Předčasné parlamentní volby se kvapem blíží a strany postupně sestavují a zveřejňují své kandidátky. Sociální demokraté se dlouho nemohli dohodnout, kdo je povede do volebního boje v hlavním městě. Mluvilo se o Bohuslavu Sobotkovi a Jeronýmu Tejcovi. Nakonec vybrali předsedu Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslava Zavadila a Sobotka s Tejcem se odebrali společně s Michalem Haškem na jižní Moravu pro pohodlné vítězství. Volba odborového předáka je přinejmenším překvapivá, vzhledem k tomu, že Praha patří k nejbohatším regionům Evropy, kde dělníky takřka nevidět a odboráři jsou jednou ročně sváženi autobusy ze všech koutů republiky na pravidelné demonstrace. ČSSD se asi rozhodla, že nehodlá v hlavním městě ani aspirovat na slušný volební výsledek. Sociální demokraté, kteří prakticky celý rok jen čekali, až Nečas a spol. vyklidí Strakovu akademii, byli zaskočeni pádem vlády a razantním vstupem prezidenta do politických zápasů. A i jejich současné počínání napovídá, že se z letargie neprobrali a o změnu vládnutí neusilují.
J. Gruber
Sociolog Jan Keller často hovoří v souvislosti se stavem společnosti o naprosté nesouměřitelnosti. Už se podle něj nejedná o pouhou nerovnost, která je v otevřené společnosti prospěšná. Nůžky mezi bohatými a chudými se příliš rozevřely, tyto vrstvy se už nemohou setkat ani fyzicky, ani obrazně. Mají zcela rozdílné cíle, ambice, aspirace, životní styl. Však už Tomasi di Lampedusa věděl, že: „Kdo žije v horách, nestará se o komáry z nížin, a kdo žije v Egyptě, neshání paraple. Ten první zato se bojí lavin a ten druhý krokodýlů; kdežto nás netrápí ani to, ani ono. Páni mají jiné starosti, které my neznáme.“ Některé předměty denní potřeby stagnují ve svém technickém vývoji, majíce podobu, jež je dost zoufalá, ale naštěstí se týká všech osob napříč majetkovým spektrem. Taková je kupříkladu guma do trenýrek, tepláků, letních sukní a podobných rekvizit, jež má ve svém šatníku snad každý. Gumy se dělí na dva typy: ten, co se praním natahuje a ztrácí pružnost, a ten, co se praním výrazně zkracuje. A dost ku podivu by bylo, pokud by příslušníci horních deseti tisíc používali něco nesouměřitelně jiného a lepšího. Nanejvýš se zbohatlíkovi někdo ze služebnictva opravdu pečlivě stará o to, aby všechny gumy byly přesně takové, jaký je zrovna obvod jeho pasu.
P. Ctibor
O problému vzrůstající nevraživosti vůči Romům se i v tomto listu psalo a píše dost. Mnoho aktivistů se u nás snaží bránit neonacistům v jejich triumfálních pochodech městy. Poprvé za dlouhou dobu však pozorujeme, že „nácků“ je mnohonásobně více než jejich odpůrců. Čím to je? Jednak je určitě snazší mobilizovat veřejnost proti čistě neonacistickému pochodu než proti akci, která útok na stigmatizovanou romskou komunitu maskuje do řečí o nepřizpůsobivých a o měření všem stejným metrem. Zásadní je však podle mého především nepřítomnost radikálních odpůrců neonacistů z hnutí Antifa. Jestli se totiž holé hlavy někoho opravdu bojí, jsou to radikální antifašisté. Ještě na podzim 2007, kdy se neonacisté chystali projít pražským Židovským Městem, se jich proti nim sešlo na tři tisíce. Kde jsou nyní, když se v českých městech volá po pogromu a neonacisté nabírají sebevědomí? Kam najednou všichni zmizeli? Běžní účastníci demonstrací na podporu Romů často nemají kapacity ani fyzické předpoklady na otevřený střet s obhájci bílé rasy. Co se stane, až příště policie neudrží svůj kordon, raději nemyslet.
O. Hudec
Poté co britská Dolní sněmovna dala premiéru Cameronovi košem ohledně zásahu v Sýrii, zůstala Francie jediným významným evropským spojencem USA v plánovaném vojenském zásahu. Nová „punitive expedition“ tak bude nejspíše ve znamení progresivního tandemu Obama & Hollande, čemuž francouzští socialisté poslušně přizpůsobili svoji rétoriku. Předseda Francouzské socialistické strany Harlem Désir obvinil pravicovou opozici, která je zdrženlivá vůči zásahu, z „mnichovského étosu“, levicoví intelektuálové vyhrabali teorie o legitimním zásahu z dob války v Kosovu a prezident François Hollande pokračoval v používání výrazů z neokonzervativního slovníku, po němž sáhl již při zásahu v Mali, když mluvil o „válce proti terorismu“. Nedávné výzkumy veřejného mínění pak ukazují, že do latě se postavili i sympatizanti levice a většina z nich se zásahem souhlasí, zatímco voliči pravice jsou výrazně proti plánovaným bombovým útokům. Jak se zdá, pacifismus je na francouzské levici jen dávnou vzpomínkou a francouzští socialisté začali oceňovat nenápadný půvab stíhaček a střel s plochou dráhou letu.
J. Horňáček
„Otřesný nález v Praze: u popelnice se válely lebky“, hlásá titulek portálu Aktuálně.cz a já si říkám: Dobrý bože, konečně! Vzápětí se ale ukazuje, že šlo o dřevěnou bednu s patnácti kusy lebek opatřených evidenčními čísly, patrně o „pozůstalost nebo sbírku prozatím neznámého majitele“, jak se vyjádřila policejní mluvčí. Nad takovými „otřesnými“ nálezy zůstává rozum stát. Po zdech českých hospod visí stovky zvířecích lbí, jako by se nechumelilo, ale to jaksi nikoho nevzrušuje. Horší je, že žijeme v situaci, kdy se u popelnic a kontejnerů povalují zbytky lidských tužeb, snů, nadějí, sociálních jistot a vlastně celá v předstihu rozbitá budoucnost, a zpravodajské servery mají tu drzost předhazovat čtenářům pseudokauzy a ještě je opatřovat bombastickými adjektivy. Jestli by nakonec v době, kdy se svět zjevně řítí do prdele, nebylo lepší najít u popelnic skutečné hlavy některých konkrétních osob, bez evidenčních čísel, zato se zbytkem výrazu v tváři, který by zračil údiv nad tím, že se „něco“ změnilo a že odteď už nebude možné uniknout zodpovědnosti za svůj podíl viny na tomto světě.
J. Holzel