Když jsem se před několika lety jednoho maďarského kolegy a dobrého přítele, mezinárodně uznávaného profesora práva, ptal, jak je možné, že se Viktor Orbán během dvaceti let tak radikálně proměnil ze zapáleného mladého liberála a revolucionáře v populistického nacionalistu, odpověděl mi, že si ho pamatuje už z dob studií a bytových seminářů a že už tehdy mu Orbán připadal podezřelý, protože si na rozdíl od jiných studentů pletl právo s mocí. Krátce po tomto rozhovoru Orbánova strana Fidesz vyhrála impozantním způsobem volby, když získala v parlamentu ústavní většinu. Nejenže tak mohla vystřídat vládu zdiskreditovaných socialistů, ale rovnou mohla přepsat ústavu, a změnit tak dvacet let po demokratizačních změnách politický režim. Orbán se této příležitosti okamžitě chopil, protože již od studií, jak víme, právo chápal především jako nástroj moci, a ne jako její omezení.
Právo a moc – prastaré pojmy, které jsou si současně tak blízké i vzdálené. Jeden se bez druhého neobejde, a přece mnohdy stojí vůči sobě v protikladu. Platón by bez znalosti tohoto vzájemného napětí mezi právem a mocí nikdy nenapsal Ústavu, ale také by určitě neradil vládcům v Syrakusách, jak mají spravovat politickou obec. Jestliže pokušení mocí podléhají filosofové, lze ho vyčítat politikům, když navíc moc získají zcela legitimně podle ústavních pravidel ve svobodných volbách?
Samozřejmě, že v moderní demokratické společnosti musí existovat možnost přepsat ústavu, protože na rozdíl od tradičních společností nebo teokracií neodvozují demokratické ústavy svou moc od tradičních nebo bohem zjevených příkazů. Lid je v demokracii svrchovaný, ale současně jeho vůli musí v politické obci reprezentovat jeho zástupci, kteří mu dokonce mohou přepsat jeho vlastní ústavu. V ústavním právu se tato situace, kdy lid má ustavující moc, ale současně ji nemůže projevit jinak než prostřednictvím orgánů moci ústavní, zpravidla označuje jako paradox konstitucionalismu. Lze ho zformulovat i tak, že lid je suverén, který ovšem sám nemůže nic rozhodnout.
Od chvíle, kdy se v předvečer Francouzské revoluce abbé Sieyés ve svém pamfletu z ledna 1789 výmluvně zeptal: „Kdo je třetí stav?“, víme, že jsme to my všichni, kdo se bez stavovských rozdílů hlásíme ke společnému národu. Sieyésova výzva k odstranění stavovských rozdílů samozřejmě měla silnou inspiraci v Rousseauových politických představách o obecné vůli a společenské smlouvě, ale teprve na jejím základě došlo k proměně Generálních stavů na Národní shromáždění a lid na evropském kontinentu poprvé pocítil možnost být reprezentován v politické vůli a současně být jejím svrchovaným vykonavatelem. Od historické chvíle, kdy se abbé Sieyés zeptal, kdo má být ve státě mocensky zastoupen a má také moc vykonávat, se ovšem počítají i dějiny nejrozmanitějších demagogů a vůdců, kteří tvrdí, že znají správnou odpověď na položenou otázku a vědí, kdo je lid, a proto jsou také jedinými správnými reprezentanty jeho vůle.
Moderní evropský kontinent si prošel dlouhým obdobím nacionalistického populismu, od liberálních přes konzervativní až po extrémní totalitaristické a rasistické formy. V době, kdy se mylně zdálo, že tento druh populismu je v postnacionální Evropě již definitivně minulostí, ho málokterý politik dokázal znovu oživit tak jako Orbán. Mám na mysli například jeho názor, že Fidesz je strana maďarského národa, a proto nemůže být v opozici – pokud, podle této logiky, vláda reprezentuje národní vůli, opozice je automaticky protinárodní a poškozuje národní zájmy.
Asi nejdůležitější symbolickou změnou v Orbánově ústavě z roku 2011 bylo odstranění slova „republika“ z oficiálního označení státu, který se napříště jmenuje už jen Maďarsko. Republika podle konzervativních nacionalistů totiž představuje riziko, že by se do veřejného politického prostoru také mohli dostat ti, kdo nejsou dost dobří Maďaři: třeba Němci, Rakušané, Slováci nebo Češi. Nedej bože, aby to byli dokonce Židé jako György Soros a další, kdo by chtěli zakládat nezávislé univerzity a šířit v zemi rozkladné myšlenky liberalismu. – Nenávist k Romům a vyhřezávání starého antisemitismu na těle rozkládající se politické společnosti jsou v orbánovském Maďarsku skutečně odporné. Jedna vůle, jeden národ, jeden stát! Démoni střední Evropy ožívají, nicméně konzervativní politické elity v Rakousku a Německu se tváří, že se nic neděje a Fidesz je jen jednou z mnoha evropských konzervativních stran, i když možná s trochu obhroublými způsoby a jazykem.
Moderní demokracie vždy budou v sobě mít prvek populismu, protože lid se nespokojí s tím, že kromě ústavy a zákonů neexistuje způsob, jak by mohla být jeho vůle reprezentována a jeho názory vyslyšeny. Problém nastává v okamžiku, kdy ti, kdo se prohlašují za vykonavatele lidové vůle, získají moc a změní ústavu tak, aby si především usnadnili a zajistili výkon moci i v budoucnosti a zabránili tomu, že by vůli lidu mohl vyjadřovat také někdo jiný. V tuto chvíli se ústavní demokracie stává demokracií populistickou, která se už obejde bez vlády práva, protože jí stačí vláda pevné ruky. Vykonávat moc bez práva však není ani zdaleka jen Orbánův sen, ale všeobecně rozšířená nemoc, které se v poslední době stále lépe daří i u nás a v dalších zemích střední Evropy.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.