Karel Urianek
Beránek
Fra 2013, 111 s.
Beránek, soubor básní předčasně zemřelého Karla Urianka, ve čtenáři po přečtení titulu vyvolá pocit, že se setká s klidnou, meditativní lyrikou. Není tomu tak. V básníkově tvorbě zaznívá deziluze ze všední reality, způsobu života, chování davu a společnosti celkově. Je zde patrná nespokojenost s lidskou předurčeností, s banalitou všedních rozhovorů, které se proměňují v až nesnesitelně prázdné plkání. Máme před sebou jakési básně-dokumenty, vše je pečlivě zaznamenáváno. Napětí mezi básníkovým nitrem a okolním světem je často líčeno lakonicky, verši, z nichž některé nepřesahují délku jednoho slova, a surovým jazykem. Minimalismus se však u autora neprojevuje pouze na rovině verše, ale už ve způsobu vnímání světa: „chorobná závislost/ smutné parkety/ tančí waltz/ a najednou/ je všechno pryč/ je po všem“. Nejlepší obrana proti nesmiřitelné okolní realitě? Zaútočit na ni. K tomu básníkovi slouží hojně užívaná ironie, která velmi snadno přechází v sarkasmus. Existuje-li vůbec nějaké východisko z otupělosti, zmaru a rezignace, je zakotveno ve dvou přikázáních. První: vyhledat bolest. Druhé: plně se jí oddat. Abychom přijali tuto výzvu, by však básník musel najít odvahu k větší upřímnosti. Čtenář se během četby nemůže na mnoha místech ubránit hlodavé myšlence, že jde o pozérství, že je v tom kalkul. Nejpřesvědčivějšími momenty sbírky tak nakonec zůstávají názvy básní, které často slibují víc, než nakonec nabídnou, a rovněž krásná Schenckova reprodukce na obálce. Bohužel.
Warana Psavomorecká
Oldřich Kutra
… a stokrát třásti stromem
Masarykova univerzita 2012, 52 s.
Už po krátkém prolistování básnické prvotiny Oldřicha Kutry je jasné, že stroficky se velice podobá většině české básnické produkce současné doby. Ani po důkladném přečtení se nedá říct, že by kniha byla čímsi ojedinělým, neotřelým a výrazně sofistikovaným. Jde o prozodicky přesné veršování s infantilními slovními hříčkami typu: „Strach ztratil stopu/ větří vlka/ jen u příkopů mlčí mák“. Krátké strofy básní zachycují subtilní výjevy uzavřené v stísňujícím prostoru s opakujícími se záměrně banálními metaforami, výrazně vztaženými k lyrickému subjektu, což díky všednosti obrazů vytváří v čtenáři pocit jakési „osobní zpovědi“, jak je na to u současného tuctového básnění zvyklý. Postupně se ve sbírce začínají objevovat křesťanské motivy. S nimi se zde zachází jako s artificiální sférou života, která je přímo konfrontována se zmiňovanou všedností, a to leckdy v triviálně úsměvných vztazích, jako například v básni V kuchyni, v níž je náboženský pojem utrpení Krista na kříži navlečen na Ježíšův obraz nade dveřmi a již zakončuje dvojverší: „Eli! Eli!/ Kolikrát už ty dveře nezavřeli!“ Debut Oldřicha Kutry tak je zabrouzdáním do známých a dávno probádaných oblastí průměrné literatury, kde nás nic nepřekvapí.
Vít Eugen Daliba
Hugh Sebag-Montefiore
Enigma: bitva o kód
Přeložil Jan Krejčí
B4U Publishing 2012, 344 s.
Rozluštění kódu německého šifrátoru Enigma bylo podle Winstona Churchilla britskou tajnou zbraní, která vyhrála válku. „O Enigmě byla již napsána spousta knih a všechny mají jednu věc společnou. Tvrdí totiž, že právě brilantní luštitelé kódů z Bletchley Parku zpřístupnili Britům nejtajnější zprávy nacistického Německa. To, co bylo napsáno, však vytváří falešný dojem o tom, jak byl kód opravdu prolomen,“ tvrdí v úvodu autor, britský žurnalista Hugh Sebag-Montefiore. I přes nesmírné nasazení kryptologů, mezi nimiž hvězdnou roli hrál matematik Alan Turing, nešlo jen o příběh výstředních géniů. Akce by se totiž nepodařila, nebýt špionů, odbojářů a námořníků, kteří získávali, někdy i za cenu vlastního života, originální kódové knihy a manuály Enigmy. Významnou roli sehrálo také štěstí a chyby na obou válečných stranách. Na základě autorova rozsáhlého historického výzkumu s využitím nejnovějších odtajněných materiálů z britských a amerických archivů a vlastních rozhovorů s pamětníky se tak před čtenáři poprvé odkrývá komplexní příběh prolomení Enigmy, která zůstala pro spojence „otevřenou knihou téměř po celou druhou světovou válku“. Významným kladem publikace je vedle detailního vylíčení i méně známých metod dešifrování, které ocení hlavně odborník, a životních peripetií všech protagonistů příběhu také strhující popis významné role britského i amerického námořnictva při rozlomení kódu a rovněž nová fakta o špionážních operacích týkajících se Enigmy.
Michal Kotík
Petr Zídek
Po boku. Třiatřicet manželek našich premiérů, 1918–2012
Universum 2012, 416 s.
Historik a novinář Petr Zídek rozpracoval do knižní podoby sérii medailonků manželek českých a československých premiérů, která pravidelně vycházela ve víkendovém magazínu Lidových novin. Jedná se o třiatřicet portrétů žen, které – na rozdíl od jejich mužů – domácí historiografie doposud opomíjela. „Občas nezbývá, než si knihu, kterou byste si chtěli přečíst, sami napsat,“ píše autor hned na prvních řádcích. Zídek si ale rozhodně neklade ambice vyplnit svým dílem „bílá místa“ v dosavadním historickém bádání. Vychází z omezeného množství zdrojů a často se mu jediným pramenem poznání stávají biografické rozhovory, pořízené přímo kvůli knize. Na deseti až patnácti stranách vylíčí životní osudy té které „druhé dámy“ – obvykle začne od rodinného zázemí, pokračuje předmanželským a rodinným životem, následnou cestou manžela do funkce premiéra a snaží se nastínit, jak se přitom proměnil její život. Pokud mu archivní materiály či sekundární literatura chybějí nebo se mu je nepodaří dohledat, redukuje příběh na pár desítek znaků (například v kapitole o ženě Mariána Čalfy nebo Petra Nečase). Jakákoli metodologie, případně širší přesahy do sledovaného období pochopitelně chybějí. Publikace tak nepřesahuje kvalitou a hloubkou zpracování svoji časopiseckou předlohu – jedná se o nenáročné čtení, které mnoho zajímavého nepřinese. A proto je s podivem, proč se nakladatelství Universum vůbec rozhodlo k jejímu vydání.
Jan Gruber
Miloslav Klíma a kol.
Studio Beseda
Pražská scéna 2013, 248 s.
Příběh malé scény královéhradeckého Divadla Vítězného února, fungující v osmdesátých letech, byl sice krátký, ale pro české divadelnictví důležitý – stejně jako další studiové scény tehdejší doby, které představovaly téměř jediná místa, v nichž mohly pracovat silné osobnosti. Normalizace úspěšně zadusila patrně nejsilnější etapu české divadelní kultury v šedesátých letech a z velkých divadel uhnětla ideologicky loajální instituce bez zajímavých tvůrců a repertoáru. Divadelní život se naštěstí mohl ukrýt na periferii, do studiových divadel či malých scén, mezi něž patřily Činoherní studio, Ypsilon, Činoherní klub, Drak, HaDivadlo, Divadlo Na provázku či právě Studio Beseda. V něm se takřka zázrakem v letech 1980 až 1984 setkali tři režiséři: Jan Grossman, Miroslav Krobot a Josef Krofta. V tomto prostoru, jenž se od svého počátku stal centrem živé, nezávislé a okrajové kultury, byla publiku nabídnuta dramaturgie prostá všech ideologických úliteb či povinných pokrokových titulů. Kroftova inscenace Pastýřka putující k dubnu, Krobotův Romeo a Julie, Grossmanova Maryša anebo Don Juan z DVÚ byly scénickými událostmi, za nimiž se jezdilo z celé republiky. Kniha přináší spíše pestré a osobnější reflexe, rozhovory, vzpomínky. Přestože není kvalita všech textů zcela vyrovnaná, plastický obraz tehdejší situace je v knize vykreslen. Příští rok pak má vyjít vyčerpávající teatrologická publikace.
Lukáš Jiřička
Jasmíniny slzy
Blue Jasmine
Režie Woody Allen, USA, 2013, 98 min.
Premiéra v ČR 1. 8. 2013
Woody Allen se v řadě svých filmů s různou mírou přesvědčivosti pokoušel vytvářet něco jako „amorality“, které převracely naruby zažité představy o tom, že pravda vyjde najevo a zlo bude potrestáno. Scenáristicky nezvykle toporné drama Match Point bylo až didaktické ve snaze vyprávět příběh o zločinech, které se vyplácejí. Snahu vidět lidský osud jako hříčku slepé náhody lhostejné k morálním zásluhám pak Allen prohloubil v odlehčenější rovině v Poznáš muže svých snů a především v jednom ze svých nejlepších filmů poslední dekády Vicky Cristina Barcelona. Allenova novinka Jasmíniny slzy už jako by nechala potřebu otřásat vírou diváků ve spravedlivý svět za sebou. Namísto toho se sympatií uvádí postavy, které by v jeho předchozích snímcích patrně vyzněly jako jednorozměrné karikatury. Příběh zhýčkané manželky bohatého obchodníka, který spáchá sebevraždu poté, co policie odhalí jeho podvody, si za svůj středobod vybírá postavu žijící takřka dokonale povrchním životem. Ten se však náhle zhroutí a hrdinka zmateně bloudí jeho troskami. Díky bravurnímu scénáři a mnohovrstevnatému hereckému výkonu Cate Blanchetové se Jasmína prezentuje jako komediální figura uvržená do tragické situace, postava, k níž můžeme cítit stejnou měrou empatii i opovržení. Allen tentokrát nelíčí promyšlené poklesky sebevědomě amorálních jedinců, ale bezmoc a nejistotu postav, které jsou v různých významech toho slova průměrné.
Antonín Tesař
35 větví. Z fotografického archivu Víta Soukupa
Fotograf gallery, Praha, 16. 8. – 13. 9. 2013
Před dvěma lety vystavil kurátor Viktor Čech přípravné kresby českých umělců, které původně nebyly určené k prezentaci. Vloni proběhla v Tranzitdisplay výstava, kde kurátor Tomáš Pospiszyl přímo před diváky vybíral a představoval nasbírané materiály nejasného smyslu z pozůstalosti Júliuse Kollera. Na podobném principu je založena rovněž expozice fotografií z archivu předčasně zemřelého malíře Víta Soukupa. Ve všech třech případech se role kurátora a umělce výrazně prolínají, kurátor intervenuje do archivu umělce, způsob prezentace reflektuje sám tento formát a do jisté míry nerespektuje autorské intence. Proč čeští kurátoři raději vystaví kontext umění než umění samotné? Jsou za tím světové tendence? Lokální móda? Těžko říct, rozhodně to však svědčí o pocitu vyčerpanosti ze zaběhaných výstavních forem a touze je překračovat. Na druhé straně hrozí, že se práce s archivem, aspoň v lokálních podmínkách, stane nejen uměleckým, ale i kurátorským klišé. V případě archivu Víta Soukupa v pojetí Jiřího Ptáčka se přesto jedná o pozoruhodnou výstavu, kterou ocení i ti, kdo umění Víta Soukupa neznají. Na kusech větví jsou „napíchnuty“ novinové fotografie z raných devadesátých let. Obrazy se střídají ve výmluvném výběru – ať už se jedná o svět šoubyznysu, banální reprezentační akce představitelů státu nebo krvavé vojenské konflikty.
Jakub Singer
Josef Špaček & Miroslav Sekera
Janáček – Smetana – Prokofjev
Supraphon 2013
Česká klasická hudba má novou houslovou hvězdu: po Josefu Sukovi, Václavu Hudečkovi nebo Pavlu Šporclovi je to Josef Špaček. Zatím se o něm píše jako o „mladém a nadějném“, ale hlavně úspěšném. Loni na sebe výrazně upozornil, když se dostal do finále prestižní a nesmírně náročné hudební Soutěže královny Alžběty v Bruselu a navíc se stal koncertním mistrem České filharmonie. Supraphon nyní Špačkovi vydal sólové album, na němž je mu klavírním partnerem Miroslav Sekera (jen mimochodem: právě on jako chlapec ztvárnil roli malého Mozarta ve Formanově Amadeovi). Na svou již třetí nahrávku si sympatický a usměvavý houslista vybral výhradně slovanský repertoár – milovaného Janáčka, obligátního Smetanu a také Prokofjeva, pro jehož tvorbu má slabost. Album otevírá Janáčkova Sonáta pro housle a klavír, kterou Špaček hraje v duchu české interpretační tradice zpěvně a lyricky, byť i se znatelnými kontrasty. Následují dvě Smetanova dua pro housle a klavír Z domoviny, hudba radostná a nekomplikovaná, která je kontrastem k následujícím závažným dílům Prokofjevovým. Nejprve je to Sonáta pro sólové housle op. 115 v neoklasickém duchu a pak skoro půlhodinová Sonáta pro housle a klavír č. 1 op. 80, opravdu náročné dílo, jež však oba hráči zvládnou bez problémů. Špačkův tón je jistý a výrazný – hraje na nástroj J. B. Vuillauma z roku 1855 a nahrávka vznikla ve skvělé akustice Dvořákovy síně v Rudolfinu.
Milan Valden