchařské povídky, neodhaluje téměř nic z případné pointy a čerpá v prvé řadě ze zatuchlého ovzduší novoanglického sídla a fantazií dvanáctileté Florence. Až v druhé půli knihy se začíná odvíjet příběh nastiňující rozuzlení celého děje, zároveň ovšem postupně opouští dosavadní tajemné či dokonce mystické ovzduší a mění se v detektivku naruby. Ta však na položené otázky nenabízí odpověď a celá ve své prvotní podstatě vcelku zajímavá a chytlavá zápletka vyšumí kamsi do ztracena a kniha pak působí neuzavřeně, nedomyšleně, křečovitě. Velkou předností celého románu tedy zůstává především jazyk, kterému se díky jeho nápaditostí a přímočarostí daří dotvářet jedinečnou náladu mystického nadpřirozena. V tomto ohledu patří poklona především překladateli, jehož interpretace vymyšlených slov nezanechává pachuť krkolomnosti.
Gabriela Bošková
Chad Bryant
Praha v černém
Přeložil Eduard Geissler
Argo 2012, 350 s.
Kniha amerického historika Chada Bryanta Praha v černém s podtitulem Nacistická vláda a český nacionalismus pojednává o dějinách protektorátu, následném vyhnání Němců z obnoveného Československa a vytvoření národního státu, tak nepodobného tomu meziválečnému. Právě období let 1939 až 1945 připisuje autor rozhodující vliv na proměnu pojetí češství. „Nacisté rozbili kdysi životaplnou občanskou a politickou společnost (…) a časem si přivlastnili právo rozhodovat o národní příslušnosti.“ Národnost, do té doby vyjadřovaná chováním v občanské společnosti, členstvím v klubech a spolcích, se najednou stala něčím, co bylo přikazováno úřady. Být dobrým Čechem se stávalo stále složitějším. V roce 1943 to podle autora znamenalo jen o málo víc než mluvit česky a samozřejmě nenávidět vše německé. Antigermanismus se znovu stal středobodem české národní identity. Do protektorátu se vrátilo vlastenectví z dob habsburské monarchie – malý český nacionalismus. Právě v tomto ovzduší se začaly rodit plány na poválečný odsun německého obyvatelstva. Politická reprezentace přitom ve snaze najít jeho ospravedlnění často operovala s pojmy, které původně užívali nacisté: „životní prostor“, „likvidace“ či „radikální řešení německé otázky“. Analýza proměn a kontinuity českého nacionalismu ukazuje, že poválečné Československo nenavazovalo na „předmnichovský“ stát, ale naopak na období nacistické vlády v protektorátu.
Jan Gruber
Edward Lucas
Klam : špioni a lži aneb Jak Rusko obelhává Západ
Přeložili Pavel Vereš a Milan Lžička
Mladá fronta 2012, 352 s.
Jak napovídá zdvojený podtitul Špioni a lži aneb Jak Rusko obelhává Západ, poslední kniha Edwarda Lucase, významného žurnalisty listu The Economist a specialisty na východní Evropu, je novým dokladem autorovy celoživotní fascinace dříve sovětskými, dnes ruskými špionážními hrami. Zápas kremelských a západních rozvědek začal zhruba před sto lety akcí „Trust“, zosnovanou ruskou Čekou, při které byl dopaden i „král špionů“ Sidney Reilly. Po zhroucení Sovětského svazu a východního komunistického bloku se zdálo, že tento souboj končí. Zatímco se ale západní služby přeorientovaly na nové objekty – obchodníky se zbraněmi určenými teroristům a gangsterům a na počítačový zločin, v Rusku zůstaly podle autora špionážní struktury v nezměněné podobě. Ve službách současné amorální a bezohledné vládnoucí garnitury, která cynicky využívá otevřenosti západní svobodné společnosti pro své mocenské cíle, se pro Západ stávají nebezpečnou hrozbou. Na základě pečlivého studia nejrůznějších pramenů (například rozhovorů s předním ruským „krtkem“ v NATO Hermanem Simmem) autor odhaluje nejen dopadení Chapmanové a dalších spících agentů ve Velké Británii a USA, ale i jiné neznámé příběhy západních rozvědek za studené války. Kromě toho se věnuje pozadí dnešního světa průmyslové a politické špionáže. I když s Lucasovou hlavní tezí nemusíme souhlasit, jeho kniha nám otvírá nejen nové pohledy na dnešní soužití bývalých soupeřů, ale také ukazuje na slabiny současného západního přístupu k Rusku.
Michal Kotík
Tachycardia Theater
Eden
Free download 2013
Tachycardia Theater je nové dítě pražské hudební scény, která se s příchodem jara probudila z letargie. Dan Machill, který za projektem stojí, nabízí na svém debutovém EP klidnou energii, vytříbenou kompoziční práci a hloubavé melodie. Eden obsahuje sedm instrumentálních skladeb. Úvodní track se poprvé objevil na lednové kompilaci Czech!, kterou sestavil hudební publicista Ondřej Hlaváč, zbylé jsou zcela čerstvé a – nutno dodat –stejně delikátní. Ačkoli Machill popisuje svoji tvorbu jako výlet do mihotavých krajin vesmíru, dějištěm alba je spíše uzavřený mikrokosmos jeho duše, který se rozpíná jen těsně přes okraj a zase se stahuje zpět do hutného středu. Pokud bych měl jeho album k něčemu přirovnat, napadají mě snad pouze skladby Maxe Richtera. Byť takové srovnání značně pokulhává, Eden se Richterově tvorbě podobá výrazným citem pro kompozici skladby a její gradování do atmosféry podmanivého stesku. Kromě elektronických nástrojů a efektů Tachycardia Theater experimentuje s flétnou, klarinetem či saxofonem. Právě jemné saxofonové melodie vystupují v nejlepší části nahrávky, v níž můžeme zaslechnout ozvěny tvorby Angela Badalamentiho: zasněně rozpustilá skladba Rusalka zavede posluchače do tajemného lesa, možná až k jezírku. Album je ideální volbou k poslechu v momentech, kdy si naše mysl libuje ve své uzavřenosti – během líného rána, zasmušilého odpoledne i nostalgického večera. Stahujte zdarma na webu pornocolaps.blogspot.cz.
Ondřej Bělíček
Werner Fritsch
Enigma Emmy Göring
CD, Radioservis 2012
Pochodující hnědí čokoládoví zajíčci – to je jedna z kýčovitých a ve svém kontextu děsivých halucinací bývalé „první dámy Třetí říše“ Emmy Göringové. Vzestup Göringové, která se z herečky stala jednou z nejmocnějších žen své doby, popsal už Klaus Mann v románu Mefisto. V rozhlasové hře Wernera Fritsche posloucháme monolog ženy vzpomínající na své lepší, hitlerovské časy, ale také na dětství, kdy byla obklopena horami čokolády, kterou vyráběl její otec. Bolest zubů zkažených sladkostmi je drásající. Emma přísahá, že by nikdy nepodlehla bolestem mučení, ale pro to, aby se zbavila bolesti zubů, by udělala cokoliv. Dětinská naivita. Fritsch představuje Göringovou jako typizovanou hloupou herečku, které se díky jejímu šarmu, dokonalým árijským rysům i bohatému otci na chvíli splnil princeznovský sen. Zájem o ni prý projevoval i sám Hitler. Zároveň prožila až příliš bezstarostný život na to, aby byla připravena na situaci po válce. Tahle žena si žádné zlo nepřipouští. Podstatná je jen ona sama, jíž bylo ublíženo tím, že doba jejího života na výsluní skončila. Režisér Aleš Vrzák natočil tuto hru s Hanou Maciuchovou v hlavní roli sugestivně, nahrávka je plná zvuků v pozadí a útržků písní předválečných kabaretů. Můžeme také slyšet části Emminých zmatených telefonátů s Göringem a Hitlerem. Vše je jakoby zašifrované a pro ni najednou obtížně srozumitelné – uzavřena ve vlastní minulosti, kterou není s to pochopit, se ztrácí v dějinách, které si pamatuje jinak, než jak byly po válce vyloženy.
Jiří G. Růžička
Jedna mezi oči
Bullet to the Head
Režie Walter Hill, USA, 2012
DVD, Bonton 2013
Poměrně úspěšná série Expendables sice ukázala, že pro stárnoucího Sylvestera Stallonea a jeho pojetí akčního filmu je v současném zábavním průmyslu ještě místo, jeho loňský sólový propadák Jedna mezi oči od žánrového klasika Waltera Hilla, autora snímků 48 hodin, Rudé horko či Extrémní předsudek, ale zároveň tomuto prostoru stanovil poměrně těsné hranice. Snímek totiž není pojatý jako ironická vzpomínka na staré časy, nýbrž jako relativně konvenční akční film, točený ve stylu béček z devadesátých let. Vesměs kritické ohlasy diváků i odborníků ukazují, že klasické americké akčňáky představují oblast, kterou si dnešní publikum rádo nechává zastírat rouškou shovívavé úsměvné nostalgie, ale po jejímž návratu v plné síle rozhodně netouží. Jedna mezi oči ostatně přesvědčivě ukazuje, že tato žánrová poloha nemá dnešním divákům už opravdu co nabídnout. Malý počet přestřelek a honiček je vycpaný dialogovými sekvencemi, které se nešťastně pokoušejí rozehrát schéma špičkování mezi dvěma nesourodými parťáky. V téhle oblasti se také nejsilněji realizuje Stalloneova nová image, založená na stařeckém chlapáckém mentorování. Zatímco v Expendables lze mnohé chápat jako stylizaci, kterou není třeba brát vážně, tady se buranská oslava hrubé síly nemůže schovávat za žádnou nadsázku. Ještě větší problém pro diváky ale představuje fakt, že Jedna mezi oči spadá do standardu devadesátkové béčkové produkce i úrovní svých akčních scén, které dnes působí rutinně, staticky a primitivně.
Antonín Tesař
Tara Forrest, Anna Teresa Scheer
Christoph Schlingensief: Sztuka bez granic
Přeložili Anna Reichelová a Anna Hadrychová
Wydawnictwo Ha!art 2012, 308 s.
Zatímco v Česku bytostně chybí větší publikační reflexe současného divadelnictví, ale i vydávání klíčových teatrologických publikací, v Polsku jsou na tom o poznání lépe. Zásluhu na tom má především divadelní edice nakladatelství Ha!art, ve které vychází jak teoretické práce, tak i profilové knihy o divadelnících. Christoph Schlingensief (1960–2010), u nás téměř neznámý, byl nejen radikální režisér kritického proudu soudobé německé kinematografie, divadelní a operní tvůrce, spisovatel a jeden z klíčových autorů berlínské Volksbühne, ale i tvůrce bouřlivě přijímaných veřejných intervencí a performancí na velmi nepohodlná a politicky bolestivá témata. Svou svobodomyslností a drastickým humorem si vydobyl slávu srovnatelnou s věhlasem rockových hvězd. Zároveň byl mnohými nenáviděn – i z toho důvodu, že ve svých projektech dával hlas všem, kteří bývají opomíjeni: postiženým, bezdomovcům a vůbec minoritám. Snažil se ukázat, že i oni mají právo dělit se o veřejný prostor a disponují politickou mocí. Nebál se dráždit německou církev, oficiální politické kruhy a také neonacistickou scénu. Tu zesměšňoval velmi adresně ve svých filmech, které odhalovaly vše, co bylo z oficiálního mediálního světa vytěsněno a zamlčeno. Nejednalo se o samoúčelné kroky, které měly pouze přilákat pozornost publika, ale o skutečně aktivistické činy otevírající skutečné Pandořiny skřínky současného Německa.
Lukáš Jiřička