Anna Karenina
Režie Joe Wright, Velká Británie, 2012, 130 min.
Premiéra v ČR 6. 12. 2012
Podle úspěšnosti filmografie režiséra Joe Wrighta lze usuzovat, že se nejpříjemněji cítí v historických látkách, adaptacích slavných literárních předloh, jako byly Pýcha a předsudek či Pokání. Po dvojici nepříliš vřele přijatých snímků odehrávajících se v současnosti, filmech Sólista a Hanna, se tak opět vrací do zdánlivě bezpečného přístavu kostýmních adaptací. Wright tentokrát spolupracoval s dramatikem a scenáristou Tomem Stoppardem, přičemž se tvůrci rozhodli přistoupit k ikonickému příběhu z nového úhlu. Román byl oholen na základní příběhovou kostru, kterou ozvláštňuje především formální uchopení snímku. Wright totiž původní melodramatický žánr zastřel přiznanou divadelní inscenací, kdy se většina děje odehrává v jevišti, hledišti a zákulisí divadla. Vstup do soukolí příběhu je tak nadmíru fascinující, přičemž režisér může opět předvést svou inscenační ekvilibristiku, kdy v jednom záběru mění celé prostředí. Pohled na Annino drama je zcizován především v počátku snímku. Jak se však její vášeň a hysterické vystupování prohlubují, snímek formální stylizaci opouští ve prospěch realistických venkovských exteriérů. Stylizace snímku je nicméně nedůsledná a scény, které se zpočátku zdály svěží, se postupně stávají spíše manýrou, která má omluvit mnohokrát viděné melodrama. Je to škoda, protože v jednotlivostech je Anna Karenina úchvatná. V závěru si však budete broukat: „Skoč, skoč, skoč!“
Petr Hamšík
Pieta
Režie Kim Ki duk, Jižní Korea, 2012, 104 min.
Premiéra v ČR 30. 1. 2013
Pro korejského režiséra Kima Ki duka v souvislosti s jeho novým filmem Pieta jako by doslova platilo rčení: „Kdybys býval mlčel, zůstal bys filosofem.“ Půvab jeho nejlepších děl jako Ostrov nebo 3 iron spočíval do velké míry právě na tom, že jeho postavy téměř nebo vůbec nemluvily, a tím pádem nijak nevysvětlovaly své často podivné či extrémní jednání. Po sérii plytkých, prázdně poetických či moralizujících filmů, jakými byly Čas nebo Dech, je Pieta často hodnocena jako režisérův návrat k jeho klasickým drsným vyprávěním o utrpení outsiderů z prostředí společenské spodiny. Na první pohled příběh lichváře, který mrzačí dlužníky, aby mu zaplatili, může starší autorovy filmy připomínat. Jenže zásadní rozdíl je právě v tom, že Pieta téměř úplně postrádá tajemství a svůj příběh neskládá z nevyřešených otázek, ale z banálních odpovědí. Stejně jako ve starších dílech i zde se předvádí sled nelidsky zveličených afektů, často spojených s násilím a sexualitou. Jenže oproti předchozím filmům tu každé z těchto extrémních jednání má zcela banální a jasně formulovanou motivaci: hlavní hrdina je naprosto bezcitný proto, že nikdy nepoznal svoji matku, a všechny jeho následující emotivní výbuchy jsou jednoduše zdůvodnitelné tím, že v sobě objevuje lásku k ženě, která roli jeho matky přebere. Výsledkem je primitivní vyprávěnka o napraveném synkovi, který ale už nedokáže odvrátit tragédii, již na sebe svým chováním přivolal. Kim Ki duk tak pokračuje v sérii povrchních sebevykrádaček.
Antonín Tesař
Vynález zkázy
Režie Karel Zeman, Československo, 1958, 78 min.
DVD, Muzeum Karla Zemana 2012
Koncem roku, ve stejné době, kdy měl několik projekcí v newyorské galerii MoMA, vyšel zásluhou nově vzniklého Muzea Karla Zemana konečně na DVD režisérův film inspirovaný dílem Julese Verna. Jako by filmaře, doceňovaného spíše v zahraničí, jeho práce v žánrech pro mládež diskvalifikovala coby velkého tvůrce. Vynález zkázy čerpá inspiraci z několika verneovek i z Čapkova Krakatitu, ale důležitější než humanistický příběh odkazující k Hirošimě je výtvarné zpracování a způsob vyprávění. Zeman je právem nazýván vizionářem a pokračovatelem Georgese Meličse, je však dobré uvědomit si, co to ve skutečnosti znamená. Zeman vynalezl velké množství filmových triků, zároveň však pracoval způsobem, který byl sice levný, ale neuvěřitelně pracný a byl možný jen díky množství spolupracovníků, kteří tvořili bezmála na koleně. Šel cestou, na které ho nikdo nenásledoval, byť mnohé jeho postupy se hojně používaly. Ve Vynálezu zkázy si lze poprvé vychutnat propojení dekorací připomínajících staré verneovské rytiny s živými herci, ale také Zemanovu imaginaci, v níž se propojuje poetické s excentrickým. DVD disponuje čistým, digitálně remasterovaným obrazem, který si takové dílo zaslouží, trošku však zamrzí, že se podobného vyčištění nedostalo i zvukové stopě. V několika krátkých bonusech se lze podívat na Zemanovy tvůrčí počátky, na vznik filmu i na to, jak pomocí dokreslovaček či vícenásobných expozic vznikaly některé slavné triky.
Tomáš Stejskal
Spaceghostpurrp
B.M.W.
Free download 2012
Spaceghostpurrpovi se zcela jistě vyplatilo vydat desku Mysterious Phonk na proslulém indierockovém labelu 4AD. Dostal se do povědomí širšího okruhu posluchačů, a tím pádem si vydělal i spoustu peněz. Aby tenhle fakt sám ještě zdůraznil, daroval světu k Vánocům mixtape B.M.W. (čti Black Man’s Wealth). A zatímco se jeho bývalý rapový parťák ASAP Rocky zapojuje do mainstreamu, SGP (nebo také Icee) se vrátil ke zvuku svých prvních mixtapů. Narkotiky napuštěný sound s pomalu vibrující basou je ještě klaustrofobnější a hypnotičtější než na God of Black nebo Blackland Radio 66.6. Přesto tím nejpodmanivějším prvkem nahrávky není hudební produkce, která patří k nejlepším v rámci žánru, ale texty a způsob, jakým jsou vysloveny. Spaceghostpurrp se vyšvihl na zcela výjimečnou úroveň smyslnosti a perverze: jsou zde ódy na vlnící se zadky striptérek (Strip Club Still Stickin), lízání kundičky, až zvlhne jako oceán (Cum & Git Yuh Some), nebo vyznání, jak má rád, když u toho žena tak hezky nahlas sténá (Oh How She Moan). K bohatství mladého černocha patří i kokain (Wholelatta Ice), zvláště pokud žije v Miami. To vše nám sděluje do ouška s intenzivní škodolibostí, akcentovanou nízko položeným ochraptělým hlasem. Mezi hostujícími MCs nenajdete nikoho, kdo by nepatřil do Raider Klanu. I když se vyrovnají svému lídrovi v mnohém, v kontextu tak perverzního mixtapu působí jejich příspěvky vlažně. Kdy a v čem přijede Spaceghostpurrp příště?
Ondřej Bělíček
Phaerentz
Phaerentz
Self released 2012
Z Petra Ference se stal v průběhu loňského roku Phaerentz a tato proměna tak trochu působí, jako by se z člověka z masa, kostí a masa stal ornament. Hudebník známý ze skupin Birds Build Nests Underground a Radio Royal, případně z různých příležitostných projektů, jehož hlavním nástrojem byly od začátku gramofony, s deskami i bez nich, začal častěji vystupovat sólově a jednoduše vypravené třípalcové CD R je prvním fyzickým plodem jeho osamělé činnosti. Jde o nahrávku z opavského festivalu Pohyb – Zvuk – Prostor z loňského října, která vznikla bez použití symptomatického nástroje, pouze mícháním čtyř krátkých kazetových smyček. Výsledek je minimalistický, strojově repetitivní. Na první poslech zní jako cédéčko zaseknuté a přeskakující v přehrávači, drobné změny v průběhu plynutí vznikají rozfázováním jednotlivých smyček. Zatímco Ferencova práce s gramofony v jakémkoli z jeho projektů připomínala proces opékání kuřete na rožni, pomalu a opatrně, aby bylo ze všech stran dobře propečené, a přitom se nepřipálilo, Phaerentzův přístup je jako soustředit se na vzor koberce a pomalu se do něho vplétat. O masitosti, natož tučnosti nemůže být řeč, vše se odehrává za studena a v odhmotněné podobě. V ideálním případě se posluchač při poslechu odpoutá sám od sebe a stane se sám vzorovaným kobercem, což je docela hezká představa. Koberce nepřemýšlejí, nezamilovávají se, nemají deprese, zato umějí zútulnit místnosti a dobře se na nich leží. Lépe než na dlaždičkách.
k!amm
MCH Trio
Sto minimalistických básní
Guerilla Records 2012
„Přes rybník koulejí sudy, děti se kloužou, bába táhne otep…“ Pokud jste osedlali ve Valdštejnské jízdárně Jakuba Schikanedera, tak leda pochmurnější obrazy stařen. Vedle malebných pastelek a poněkud vstřícné romantiky jsou tu groteskní záškuby, jako u obrazu S dítětem stařena. Ne, nejmenuje se tak, ale Mikoláš Chadima už taky nehraje ryčnou alternativu. Sto minimalistických básní může intervenovat na území čajovnických seancí, ale jen pokud si tam dovedete představit potměšilého jezevce Ivana Wernische, jehož básně zde pětičlenné trio zhudebňuje. Bezmála hodinová nahrávka vládne silným a barevným zvukem a klame v několika rovinách: když už jazzrocková náklonnost ke smutné kocovině, pak s podložím noiseovým, když už pomalá náladová koloratura ve více než desetiminutové skladbě Zapadá slunce, v níž se melancholie převaluje na pomezí tekutého a plynného, tak v opilém bezčasí zhroucené meditace. Ani tady nesmí chybět rázný Chadimův recitativ, stejně jako rafinovaně postrockový minimalismus s číhající krysou starého noise industrialu Rozmazaných dětí. Vezměte kytary, zápalky a hněv, vyvoláme ducha King Crimson! Album Sto minimalistických básní, potažmo Chadimova poslední štrapáce, je jako dobře vydělaná nubuková useň, vepřovice nebo hovězina, má sametový límec. Cesta dlouhým dnem do dlouhého já, zhola bosá.
Maxim Horovic